Bylo jich pět

Zvláštní pětice. A nešlo si nevšimnout, že je mezi nimi napětí – že nejsou jen skupinkou přátel na výletě... tak nějak vznikla inspirace v horkém jezírku na studeném Islandu :-)

Zvláštní pětice. A nešlo si nevšimnout, že je mezi nimi napětí – že nejsou jen skupinkou přátel na výletě. Z toho černovlasého kluka sálala energie. Budil pozornost – a užíval si to. Mluvil nahlas, smál se nahlas. Víno, které společně pili, zůstávalo u něj nejdéle.

Hnědovláska, která se nestyděla chodit s odhalenými prsy, se k němu velmi měla. Bylo vidět, že ji baví provokovat. Pohled na ně byl docela vzrušující.

Ale ne pro blondýnku v modrých plavkách. Její krása brala dech. Ale nejspíš ne černovlasému klukovi. Který ji sice k sobě občas něžně přivinul, ale jeho oči patřily hnědovlásce.

 Další dva z pětice měli mnohem klidnější energii. Drobná a hubená dívka s brýlemi se ve skupině zdála být skoro omylem. Většinu času se věnovala tomu, že si hrála s dlouhými kudrnatými vlasy druhého kluka. Ten vypadal vážně a zadumaně, byl až nehezky hubený. Přesto měl své kouzlo – v zamlženém pohledu.

Své „kadeřnice“ si nevšímal, možná až hrubým způsobem. Ale když se člověk díval pozorně, dalo se poznat, že není tak ledový. Jeho oči sledovaly blondýnku. A nakonec se k ní i posunul, zcela bez omluvy zanechal svou kadeřnici stát, s rukama stále v místě, kde měl předtím vlasy.

Blondýnka ho vedle sebe přivítala úsměvem. Na to ovšem okamžitě reagoval černovlasý krasavec. Přitiskl se k ní z druhé strany. A hnědovláska objala kadeřnici.

 

***

 

Probudila se ještě za tmy, z neklidného spánku plného zmatených snů. Procházela tichým bytem. Bude to zvláštní, až se události včerejší noci dostanou do denního světla.

Filipovy boty v předsíni chyběly. Slyšela v noci zavření dveří, ale nebyla si jistá, jestli je to skutečnost, anebo už sen. V polospánku, nedonutila se zvednout.

Má mít o něj strach?

Uvařila si kafe a sedla si do křesla, stejně, jako včera seděl Dan. Chtěla se takhle cítit dobře, ale bylo to vlastně divné. Nakonec se z křesla zvedla a posadila se normálně na pohovku. Venku začínalo svítat, obloha byla zcela bez mraků.

Co bude dál? Včera, když tady seděla, stejně bez hnutí jako teď, měla pocit, že se jí nic netýká a že jí na tom, co s nimi bude dál, vlastně nezáleží. Stalo se, co se jednou stát muselo, přesně, jak řekl Daniel. A pro ni, možná, bude změna směru jen a jen přínosná.

Ale teď, ráno, když sedí v tichém bytě… a tuší, že si na to ticho bude muset zvyknout, že dneska nejspíš odejde veškerá oživující energie.

…Bude pak všechno zase jako dřív? Dá se to představit?

A Pavlína? Je dost nevypočitatelná, a když jí někdo zlomí srdce, mívá tendenci změnit úplně vše.

Možná je opravdu čas připravit se na život na koleji, jak včera řekla. Polkla čaj. Na život bez Danielovy blízkosti, i když tak zoufale falešné.

A taky na život bez Kristýny.

Myslela na to, jak se včera objaly. „Sbohem, podivínko. A měj se ráda aspoň tak, jak tě mám ráda já.“ Věděla, že ostatní slyší. A proto ji pustila, hloupě přikývla, řekla: „Ahoj,“ protože jí přišlo divné říkat sbohem. Nevidí se naposled. Anebo?

Pak sledovala, jak se Týna loučí s Danem. Dlouhým, něžným polibkem.

Filipa to bodlo stejně jako ji. Ale zatímco ona, jako vždycky, mlčky přijímala, Filip vybouchl. Ať nechají toho divadla. A že se stejně zítra, anebo pozítří, zase všichni uvidí.

 

„Nevrátí se, Filipe. Vždyť to přece víš,“ řekl pak zvláštním hlasem Dan, když se zavřely dveře a její kroky na chodbě utichly.

„Kiki nemiluje, Danku. Baví ji tyhle hry, stejně jako mě. Takže se vrátí.“

„Nevrátí, Filipe. Začíná úplně jiný život. Zcela.“

„Jak to myslíš?“

Nina seděla na pohovce, poslouchala rozhovor, kterého by neměla být součástí. Jako správná kamarádka, žena, měla jít utěšovat Pavlu. Jenže se nedokázala z gauče zvednout; jako by do něj prorostla.

„Dělal sis z toho sám srandu. Před pár dny.“

„Chceš říct, že je fakt těhotná?“ Filip zamrzl v pohybu. Ale pak se rozesmál: „A jak si, kurva, může být jistá, kdo je otec?“

„Spala snad s tebou? V poslední době?“

„Jasně že…“

„Vážně? Pustila tě do sebe?“

Filip už neodpověděl.

„Ale i kdyby ne, Filipe. Já s ní mluvil, v poslední době mockrát. Sám víš, že váhala už nějaký čas.“

„Nevím, že by váhala.“

„Protože jsi ji nechtěl poslouchat. Ale víš to. Viděl jsi, jak často tu s námi není.“

„Danku, ona je fakt těhotná?“

Daniel přikývl.

„Vždyť ona přece nemůže být máma! Vždyť ona je… prostě taková, jaká je. Nemůže být máma!“

„O to se nebojím.“

„Sakra, vždyť ji znáš.“

„Znám. A proto se nebojím.“

„Danku, sakra, neštvi mě.“

„Filipe…“ Dívala se, jak Daniel přišel k Filipovi a chytil ho za rameno. A v jeho hlase, většinou zcela bezbarvém, byla slyšet upřímná lítost. „Mrzí mě to. Ale je dobře, že to tak je, že už to končí. Mezi vámi… sám víš, že by to nikdy nefungovalo. Snažili jste se dost. Tak ji nech jít. Prosím tě o to a ona tě taky prosí. To mi řekla. Že tě má ráda, ale že už to opravdu dál nejde, že nemůže. A ty taky ne. Podívej, kam nás to dostalo, vidíš? Tak toho nechme. Filipe.“

„Nemůže přece odejít.“

„Už odešla.“

 

Pak ho Daniel pustil a tiše zaklepal na dveře Pavlínina pokoje, opatrně otevřel. Sledovala každý jeho pohyb. A chtěla být na místě Pavly. Chtěla, aby k ní Daniel přišel, objal ji a šeptal slova uklidnění.

Ale na ni se ani neotočil. Všem patřil dneska jeho soucit, jenom ne jí.

 

Až ve chvíli, kdy se dveře zavřely, si uvědomila, že zůstala sama s Filipem. Tomu se vždycky vyhýbala, co mohla. Bála se ho vlastně. Jeho energie, jeho zvláštního úsměvu, sebevědomí.

Teď se to ale ztratilo. Filip miloval Kristýnu. Což sice vždycky tušila, ale nikdy si nemyslela, že by to mohlo být až tak skutečné…

Chtěla něco říct, ale nemohla.

„Dáš si taky?“ vytáhl ze skříňky flašku vodky. Měl na tváři slzy, ale svým výrazem je vůbec nepřipouštěl.

„Jo.“

„To jsme to skončili, co?“

„Ona je fakt těhotná?“

„Když říká Daniel…“ uhnul pohledem.

„Nedokážu si ji představit…“

„Já taky ne.“

„A ty víš… znáš toho…?“

„Myslíš jejího přítele?“ ušklíbl se. „Netuším. Jenom jo, věděl jsem, že zase někoho bokem má. Ale to ona měla, kurva, přece pořád! Nic jí nebylo dost.“

Napila se pořádně vodky. Zavřela oči a hltala; pálilo ji to v krku a žaludek se bránil, ale ona pila.

„Ty zase miluješ jeho, co?“

Podala mu láhev. A skoro se bála, že okamžitě poběží zvracet.

„U Danka nemá žádná živá holka šanci porazit jeho snovou královnu. Takže si to příliš neber.“

„Snovou královnu?“

Jen zavrtěl hlavou. Zjevně se mu o tom nechtělo mluvit. Ale pak se na ni ještě jednou podíval a snad z náhlého soucitu, si to rozmyslel. „Danek je totiž hrozný idiot, víš? Teda… prostě, když byl kluk, tak měl svoji nejlepší kamarádku… on o ní tak mluví, jako by i v době, kdy byla živá, ani nebyla člověk, ale víla. No, to je jedno. Prostě jeho první láska – a jediná, jak říká. Umřela, když jí bylo čtrnáct.“

„To jsem nevěděla.“

„Danek o tom s nikým dalším nemluví. Já to vím jenom proto, že jsem ho poznal těsně po tom, víš? Kdybys ho viděla,“ usmál se, „když jsme přišli na střední. Takové ucho, všichni si z něho dělali prdel, z té jeho emo pózy. Vypadal zoufale komicky a s nikým nemluvil. Ale jo, jasně, že to bylo proto. Ale on to vždycky přeháněl… vždycky. Chápu, že to nebyla sranda, ale něco je prostě moc.“

Znovu si vzala láhev do ruky.

„Ale jednou jsme to s jedním vtipem trochu přehnali a mi nějak došlo, že to už bylo prostě moc. Tak jsem se mu šel omluvit… a od té doby se tak nějak známe.“

Věděla, že jsou spolužáci ze střední. A vlastně nikdy nechápala, jak se dva tak odlišní lidé mohli stát přáteli. Filip navíc Danka hluboce respektoval. I když teď o něm mluvil, jak o něm mluvil. Vážil si ho. Miloval ho.

Zarazila se. Slovo láska mezi nimi dostalo úplně jiný význam.

„Takže si z toho, Nino, nic nedělej, že tě Danek nemiluje. Má tě rád. I když se tak asi nechová. Ale on si prostě drží odstup – pro tvoje dobro, víš?“

„A ty a Kristýna?“ stočila téma, protože se bála, že by se mohla rozbrečet.

„To je dlouhá, hodně dlouhá story. Ale Pavla se s tebou určitě o něco podělila, ne?“

„Něco málo.“

„Teď je to stejně všechno úplně jedno.“

„Myslíš si, že se fakt nevrátí?“

„Když říká Danek… Ale to je jedno, sakra. Nebudu pro ni bulit, to je život. Ať si jde za svým štěstím, jestli si myslí, že ho najde.“

„A ty?“

„Já?“ pokrčil rameny. „Já si půjdu zase za svým.“ Ale viděla mu na očích, že vůbec neví, co bude dělat. Zítra ho pravděpodobně čeká stěhování. Protože Pavla už taky došla na hranici svých možností. Když jí dneska došlo, jak silně miluje Filip Kristýnu, úplně se sesypala. Jako se sype člověk, který strašně dlouho odolává a pak už prostě nemůže.

„Já půjdu asi bydlet na kolej,“ řekla. A najednou v tom cítila obrovskou úlevu. Je konec, bože, je konec.

„Na kolej?“

„Proč ne?  Na chvíli normální život.“

Usmál se. „Ani nevím, co to je – normální život.“

„I když… já vlastně taky ne.“

 

Jaký byl její život předtím, než tohle všechno začalo? Dal by se klasifikovat jako normální? Cítila se normálně?

Ne. Byla ta tichá brýlatá holka, která byla až protivně chytrá, která si věčně četla nějakou knihu, aby se nemusela na nikoho dívat, aby nemusela přemýšlet, co má říct, jak má stát, co si o ní kdo myslí. Žila a vlastně nežila. Svět se děl, ona to pozorovala. A ani nechtěla být blíž, život ji vlastně děsil. Nerozuměla mu. Divokým emocím, pubertálním náladám svých spolužáků.

A zároveň jim tak trochu záviděla. Když Tereza mluvila o tom, jak na ni její přítel žárlí, jak jí čte zprávy v mobilu a dělá jí scény, myslela si: To je strašné, to bych nikdy nechtěla. A zároveň si myslela: Fascinující vášnivá láska!

Když sledovala Jirku a Báru, jak se líbají na širokém parapetu, na který bylo zakázáno sedat, převracela oči a zároveň… se červenala.

Jediný, kdo jí kdy byl blíž, byla Pavlína. Protože jejich rodiče jsou staří přátelé a ony tak trávily společně každou dovolenou, jezdívali navzájem na chaty.

Pavla byla vždycky úplně jiná – a vlastně přesně to, co Nina obdivovala a nad co se zároveň povyšovala. Pavla byla krásná, citlivá, občas neskutečně naivní. Od dvanácti let řešila neustále nějaké vztahy, buď někdo miloval ji, anebo někoho milovala ona. Vše bylo strašně drama – od divoké radosti po hysterické slzy.

A Nina tu byla jako pufr – poslouchala, uklidňovala, varovala… co bylo zrovna třeba.

Když se obě dostaly na vysokou do stejného města, navrhla jí Pavla, že můžou společně bydlet. Její rodiče jí totiž na studia koupili byt.

Váhala. Ale protože ji život na koleji s cizími lidmi děsil, rozhodla se říct ano.

Nakonec vůbec nelitovala. Měla svůj klid, svůj prostor, svou kamarádku, která občas přinesla vlnu života a energie.

Jenže pak potkala Pavla Filipa.

Zbláznila se do něj. Jako už dřív do jiných. Ale Filip se Nině, už jenom podle toho, co slyšela, moc nelíbil. A zároveň – ji fascinoval; její klasický protiklad.

Když ho pak poprvé viděla naživo, musela uznat, že má své kouzlo. Takové to kouzlo sebevědomého hezkého muže, které jí bralo slova ze rtů a svazovalo pohyby. Celý večer jen seděla a poslouchala, sledovala zářivý úsměv Pavlíny… a pak ji varovala. Protože tohle určitě špatně dopadne.

„Neznáš ho, on je úplně jiný, když jsme jen spolu. Je hrozně citlivý.“

 

„A Pavla?“ zeptala se. Vodka jí dodala odvahu.

„Co Pavla?“

„Možná máš šanci to ještě slepit… Pavla…“ tě pořád ještě miluje.

„Já nevím. Myslím, že jsem jí už ublížil víc než dost.“

Polkla.

„A pak, stejně… sotva by to teď šlo.“

„To máš asi pravdu.“

„Nezasloužila si to. Jenže…“ mávl rukou. „Já jsem ji miloval, jestli chápeš. Jenže ne skutečně. Prostě… jen jako někoho, koho bych milovat chtěl.“

Přikývla. A věřila mu. I když ji Filip využil k tomu, aby mohl být v blízkosti Kristýny – i když je k tomu využil všechny… nedělal to promyšleně. Nedělal to s vědomím, že je využívá. A teď na konci se v tom sám utopil.

Navíc s tím prvotním nápadem přišla Pavla. Protože Filip ji jednou s Kristýnou seznámil. Se svou dávnou kamarádkou; a na první pohled bylo jasné, že je mezi nimi mnohem víc.

Pavla to skousla. Protože věděla, že když to neskousne, o Filipa přijde.

Začala se s Kristýnou přátelit. A začala sama provokovat Filipa. Věděla, že se mu to líbí. A cítila se silná a bezpečná.

Navrhla, že by mohli žít ve třech. Protože tohle je taky Pavla – ráda si představuje, ráda je výjimečná a zajímavá.

A Filip to rozšířil dál. Proč? To těžko říct. Bál se být sám na dvě holky?

Přizval Danka. A když řešili, kde budou fungovat, nabídla Pavla svůj byt. Klidně by Ninu vystěhovala – protože se přece domlouvali, že je to jen dočasné, dokud si Pavla nenajde přítele.

Našla si hned dva a k tomu jednu přítelkyni.

„To jako vážně?“ Ale viděla zase to jiskření v Pavlíniných očích. Její nadšení.

 

Připravená na to se stěhovat, potkala Daniela. Povídali si celé odpoledne.

„Možná bych tu mohla zůstat,“ řekla pak. „Stejně jsou tu tři pokoje… a mi to nebude vadit, když tu budete. Vážně ne.“

Pavla měla radost. Protože pro ni se tak vyřešil problém černého svědomí z toho, že Ninu vyhnala.

 

Když se Nina poprvé odvážila Daniela dotknout, celá se chvěla. A on jí ledovým hlasem řekl: „Jestli chceš hrát tuhle hru, Nino, běž za Filipem.“

 

„No nic, asi jdem spát, co?“ řekl Filip a ještě se napil. „Nemá smysl tu sedět a čekat, jestli slunce náhodou nezapomene vstát.“

Souhlasila. I když věděla, že hned tak neusne.

A Filip taky neusnul. Ani ne za půl hodiny slyšela dveře. Potřeboval ze sebe tu bolest vybít. Nejspíš se šel opít, možná zalarmoval nějakou jinou „kamarádku“, možná doufal v náhodné setkání.

Snad teď v pořádku někde spí.

 

***

„Podivínko – nevadí, že ti tak říkám? Nino? Ninočko?“

Zavrtěla hlavou.

„Budeš se tolik bát i se mnou? Ne, neplač, přece… je to jiné… dvě ženy. To je úplně jiné. Žádné děsivé penisy,“ smála se. „Dej si ještě trochu vína…“

Neměla sílu říct, že ne. Zahanbená po včerejší noci, kdy všechno hrozně bolelo a Filip se dostal sotva na kraj. Pokusila se poprvé zažít něco skutečného a naprosto selhala.

Kristýna měla úplně jiné prsty. Hebké a drobné.

„Uvolni se trochu. Je to jenom tvoje tělo. Trochu ho vnímej, Ninočko. Věř mi, až se to naučíš, už se nebudeš bát. Už si budeš rozumět. A budeš rozumět i mužům. Jenom se klidně nadechni a nech v sobě proudit svoje touhy, nezadržuj je. Nech je svobodně běžet tělem… cítíš to? Cítíš? …V pořádku, dotkni se mě. Máš krásná prsa, už ti to někdo řekl?“

 

Hladil Pavlu po vlasech a v jejím neutuchajícím pláči nacházel zvláštní klid. Jako by plakala za něj.

„Myslíš si, že jsem hloupá? Když jsem ho milovala, když ho pořád ještě miluju?“

„Nejsi, Pavli. Nikdo nechce vidět pravdu, které se bojí. Filip je na tom stejně.“

„A Nina taky.“

Neodpověděl.

„Ale ty jsi jí nikdy nelhal. Nikdy jsi jí nic nesliboval.“

„Filip neříkal nic, čemu by sám nevěřil. V tu chvíli, když to říkal.“

„Ano, v tu chvíli…“

„On je takový.“

„Co myslíš, že bude dál?“

„Život,“ usmál se.

 

Kristýna se ještě naposledy otočila. Kdy si je člověk naprosto jistý?

Daniel ji podporoval. Až ji to překvapilo, jak moc za ní stál. Jako by to byl víc on, kdo chtěl věřit ve skutečnost její lásky, než ona sama.

Když mu řekla, že je těhotná, neskutečně ho to dojalo. Nikdy ho neviděla takhle naměkko, takhle dětsky veselého. Objal ji a dal jí pusu.

A touhle reakcí v ní uvolnil veškeré pochybnosti a strach. Začala se smát. Má pravdu, přece je to úžasné!

„Viktor říkal, že když to bude kluk, chce, aby se jmenoval Pankrác.“

„A když holka? Tak Ruzyně?“

„Když holka, tak Leontýnka.“

„V tom případě doufám v holku.“

„Bojím se,“ vyhrkla.

„Nemusíš. Budeš perfektní.“

„A Filip? Bude to pro něj hrozná rána.“

„Postarám se o něj, ty už si s ním nelam hlavu.“

„Slibuješ?“

„Jasně že jo. Nenechám ho dělat žádné… žádné velké blbosti,“ usmál se.

 

---