VYTVÁŘENÍ TEXTU, KTERÝ ODKAZUJE SÁM NA SEBE /1/

 

 

V časech, kdy už existovala řeč, a ještě ne písmo, začala se projevovat touha nějak zachovat moudrost kohosi mrtvého.

 

Jako nepísmenný záznam nebo vzkaz svého druhu.

 

Je zvláštní, že aniž byly známy tamtěm dávným funkce mozku, tušené sídlo moudrosti, zkušenosti nebo paměti bylo již před věky tisíciletí umísťováno do oblasti hlavy.

 

Na principu podobnosti, tedy napodobování, což obojí jsou magické praktiky, moudrému mrtvému byla odřezána hlava.

 

Tedy sídlo mozku, jehož funkce neznali, pouze jen intuitivně uhadovali.

 

Jak měkké části oddělené lebky při tlení postupně odpadávaly, dotyčná místa byla do původní vzhledové podoby dotvářena například hlínou.

 

Nadešel-li čas příslušného obřadu, kterýsi z účastníků si z úcty, ba i třeba k poučení, vyschlou a vyspravenou lebku nasadil na svou hlavu, aby připomenul moudrost i paměť minulého.

 

Jakoby kdosi přečetl něco z knihy, které tehdy ještě nebyly, a po obřadu hlavu pro příští časy kamsi uložil, jako my dnes odkládáme knihy na regál knihovny.

 

V tomto pojetí je kniha kohosi hlava, a měli bychom s takovou analogií zacházet jinak, nežli se k ní chováme dnes.

 

Umím si představit, že původní hlava se uschnutím scvrkla a zmenšila natolik, že ji dospělý na hlavu nasadit nemohl, a proto ji, v roli zástupné, třímal před sebou v rukou třeba vztyčenou napíchnutou na holi.

 

Dokonce že kvůli nasazování za původní hlavu nalezl a ustanovil související legendou náhradu rozměrově větší: počínaje dýněmi a kalebasy, čímsi vyřezávaným, sešitým, nebo vypáleným z hlíny; obdobně jako získával jiné dutiny a nádoby.

 

Příroda v tomto ohledu je jedinečný supermarket s velmi pestrou a nekončící nabídkou.

 

Z původního předmětu zbylo jenom označující slovo, jako třeba ono arabské ma-schara, tvář mrtvého, maska, použité jen tak mimochodem v textu záměru mé filmové povídky.  

 

V této souvislosti by mohlo být řečeno cosi, co by bylo lze použít na každém místě této úvahy: Jazyk, čili řeč, je permanentní etymologie.

 

Byť se v průběhu věků se vytratí předmět sám, zachová se však jeho označující slovo.

 

Obdobně jako si už dneska budou mnozí velmi obtížně vzpomínat, kdo nebo co to by ten platnéř nebo Platnéř, nebo jak souvisí se stavem nazývaným maska, po němž se jmenuje ona středověká pražská ulička.

 

V obdobné míře etymologie se po čase už zcela jiný předmět k účelu toho původního může opět navrátit, byť třeba pod označujícím slovem zcela jiné vývojové či odvozovací tradice, příkladem budiž jeden z názvů masky používané ve starořeckém divadle.

 

Etymologie slova tehdy odpovídala řeckému per- sonum: skrze - zníti.

 

Ono samo per- má ještě významů několik, všechny směřují ke zpřesnění mnou poskytnuté tendence.

 

Persona tedy, jak jsme dnes někdy zvyklí nazývat i celou osobu jako stav.

 

Persona jako původně označující slovo znamená, že herci antického divadla si na hlavu nasazovali nebo před obličeje představovali masky, svého druhu popsané již hlavy, které zastupovaly, tedy zobrazovaly, výraz emocí, jak si je žádala dotyčná hra, aniž pro každou dílčí pohnutku, jak je člověk svede zevně v milionech grimas vyjádřit, by se pokaždé používala jiná maska.

 

Starořecká maska byla bezoká, obdobně jako bezústá; pro základní čivy lidského vnímání pouze vyříznuté otvory.

 

Herci, aby viděli dění kolem nich, též však, aby vnější prázdnotou zraků divákům poskytovali vjem, že smysl vzkazů bohů nevidíme očima.

 

Rovněž ústy starořeckých masek nezněl k divákům hlas herce, nýbrž vzkazy bohů, neboť v takové chvíli je herec pouze prostředníkem mezi nebesy a diváky, stává se toliko nástrojem pod vlivem instrukcí vyšších sil.

 

Pro lepší zprostředkování takovýchto vzkazů byl ústní otvor masky účelně zprohýbán a sloužil jako jakýsi individuální megafon.

 

Maska byla původně tváří mrtvého, čímsi vnějším, jsoucí mimo, pro běžnými lidmi žitý svět.

  

Obdobně většina nedávných osob, o nichž pojednává záměr mé filmové povídky, je již roky mrtva.

 

Jediné, co po nich zbylo, je ona jimi odžitá moudrost, zkušenosti, kvůli které se původně v touze po paměti oddělovaly mrtvým hlavy.

 

Nepoučitelnost jejich v normalizaci, jakož, stejně nepoučitelných, je i ta naše nepoučitelnost dnešní, současná.

 

Ač to mým zdejším současníkům nepřipadá, ve filmech nehrajeme, neopakujeme prostřednictvím současně jsoucích živých lidí, tedy mrtvé vitalitou herců a hereček, nýbrž jejich dávné předobrazy popsané třeba scénářem, a tedy masky jimi předávaných či zpodobovaných dávných příhod.

 

Poskytujeme pouze jakousi divnou etymologii nazývání věcí, skutků, bohy posléze smyšlenými příběhy.

 

Prostřednictvím této filmové povídky by tak především mělo být řečeno, co vzkázali by nám, se širokýma očima nevidoucím, dávní bohové.

 

Absence takové zprávy je prozatím dotyčné filmové povídky slabinou.

 

 

 

.

---