Esmeraldiny zahrady

Jinotaje smrti a spoluživení se snoubí ve visutých zahradách božské Esmeraldy. Nezřídka se první větou všechno zprzní a odradí se dívka, která jinak mohla skončit se mnou v posteli, říkal si urucký Manuel, majitel polepšovny. Měl jednu zásadu: holky ani chlapce nebrat, dokud nejsou zajištěni ve hmotném světě. Proto si odpíral všechna potěšení kromě bití a šmírování při sprchování a několikrát svolil i k nucenému sexu, který neskončil koitem. To mu poradil bůh.

Jeho dcera byla dobře zajištěná sufražetka v harému bengálského prince ještě dávno předtím, než vznikl islám a oba jeho synové bojovali s duševní chorobou skrze věštebné výkřiky, které Manuel zapisoval na tabulku z hlíny. Byl to lepší člověk a nezřídka si chodil zpříjemnit večer do místního nevěstince. Jeho žena zemřela, když bylo nejmladšímu synovi čtrnáct.

Na kapky oleje dopadaly smaragdové kamínky rosy, ženy chodily po uhlí a kroutily boky, táborák si Manuel užíval a trochu se připil, aby mohl spatřit šťastnou hvězdu nad obočím své milé Rozalindy, kterou podváděl jak mohl, ale zároveň i nepřestával uvádět do tajů mužné touhy. Nebo mužské? Touha být mužná nemůže, neboť cokoliv mužného okamžitě dojde naplnění v podobě orálního sexu a jiného sexu a ohmatávání dívčích lýtek a převlékání se za společnici boha smutku a tak dál a podobně je to i se ženou, ta touží pořád a ztrácí se v tom jak slepýš věštec Teireisias. Ten to měl vymyšlený dobře. Devadesát procent všeho uspokojení patří vždy ženě, inu záviděníhodné, říkal si Manuel, zatímco si navlékal podvazky. V tom vtrhl do pokoje jeho syn, otevřel ústa a... (konec první části)