Kdo Chodí Úvozem Mrtvých?!

Za časů slovanských, kdy byla zakládána mocná hradiště slovanských kmenů a rodů, se v povodí Javorky usídlil silný kmen Vršovců a postavil sobě malé, ale pevné hradiště. V té době se mezi sebou kmeny krutě ohnily a bratr s bratrem soupeřili o vládu nad celou zemí, místo aby v míru a spravedlivě spravovali panství, která jim v důvěře zanechali jejich otcové. Slovanský svár byl hluboký a tu a tam ústil v ozbrojené střety znepřátelených skupin. A tak spolu zanedlouho tři skupiny otevřeně válčily o knížecí titul. Nejvíc koní a mečů měl kmen Přemysla. O něco méně koní a mečů měl kmen Slavníka, ale zato měl plnější měšce a zlatá pole. Kmen Vrše neboli Vršovci byl také silný. Protože byli ale divocí a zčásti ještě pohané, znevýhodňovali se tím sami na diplomatickém poli. Zato na poli válečném nebylo paže, která by silou předčila paži vršovskou. I ostatní rody, Doudlebové a Charváti i další, se hlásili o svůj podíl na moci a spojovali se tu s tím, tu s oním, jak je situace nutila. 

Vršovci sídlili také na řece Javorce, a protože doba byla nestálá, cvičili své syny i dcery ve zbrani. A každého naučili kusu válečného řemesla, nejlepší synové byli cvičeni nejdéle a po zkoušce krve dostali kov a koně od stařešiny, a stali se vršovskými voji.

Jedna Vršovka, Lipanka se jmenovala, nad jiné dcery i syny vynikala lstivostí a chladnou hlavou, takže v boji ani sílu nepotřebovala. Házela kopím tak hbitě a přesně, že se k ní žádný nedostal, a ti, kteří to se štítem zkoušeli, špatně pochodili. Neobyčejná přesnost jejích vrhů si získala uznání i u stařešiny rodu, který obvykle svým dcerám nevěnoval pozornost. Nechal ji cvičit a složit zkoušku krve. Když pak v seči srazila samotného Brače, nejsilnějšího bojovníka hradištního vojska, uznale pokýval hlavou. Dal jí vykovat zbroj i kopí, vraníka okovat  a učinil z ní proti zvyku vršovského voje. Vlastně vojenu.

V té době se politická situace na poli diplomatickém zase o něco zhoršila, a bylo třeba politických zásahů na poli válečném. Vršovci byli zrovna spojenci klanu Přemysla, který se rozhodl vyhladit druhý největší rod v zemi, klan Slavníka. Vršovcům připadla úloha vykonat špinavou práci. Klan Vrše je klan prastarých válečníků, a tak proběhly mocné rituály krve a oceli. I na javoreckém hradišti se burcovalo do boje a chystalo se k výpravě na Slavníkův dvorec, který ležel nedaleko a kde se zrovna strojila slavnost narození. Vyvstal ale problém. Na slavnost narození dorazil i Slavníkův nástupce, současný sámo rodu se svojí družinou manů, ozbrojených jezdců. Utábořili se sice za kopcem, ale na koních mohli snadno přijet na pomoc. A proti těžké družinní jízdě by neměla hrstka vojů z vršovského hradiště šanci.

Zvědi hlásili, že na slavnosti je pouze sámo s pěti muži a s trubačem, který v případě problémů přivolá jezdce zpoza kopce. Pokud však Bůh Radgašť stojí na vršovské straně, zabijí trubače dřív, než přivolá pomoc a pohromu. Vršovci se nerozpakovali, sbalili zbraně a koně a vyhrnuli se z hradiště. Na Slavníkovo území pronikli lesem. Nepozorováni obešli dvorec. Nebylo zavřeno, protože podle zvyku se v době slavnosti hosté vítají.

Kůň neklidně zaržál a vzepjal se pod Lipankou, sliny mu tekly z tlamy a potil se v poledním vedru. Zbroj ji pálila do krku, v přilbě se jí vařila hlava. Kopí těžklo v ruce, žaludek se svíral. Příjemné chvění, vzrušení prolité krve, vzrušení nespoutaného boje se jí lehce chvělo v klíně ve voňavé koňské srsti. Běželo po páteři na zátylek, kde v krůpějích ledového potu vyvolávalo závrať a mrazení. Jeden prudký nádech a hrdelní zvuk velitelského výkřiku uvolnil napětí, jako tětiva vypouští šíp. (...)