Prokletej job

Když člověk nemá v kapse ani celej dolar, je vděčnej za každou práci kterou náhodou dostane. A tak, když jsem dojel na svým vyčerpaným šedákovi do městečka Dawson creek, byl jsem na tom bídně. V tom kraji jsem byl už dva dny a hledal práci. Jenže znáte to, rančeři mají jezdců dost a další neuživí, farmáři na pomocníky nemají peníze a navíc… upřímně, nesnáším práci která nejde udělat ze sedla. Zdá se mě to takový nepřirozený.
A proto, když mě v městečku místní rada nabídla místo maršála, hned jsem to vzal. Ono se mě podařilo, více štěstím než uměním, vykopnout ze salonu opilého kovboje co praštil místní děvečku. A tak, mi městská rada připíchla na košili kus plechu. A od té chvíle, začaly všechny moje trable. Protože kdybych věděl, na jaký problémy si zadělávám, vyrážím dál a zkusím přepadnout nějaký dostavník… Kdybych tedy měl náboje…

„Hele Bude, zahoď tu nohu od stolu a pojď semnou…“ pokusil jsem se znovu uklidnit opilého obra. Bud vypadal ve své chlupaté vestě jak nějaký medvěd. Hnědovlasý, zarostlý svalovec. A zrovna dokončil čistku hospody. Po celé nálevně se válely kusy dvou stolů a několika židlí. Tři sténající chlapi leželi v tom nepořádku. A barman Bill se tvářil zděšeně.
„Nikam nepudu,“ zahučel obr.
„Hele Bude, seš nalitej jak zákon káže. Poď semnou, zdřímneš si v base, ráno zaplatíš pokutu a rozbitý vybavení a můžeš jít zpátky na ranč A v kruhu.“
„Nemám prachy. Nechcu do basy.“
„Hele, neztěžuj si to. A neříkej mi, že ti Faterson nedá zálohu abys mohl z klece. Tak neblbni…“ Opravdu se mě nechtělo s tímhle titánem rvát. Ne jen že vážil tak o třicet kilo víc, ale měl strašnou páru. Před týdnem se tady na hlavní ulici zlomilo kolo dostavníku a ten chlap prostě kočár držel, než kolo vyměnili…
„Nechci…“
„No tak kámo! Teď sis užil parádní zábavu a měls dost rozumu abys nikoho nesejmul, tak se poď vyspat z opice. A to myslím vážně. A pojď hned, než přijdou další jezdci z Bizona.“
„Maršále, ta opice mě zlomila nos!“ zaúpěl jeden z jezdců ranče Bizon.
„Můžeš pak podat oznámení Frede.“
„Jaký oznámení? Prostě nás napadl! Až ho potkáme tak se má na co těšit!“ zahuhlal druhý jezdec.
„Tak jdeme Bude. A zahoď tu nohu.“
Noha od stolu dopadla na prkna salonu a Bud vyšel ven. Vylezl jsem za ním a mohutný chlap kráčel jak beránek přes prašnou cestu k mému kutlochu kde byly i dvě cely. Za chvíli se začne stmívat a pak se tady v téhle díře začne něco málo dít. Dojedou jezdci, doplazí se farmáři a město na noc ožije. Neměl sem noci moc rád, ale zatím vždycky všechno probíhalo v klidu, nepočítaje v to jednoho tuláka co před pár dny ukradl slepici…
Zavřel jsem Buda do basy a šel se podívat k dostavníkové stanici. Za chvíli by měl dojet dostavník. Ten zvyk šerifů a maršalů stát na stanici při příjezdu se mi líbil. Dodával dobrý pocit. Já jsem tady někdo. Sice jen najatý tulák, ale přeci jen tady mé slovo je zákonem. Dokonce jsem i poslal žádost do okresního města abych byl jmenován zástupcem šerifa a měl na starosti mimo město i okolí. A dneska by snad už mohla dojít odpověď.
Dusot kopyt. Ze západu se hnala parta jezdců. To asi budou z A v kruhu. To není dobré. Kdyby se opili, mohl by mít někdo z nich ten hloupý nápad vytáhnout Buda z basy. No, musím na to myslet. Oblak prachu se blížil proti rudému západu slunce a vypadal pěkně. Kvůli takovým okamžikům se žije…
„Dostavník má zpoždění,“ prohodil poštovní agent John Parker, který stál kousek ode mě, opřený zády o ohradu.
Začal jsem si balit cigáro. „Jo, taky se mi zdá.“
Jezdci se přihnali do města, ale na začátku hlavní ulice spořádaně zpomalili.
„Hej Pecosi!“ křikl jsem na mládence v červené košili který byl velmi horkokrevný a jako jediný se chtěl tryskem hnát dál a vstoupil mu do cesty.
„Co je maršále!?“ vykřikl vztekle, když přitáhl koni uzdu tak, že se vzepjal.
„Teď jsi vjel do města. Tak se zklidni.“
Ustoupil jsem jezdcům. „Jo, Bud je v base za rvačku. Tak ne abyste měli hloupý myšlenky.“ Sundal jsem si klobouk a nechal se ovívat větříkem.
„Měl jste štěstí maršále.“ prohodil agent. „Ten mládenec vás skoro smetl.“
„Jo, ale naštěstí jen skoro. Hele, támhle vám jede dostavník.“
Čekali jsme než se dostavník vřítil do města. Až teď jsem si všiml, že na kozlíku vedle vozky je prázdno. Kočí, starý Slim, přitáhl otěže. „Tak stůjte prašivý herky!“
„Co je Slime?“ křikl jsem.
„Banditi šerife! Sestřelili Joea z kozlíku a obrali oba cestující! A ukradli peněžní vak.“
Polilo mě horko. A do prdele… Peníze pro místní banku!
„Kolik tam bylo?“
„Deset tisíc.“
Pak mi došlo… „Slime, nejsu šerif.“
„Už jsi…“ podal mi přímo z kozlíku obálku s razítkem. Pomocníci zatím vypřahali koně a cestující vylezli z dostavníku. Šlo o dva postarší muže, jeden měl oblek a vypadal jako hazardní hráč, druhý byl zase obtloustlý a zdál se mi jako bankéř či něco takového.
„Tak co šerife, vyrazíte za bandity?“ zeptal se ten hráč. „Ukradli mi zlaté hodinky a chtěl bych je zpět.“
Poslal jsem jednoho čeledína ať dovede našeho bankéře, že budu v kanceláři. Tam jsem vzal i oba cestující a sepsal řádný protokol. Poté jsem je pustil zpět na stanici, kde jim Parker musí vyplatit nějaké peníze na pobyt ve městě.
A taky jsem uvažoval že uteču. Vždyť… Vydat se za čtyřmi psanci? Nejsem blázen. Tady v kraji je zlodějů dobytka a jiné sběře spousta. A oni si snad myslí, že se vydám v jejich stopách? Zasranej dopis. Kdybych byl jen maršal, je mě to jedno, ale jako šerif mám povinnost pátrat po banditech. No… nevadí. Vezmu si věci na tři dny, projedu se po kraji a oznámím, že mi utekli.
Když sem přišel na tohle, uklidnil jsem se. Je dobré mít plány.
A potom doběhl tlustý bankéř se svými problémy. Deset minut běhal po kanceláři a nadával na bandity. Musel jsem mu svatosvatě slíbit, že psance najdu a peníze dovezu. Bez nich by byla ohrožená existence města… A to byla pravda. Mnozí osadníci co sem dojedou potřebují hotovost a tu získají jen půjčkou. Sice se tím dostávají do spárů banky, ale za všechno se platí.
A tak jsem si ještě večer osedlal koně, sbalil jídlo a pustil Buda. Slíbil, že se bude chovat slušně a docela jsem tomu věřil. Teda pokud se zase neopije.
A vyjel jsem. Slabý větřík, jasná noc. Hvězdy na mě vesele pomrkávaly a srpek měsíce shlížel na mou jízdu. Bylo ticho, rušené jen občasným zavytím kojota. Vjel jsem do lesa a držel se ve středu cesty. To místo kde se odehrálo přepadení jsem dobře znal, Je to hned na kopci, kde vozka musí koně zastavit, aby si odpočinuli. Pěkný kameny, volné prostranství. Nejlepší místo na léčku. A bylo to poměrně blízko města.
Proč napadali dostavník tak blízko? O deset mil dál bylo místo ještě snad lepší a co vím, žádné skryté tábory psanců tady v okolí nejsou.
Dojel jsem po cestě na místo přepadení. Tělo Joea tam pořád leželo, jen se kolem začaly stahovat lišky a další podobná havěť. Vyšplhal jsem na balvan kde bych tipoval, že ležel střelec s puškou aby kryl své kumpány a sestřelil ozbrojeného průvodce. Dřepl jsem si na podpatky jezdeckých bot a uvažoval. Stopy nejsou vidět a lotři mají tak tří hodinový náskok. Kam by mohli vyrazit?
Sundal jsem si klobouk a představil si místní okolí. Když pojedou na západ, narazí na potok který teče do města. Když jej překonají, dostanou se do volné stepi a pak můžou jet kamkoli. Možná budou chtít nové koně, ale spíš si to směřují do nějakého města rozházet peníze. Hm, v úvahu by přicházel Tunswald a nebo Radison city. V obou městech bych mohl být za pár hodin… moment. Zatraceně, já uvažuju, jako bych je chtěl opravdu dohonit či co!
Slezl jsem ze skály a vyjel směrem k potoku. Cesta byla klidná a pěkná. Jasná noc, planoucí hvězdy. Občasné zahoukání sovy či zavytí kojota z prérie. Když jsem vyjel z lesa na prérii, spatřil jsem oheň, ucítil pach ovcí a zaslechl štěkot psů.
„Hej, kdo jsi amigo?“ zazněl hlas se španělským přízvukem.
Zarazil jsem koně. Přijíždět nepozván k ohňům nebývá nejlepší. A mexičani měli pověst hodně ostrých chlapců. A nepochyboval jsem, že na mě míří alespoň jedna puška. „Jsem šerif z Davson Creeku“ zvolal jsem a dával si pozor abych měl ruce daleko od pažby pušky a koltu.
„V pořádku seňore šerife, pojeďte k nám. Máme tady kávu a fazole. Dáte si?“
„Jen kávu,“ řekl jsem a seskočil z koně. U ohniště bylo pět mexických hombres, povětšinou starších mužů s tvrdýma očima. Pastevci ovcí to v těchto krajích měli těžké. Dobytkáři je vyháněli jak jen mohli a já se nedivil. Sám sem ovce nesnášel.
„Po někom jdete?“ zeptal se asi jejich předák či jak tomu říkají.
„Jo. Lupiči. Přepadli dostavník.“
„Nějací drsní muži projížděli okolo seňore. Byli to pistoleros. Byli čtyři.“
„A kam jeli?“
„Na Dawson creek,“ řekl a já ztuhl s plecháčem u pusy. Zatraceně! Oni věděli že za nimi vyjedu a město bude nehlídané! Zbylé peníze banky, tržby ze salonu, bordelu a obchodů!
Na nic jsem nečekal, jen jsem poděkoval pastevcům a skočil na svého šedáka a pobodl jej. Podle měsíce mohlo být něco po půlnoci. Za dvě hodiny můžu být ve městě.
Nechápal jsem co blbnu. Místo abych se loudal a někde schoval, ženu se jak splašený kůň k městu kde se bude určitě střílet!
Ale doufal jsem, že banditi budou už pryč než dojedu.
Ale to jsem se mýlil, ostatně jako většinou. Naštěstí mě napadlo sesednout s uštvaného koně za zahradou školy a proplížit se boční uličkou. Kouknul jsem se na oblohu, za dvě hodiny bude svítat. Teď by byl nejlepší čas loupeže. I v salonu už je poměrně klid a jiní lidé spí. Podle koní bylo v salonu sice návštěvníků dost, ale jestli to dobře naplánují…
Přes hlavní ulici se mihla postava a vzápětí další, od banky. Pozvedl jsem pušku k líci. Obrysy postav vidět byly a s puškou jsem to poměrně uměl. Ale co když to nejsou bandité, ale jen honáci?
„Loupež! Pomóc!“ zaznělo náhle jasným hlasem od banky. V okně byl obličej bankéře.
A pak vypuklo snad peklo.
Štěkot revolverů se rozezněl městem. Tříštění okenních tabulek. Záblesky šly na banku, další do salonu. Koně začali ržát a plašit se.
Další postava z obchodu.
Ze stájí vyjel jezdec a vedl další tři koně.
Pozvedl jsem pušku a vystřelil na chlapíka co se pozpátku blížil ke koním a střílel obouruč. Dostal to do hrudi, zapotácel se a šel k zemi. Výkřik jeho parťáka a záblesky. Vedle mě se do stěny zarazila kulka. Padl jsem na zem a ze země vystřelil znovu. Nevím jestli jsem trefil.
Kolem mě zabzučela další kulka. Odvalení bokem. Zlomil jsem pušku a horečně cpal dvě patrony do hlavně.
Dusot kopyt a ječení chlapů.
Vystřelil jsem po nich a asi jednoho trefil ze zadu.
Křik lidí.
Ze salonu vyrazili kovbojové, náhle téměř střízliví. To už jsem stál u chlapíka kterého jsem sundal a stáhl mu šátek. Zjizvená zarostlá tvář neznámého muže.
„Šerife, budete je pronásledovat? Sebrali mi tržbu!“
„Kolik?“
„Za tři týdny! Pětset dolarů!“
Popadla mě zvláštní nálada. Taková… znepokojující. Chtěl jsem bojovat dál! Tohle bylo mé město a oni tady stříleli.
„Šerife! Pecos to ošklivě schytal!“ zaslechl jsem.
„Kdo pojede semnou?“ vykřikl jsem a ozval se hromový pokřik. Desítka jezdců se řítila ke koním. Sice měli v sobě alkoholu dost, ale nepochyboval jsem o jejich odvaze. Rozhlédl jsem se po nějakém koni a to už mě Charley hodil uzdu Pecosova vraníka, kterým mě dneska málem převálcoval. S puškou v ruce jsem se vyšvihl do sedla a divoká horda semnou v čele se vrhla za uprchlíky.

Dohonili jsme je dřív než jsem čekal. Už asi po hodině zběsilé jízdy jsme je uviděli. Tři maníky. Dva pomáhali třetímu. Sesedli u malého hájku a zmizeli mezi stromy. To už semnou jelo jen pět chlapů. „Objedem je!“ vykřikl jsem a pobodl unaveného koně do trysku. Z lesíka vyšlehly plameny. Kulky zasvištěly, kůň bolestivě zaržál, pád těla. Výkřik muže. Jeli jsme zešikma k lesu. Tady nám mohla pomoct jen rychlost a jezdci semnou to věděli.
Prásk, prásk, Charley zarazil koně a na šedesát metrů vystřelil z obou hlavní své pušky proti zábleskům. Výkřik z lesa a vzápětí se mladý jezdec sesunul z koně. Další kulka mi srazila klobouk. Nutil jsem koně kličkovat a vzápětí jsem z něj sklouzl u hájku, zatím snad mimo střelné pole banditů. Všude zněly výstřely. Takovou situaci jsem ještě nezažil a začal jsem se bát. Přitiskl jsem se k zemi, část vzrušení ze mě jako by kouzlem vyprchala v okamžiku, kdy jsem viděl klesnou Charleyho k zemi.
Po pár minutách střelba utichla.
„Vzdejte se!“ zariskoval jsem výkřik.
Chvilinka ticha. „Tak jo, nestřílejte!“ hlas byl plný bolesti.
„Vylezte ven, ruce za hlavou!“ zahřměl hlas Breda, silného jezdce z A v kruhu.
A oni vylezli. Jen dva, navzájem se podpírali. Vstal jsem taky, s puškou v ruce a tvářil se drsně. Vyhráli jsme. Dva ranění, jeden mrtvý.
Ale i tak naše cesta byla smutná. Mimo zraněného Coudyho, kterému padající kůň zlomil nohu, jsme také vezli tělo veselého Charleyho co na stíhání doplatil životem.

Ráno mi bylo líp. Zachránil jsem peníze bance, zabil jednoho lupiče a vedl oddíl jezdců k vítězné štvanici. Jen mě kalilo radost, že nám musel jeden nějak uniknout, protože chyběly nějaké tři tisíce dolarů z kořisti. Leda, že by ji bandité někde skryli. Ve městě byl naprostý klid. Jen na ulici si hrálo několik dětí.
Vyšel jsem ven, že si dám v jídelně něco k jídlu. Svítilo slunce, psi poštěkávali, slepice kvokali a popelily se v prachu cesty…
„Šerife stůjte!“ ozval se za mnou hlas.
„Kdo jste?“
„Zabil jste moje parťáky. A dva zavřel. Teď si jdu pro ně, ale prvně vám chci ustřelit palici.“
„Jsem šerif…“ řekl jsem a doufal, že se mi hlas netřese tak, jak kolena. A že to není moc vidět. Během jednoho tepu srdce jsem se naprosto zpotil.
„To mě nezajímá. Chci vás zabít. Jeden šerif navíc mě nijak nevadí. Pusťte pušku a pomalu se otočte.“
Udělal jsem to a puška dopadla do prachu. Během otáčení sem si všiml několika diváků. Starý Shorty z nájemní stáje, doktor Brown, sedlář, Bill ze salonu…
Chlapík naproti mně byl vysoký a štíhlý. Výrazem obličeje připomínal vlka. Dva revolvery v pouzdrech na stehně. Já měl svého Dragonova v pouzdře ze šikma, na levé straně a tahal jej pravačkou.
„Hej, Lasitere! Sejmi ho a pojď pro nás!“ ozvalo se z vězení.
„Hned Rafe.“ Ale zrak ze mě darebák nespustil. Lasiter. Hledaný ve třech státech! Co jsem věděl, zabil dva šerify. Nadechl jsem se, ale nepromluvil. Měl jsem strachy vysušené hrdlo.
„ Rafe, počítej do tří a na tři táhnem. Rozumíš šerife?“
Jen jsem kývl a přiblížil ruku k pažbě koltu. Ještě nikdy jsem netasil proti jinému muži!
„Jedna.“
Až dnes. Na ulici jindy klidného města, když odpočítává desperát.
„Dva.“
Lasiter je ode mne sedum kroků. Nejde mě o to tasit co nejrychleji, ale trefit. Musím stát a střílet…
„Tři!“
Tasil jsem. Rukou jsem švihnul zpět a otáčel hlaveň na psance. Vystřelil první, trhnutí na noze. Prásk, prásk, ozval se můj těžký revolver.
Prásk, Lasiterova zbraň. Náraz do levého ramene. Levačkou jsem dál pumpoval závěr a ukazováčkem pravačky mačkal spoušť. Pravou nohu jsem zakročil a malinko se pootočil bokem. Výhled mi zastřel oblak ze střelného prachu. Strach, zoufalá touha po přežití.
Prásk, prásk, stacado výstřelů. Lasiter střílel jen z jedné zbraně.
Prásk.
Ticho, mrtvolné ticho. Náraz těla na zem.
Stál jsem v oblaku prachu a kolt mě vypadl z ruky. Bál jsem se pohnout, bál jsem se nadechnout v očekávání bolesti která mě bude osudnou. Tělo černě oděného pistolníka leželo zhroucené na zemi. Křečovitě jsem se usmál a vykročil…
Tma.

Probral jsem se když se na mě šklebil vrásčitý obličej doktora Browna. „Měl jsi štěstí synu,“ zašklebil se na mě.
„Jak dlouho tady sem?“
„Ale, jen pár hodin. Vlastně se ti moc nestalo. Dvě tržné rány na levé noze, proto sebou seknuls. To, jak ses pootočil tě zachránilo. Plech hvězdy kluku nezastaví, ale jak se otočil, tak kulka částečně sklouzla. Máš zlomené žebro a orvanej kus masa, ale to zvládneš. A jedna kulka ti prolétla ramenem, ale jsi opravdu klikař.“
„A Lasiter?“
„Mrtev. Kulka v hrudi. Nedokázal jsem mu pomoct…“ řekl ztrápeně. „I když to byl jen bandita. No, vy budete za dva týdny zase v pořádku šerife.“ zakončil to.
A měl pravdu. Za dva týdny jsem zase začal obchůzky městem. Bandity převezli do okresního města a já tady zase zůstal sám. Ale tentokrát jsem měl dobrý pocit. Neutekl jsem od odpovědnosti, zachránil peníze a zabil v souboji hledaného banditu. I občané malého městečka se na mě dívali jinak. Už jsem nebyl jen pochybný tulák, ale opravdový šerif!
A našel jsem domov.