Jsem zlý - Jak jsme s prababičkou topili koťátka

            Asi týden po mé transformaci v Jeho služebníka, jsme s tátou a mámou jeli na víkend do Chtěboře za naší babičkou Květou, tátovou matkou. Nikdy jsem tam nejezdil rád, na venkově jsem se nudil, ale tentokrát - vůbec nevím proč - jsem se těšil. Rodiče ze mě byli stále pořád ještě nesví. Nemohli si zvyknout na tu náhlou změnu nejen mého šatníku ale i chování a koníčků. Když jsme jeli k babičce posledně, měl jsem na sobě džínové kalhoty, mikinu s logem Angry birds, četl jsem encyklopedii minecraftu a tvářil se jako slušný žák základní školy.

            Ovšem nyní! Byl jem oděn v černé kalhoty, černou košili, oči jsem měl zvýrazněné černým líčidlem, a na krku mi visel Jeho odznak - kovový přívěsek, který jsem se naučil nikdy neodkládat. Na cestu jsem si s sebou mp3 přehrávač a poslouchal svou novou nejoblíbenější hudební kapelu, totiž Cradle of filth. Jak hloupé mi ve srovnání s jejich hudbou připadalo všechno ostatní, co jsem kdy poslouchal. Všichni ti Xindlové X, Mňága a Žďorp, Plíhalové, Nohavicové a ostatní hudební dobroseři. Však jsem s jejich kompaktními disky udělal doma rychlý proces: vhodil jsem je do popelnice, polil benzínem do zapalovače a zapálil. Následný požár mě překvapil svou intenzitou. Nečekal jsem totiž, že plastová popelnice se může tak snadno vznítit, počítal jsem, že se podobné věci vyrábějí z nehořlavého plastu. Ne. Plast se tavil, požár šlehal do výšky několika metrů, k nebi stoupal dým černější než lak na mých nehtech. Policie a hasiči byli na místě téměř okamžitě, ale já naštěstí neupadl v podezření. Když se mě ptali, co u požáru dělám, řekl jsem, že jsem viděl z dálky kouř a šel se podívat, co se to děje. To jim jako vysvětlení stačilo a poslali mě domů.

            Když jsme po hodinové cestě autem zastavili před vesnickým stavením naší babičky, vyběhl nás přivítat pudl Bobo. Pes, který mě v minulosti tolik miloval, mě očichal a začal vyděšeně kňučet.

            Babička Květa nás přivítala slavnostním obědem. Respektive tím, co za slavnostní oběd považovala - pečeným králíkem a polévkou s domácími nudlemi. Změna mého vzezření jí zcela přirozeně nemohla uniknout a hned na ni zavedla řeč.

            "Adame, ty jsi dnes nějak vyfešákovaný!" spustila. "Že ty sis konečně našel nějakou slečnu?"

            "On teď Adam poslouchá jiný druh hudby, která vyžaduje určitý způsob oblékání" vysvětlil celou situaci táta, který stejně jako máma velmi dobře věděl, že jsem se dal na cestu učení Černého kozla, ale nechtělo se mu zabíhat do detailů, aby babičku nevyděsil.

            "Jaký druh hudby posloucháš, Adámku?" Zajímala se babička.

            "Black metal," zakoktala Máma. "To v překladu znamená černý kov."

            Nic jsem nekomentoval, pouze jsem si pomyslel, jak jsou moji rodičové hloupí. Byl jsem však rád, že babičce toto vysvětlení uspokojilo a již se dál na nic nevyptávala. Králík byl vynikající. Snědl jsem kůže i chrupavku, které jsem dřív vždycky nechával, a pak se pustil do kostí. Kousal jsem je a sál z nich morek. Rodiče na mě hleděli v němém úžasu, nicméně babička se tvářila spokojeně. Když jsem dojedl, pokřižoval jsem se obráceným křížem a co nejhlasitěji si říhnul, rozzářila se štěstím. "Adámku, jsem ráda, že ti tak chutná!"

            Po obědě se podávala káva. To mě však nezajímalo. Opustil jsem jídelnu vesnického stavení a šel na půdu...

            Zde měla svůj temný pokojíček prababička Jiřina. Prababičce bylo přes sto let, ale její přesný věk nikdo neznal, neboť byla nalezencem. Ze svého útulku vycházela prababička opravdu jen velmi vzácně. Byla vysoká, kostnatá, připomínala smrtku a měla jen jedno oko. Vždycky dřív jsem se prababičky Jiřiny bál, ale při dnešní návštěvě bylo všechno jinak. Něco mi říkalo, abych se s prababičkou sešel.

            Když jsem vešel do místnosti se zataženými okny, babička radostně zaskřehotala. "Vítej, Damiáne," oslovila mě mým skutečným jménem, aniž bych jí ho řekl. Díky tomu jsem okamžitě poznal, že i ona je Zasvěcená a slouží Pánovi.

            "Ave Satanas, prababičko," řekl jsem.

            "Jsem ráda," zaskřehotala prababička, "že mám konečně v rodině někoho, kdo půjde v mých šlépějích."

            "I já jsem rád," odvětil jsem prababičce. "Prababičko, můžu se tě na něco zeptat?"

            Prababička přikývla.

            "Ty jsi čarodějnice?"

             "Samozřejmě," zaskřehotala prababička. "Kým jiným bych asi tak mohla být?"

            "A obcovala jsi někdy s Pánem?"

            "Obcuji s ním každou noc," rozesmála se prababička. "Přichází za mnou v různých podobách. Někdy v podobě ohnivého kohouta, jindy jako plastový zahradnický kolík."

            "Závidím ti, prababičko," přiznal jsem barvu.

            Prababička mi položila ruku na rameno. "Jednou se také dočkáš pánovy útěchy, Damiáne. Nyní ale máme práci."

*  *  *

            Prababička mě potichu, tak aby si nás nikdo nevšiml, zavedla do kůlny. Zde byla ošatka s šesti pořád ještě slepými koťátky.

            „Pán vyžaduje oběti,“ řekla prababička. „Vezmi si kbelík a dojdi k pumpě pro vodu.“

            Odebral jsem se tedy s kbelíkem k pumpě a začal ho plnit vodou. Otevřelo se okno a v něm se objevila tvář babičky Květy. „Copak to tropíš, Adámku?“ křikla na mě babička.

            „Chci si udělat rybníček, babičko,“ odvětil jsem jí.

            Babička se usmála. „Tak dobře, ale nenamoč se. Já jsem si jako malá taky jednou dělala rybníček, nachladily se mi ledviny a pak jsem měla růžové čůránky!“

            Přislíbil jsem babičce, že se nenamočím, dopumpoval a s kbelíkem plným ledové studniční vody se vrátil k prababičce Jiřině.

            „Tato mláďata chová má dcera, matka tvého otce, v srdci, Damiáne,“ vysvětlila prababička. „Chce, aby vyrostla, radost jí činila a v jejím nudném životě rozptylovala. To se však nestane. Pán dnes pohltí duše těchto tvorů!“

            Na ta slova popadla první z koťat, strčila je do kbelíku a tak dlouho jej tam držela, až se zalklo. Pak přišla řada na mě. Vzal jsem jedno ze zbývajících koťat, strčil ho do vody a čekal, až se utopí. Kotě strašně škrábalo a voda ze studny byla navíc hrozně studená. Ono se může zdát, že utopit kotě je hračka, ale to je opravdu jen zdání.

            Když bylo moje kotě zbavené života a jeho duše putovala do tlamy našeho pána, začala opět s topením prababička. Takhle jsem se střídali zhruba čtvrt hodiny, až byla všechna koťata ta tam. Prababička je pak vyždímala, narovnala zpět na ošatku, aby to vypadalo, že skonala přirozenou smrtí. Představoval jsem si, jak bude babička Květa vyvádět, až zjistí, že jsou její miláčkové mrtví, a litoval toho, že u toho nebudu moct být.

            Pak jsme se spolu s prababičkou rozloučili, políbili - babička měla hrozně suché a studené rty a její jazyk byl rozpraskaný a posetý spoustou aftů - a já se vrátil do jídelny, kde se moji rodičové a babička Květa rozněžňovali nad babiččinou sbírkou pohlednic.

*  *  *

            Za dva dny jsem z toho topení koťátek dostal hroznou rýmu. Teklo mi z nosu, bolelo v krku, a máma měla za to, že je to celé dílo babičky Květy, která mi dovolila hrát si s ledovou studniční vodou a dělat jakési rybníčky. Rozhodla se proto Chotěbořské babičce - své tchyni - zavolat a řádně jí vycinkat.

            O tom, co strašného se během tohoto telefonátu stalo, vám však povím až příště, abyste se měli na co těšit.

Ave Satanas!

           

 

---