Karli - Splněné přání

Karli - Splněné přání

Třeštila mi hlava a bolelo snad úplně celé tělo. Nějaký čas jsem se plácal v něčem, co se ani nedalo nazvat spánek, spíš mrákoty na hranici horečnatého blouznění. Na některé části těla mi zjevně odněkud táhlo, i skrz zavřená víčka jsem vnímal ostré sluneční světlo a cítil smrad sena smíchaný s pižmem, syrovým masem a spoustou dalších pachů, které mi připomínaly pavilón šelem v zoo.

S vypětím sil jsem se zkusil převalit na bok. Šlo to dost těžko, překážely mi další dvě nohy uprostřed nezvykle dlouhého trupu.

A ocas. Dlouhý kočičí ocas. Nepříjemně prochladlý.

Pomalu jsem otevřel oči. Ostré světlo mne přinutilo je zas zavřít. Intenzivní bolest hlavy se opět trochu vrátila. Stihl jsem zahlédnout pouze ocelové mříže oddělující můj kotec od sousedního v němž se nervózne procházel docela normální tygr.

To nemůže být pravda. Co dělám v kleci vedle tygra?

Bolest hlavy mi znemožňovala normálně myslet. Ale ještě než jsem stihl propadnout panice, přemohla mne únava kombinovaná se slabostí. Znovu jsem usnul.

Probudilo mne škrábání plechové misky posunované po betonu a třísknutí mříží.

Venku už se stmívalo, nebo jen nesvítilo slunce přímo na okna, nejspíš bylo hodně pozdní odpoledne, možná podvečer. Pořád jsem se cítil unavený, ale bolest hlavy byla téměř pryč. Uvědomil jsem si, že mám zatracenou žízeň, hlad a zřejmě jsem i nahý a chlupatý.

Zkusil jsem pohnout ztuhlou rukou. Druhou jsem se na seně zkusil podepřít a zdvihnout. Oh. ty prostřední nohy! Nebo ruce? Sklonil jsem hlavu směrem k břichu a zrak mi padl na poprsí.

Zavřel jsem oči a podíval se znovu. Ještě včera ... teda, ještě tehdy, co si pamatuju jsem byl chlap. A člověk! Vím, že jsme byli ve vinném sklípku a ochutnávali, teda, no asi hodně ochutnávali víno. Teda, jestli ta ranní bolest hlavy byla z toho, tak jsme asi pořádně chlastali a pak už si nepamatuji nic až do probuzení a děsné bolesti hlavy.

Ruka se mi trochu třásla. Nervozitou z nečekané situace a taky trochu tím, že jsem své zjevně nové tělo ještě nedokázal řádně ovládat.

Tlustými prsty zakončenými drápy jsem zkoumal své tělo. Nosíval jsem plnovous, tak mne chlupatá brada nijak zvlášť nepřekvapovala. Zaoblený čumák, silná čelist, chlupaté tváře s hmatovými vousky na stranách čumáku a chlupaté kulaté uši už docela ano. Zkusil jsem uši natočit. Šlo to!

Převalil jsem se na břicho a vyjekl, když se mi podařilo špatně si překroutit nohu, teda tlapu. Na druhý pokus to vyšlo.

Teď jsem se mohl narovnat. Páteř mi dovolovala se dokonce i mírně zaklonit a otočit, abych si dosáhl na zadek zakončený dlouhým ocasem. Mohl jsem jím hýbat, jenže mé pokusy končily podobně, jako když si přesedíte nohu. Pohyby byly nepřesné, musel jsem se soustředit, abych pohyb vykonal, jen bez toho nepříjemného brnění.

Zkusil jsem se do ocasu štípnout. To bolelo.

Obrátil jsem pozornost zpět k hrudníku. Prsa byla nepřehlédnutelná, stejně jako zbytek těla byla pokrytá skvrnitou srstí, kromě tmavých bradavek. Ani velká, ani malá, tak akorát. Narozdíl od zad jsem měl na prsou a na břiše srst bělejší, jemnější. Na zádech, hřbetech rukou, na vnější straně nohou jsem měl srst hrubší, zbarvenou hnědooranžově s černými skvrnami, něco mezi jaguárem a gepardem.

Horní trup, nenapadá mne teď lepší pojmenování té části těla, jsem měl vysoký asi jako člověk od pupku, nebo podbřišku k ramenům plus hlavu, plynule přecházel v dolní trup, velmi podobný trupu jaguára, jen s tím rozdílem, že přední tlapy měly palce a mohutné prsty se mi po pár pokusech podařilo sevřít. Jak fungovala páteř mi bylo záhadou.

Zkusil jsem vstát.

Kdyby mne v tu chvíli někdo pozoroval, tygra ve vedlejším kotci nepočítám, ten na mne párkrát zafrkal, nebo hlasitě zívl, tak bych mu musel připadat, jako čerstvě narozené hříbě pokoušející se poprvé v životě udržet na vlastních nohou.

Nohy se mi třásly. Ne slabostí, ale hlavně tím, jak jsem je nedovedl ovládat, můj mozek se neustále pokoušel chodit po dvou a to s tímto tělem opravdu nešlo. Než jsem udělal pár kroků k misce s vodou, venku se začalo stmívat. Hlavou mi hemžila spousta otázek, zrovna teď ale všechny přehlušovala žízeň.

Abych misku nevylil, položil jsem se na břicho, dávaje pozor na ocas, na můj vkus příliš blízko k mřížím souseda. Misku jsem uchopil horníma, téměř lidsky tvarovanýma rukama, nedůvěřivě očichal. Smrděla starým syrovým masem a nějakou jinou kočkou. Voda se zdála docela čistá, přesto to bylo jak pít z půllitru vošplíchaném jen ve vodě po té, co z něho těsně předtím pil největší hnusák v okolí. Neměl jsem na výběr. Vypil jsem vše a málem bych misku i vylízal do sucha.

Čtvrt hrudníku prasete v koutě nedaleko jsem prozatím a navzdory hladu ignoroval.

Jazykem jsem si přejel po zubech. Ano, špičáky tam byly, velké, masivní, na poměry člověka impozantní. Jediný pohled na tygra mne však ujistil, že v tomto ohledu těžce zaostávám. Moje zuby vyčnívaly nad rovinu ostatních možná centimetr, stoličky jsem nahmatal ploché. Překvapivě byly bez plomb, na které jsem byl zvyklý, nenašel jsem ani jednu. Ploché stoličky naznačují smíšenou stravu. Znovu jsem se nedůvěřivě podíval na syrové maso.

Zkusil jsem na tygra zafrkat. Povedlo se mi to až na několikátý pokus. Podíval se mým směrem, víc si mne nevšímal.

Přesunul jsem se na seno k zadní stěně.

Tlak v podbřišku mne zakrátko přinutil se opět zabývat vlastním tělem. Převalil jsem se na záda s horním trupem zády opřeným o stěnu. Nebylo to pohodlné, ale lepší způsob jsem v tu chvíli nedovedl vymyslet. Mezi zadníma nohama jsem našel schovaný penis, žádný šourek a o kousek dál ... To není možné! Nevěřil jsem vlastním smyslům. Anus těsně pod ocasem, mezi ním a penisem vagina. Co to ksakru má znamenat!?

Ještě nedávno jsem byl člověk. Domnívám se. Ne moc úspěšný s mizerným zaměstnáním, přítelkyní, která se stala přítelkyní možná jen proto, že jí ten předchozí vykopl z bytu a pár kamarády, kteří potřebovali víc parťáka k pití. Teď jsem nějaký mutant. Ani člověk, ani kočka, ani muž, ani žena. Tak nějak kompletně něco mezi.

Ale pořád jsem dovedl myslet. Nebo si alespoň myslím, že myslím. A když myslím, tedy jsem, tak snad mám nějakou naději.

Vztekle jsem zařval.

Když venku začali ptáci opět cvrlikat, překvapený tygr zas položil hlavu na tlapy uvědomil jsem si, že mám zřejmě dvojí plíce. Zřetelně jsem cítil i ty v dolním trupu.

„ssuuyyáámoo,“ pokusil jsem se omluvit tygrovi vedle.

Bylo mu to jedno a mně přibyla starost navíc. Nedovedu pořádně artikulovat.

Vstal jsem a pokoušel se chodit. Potácel jsem se jak opilec od stěny ke stěně. Obešel jsem klec nejméně desetkrát, než jsem našel odvahu a ze zoufalství zvolil nejvzdálenější kout s kanálkem, kde jsem se hodlal vymočit.

Čím?

O chvilku později jsem s úlevou zjistil, že se v tomto ohledu pro mne nic nezměnilo, jen se budu muset naučit, jak si u toho nepočůrat nohy. Chlupaté, krátké a silné nohy, které celou mou hmotnost docela s přehledem udrží i ve vzpřímené poloze mám-li kde se držet předníma nohama. Bez přidržování bych při nynější délce těla neměl šanci udržet rovnováhu.

„Haóóóó! Héé“ Zkusil jsem zavolat na někoho.

Poslouchal jsem. Nikdo se neozval.

Otřepal jsem mokrou nohu, srst začínala studit. Ke všemu budu páchnout.

Začal jsem si předříkávat slova, abych si znovu nacvičil výslovnost slabik než se objeví ošetřovatel. Když se setmělo úplně zjistil jsem, že pořád trochu vidím. Tygr mne pozoroval zelenýma očima ze své klece a kdykoli jsem se k němu otočil zády zkusil se přiblížit. Slyšel jsem ho a zřejmě jsme se viděli navzájem docela stejně, protože reagoval úkrokem na můj tichý pokus přiblížit se k němu.

Zafrkal jsem na něj. Odpověděl. Postoj, zavrčení, frknutí, zívnutí, úkrok ... Chvíli jsme se takto oťukávali. Přední nohou jsem vzal syrový kus prasete v mé kleci a prostrčil ho skrz mříže k němu. Navzdory citelnému hladu mi syrová mršina nepřipadala ani náznakem jedlá. Zatím. Jemu ano.

Pokračoval jsem ve cvičení výslovnosti, zkoušeje si vzpomenout na logopedické hříčky z dětských let.

Nakonec jsem usnul na podestýlce u zadní stěny.

Ráno bylo chladné. Probudil mne tichý hovor. U klece stáli čtyři zřízenci. „Dopué váno,“ zahuhlal jsem rozespale. Než jsem se stačil rozkoukat a zamávat jim rukou schytal jsem do odkrytého zadku injekci ze vzduchovky.

„So to kuuaa! Nestšíueute!“ Zkusil jsem zařvat. Zadní nohy mi ochably, ale nepodlomily se zcela.

„Ještě jednu dávku,“ zavelel zvěrolékař.

Schytal jsem druhou.

„Mně se zdálo, že se něco pokouší říct,“  zaslechl jsem, ale to už jsem ztrácel vědomí.

Probudil jsem se v malé kleci v bíle natřené chodbě. V krku i na jazyku jsem cítil pachuť nějaké desinfekce, kterou celé to místo intenzivně páchlo. Hlava mne opět trochu bolela, tělo jsem měl otlačené.

Na lavičce seděl jeden z ošetřovatelů a pozoroval mne. Nejprve mne napadlo rukama zakrýt svou nahotu, ale včas jsem si uvědomil, že to je docela zbytečné. Krátká hustá srst má občas své výhody.

„So ste se mou deuaui?“

„Tak přece se mi to nezdálo.“ Usmál se ošetřovatel, pak si zapnul cosi na mobilu.

„Puošš sem tady?“

„Protože zajímáš doktory. Prohnali tě rengenem, CT, odebrali si vzorky krve, srsti, drápů, udělali výtěry.“

Sevřel jsem zadní nohy a ocas k sobě, do klubíčka se tu schoulit nedalo. Děsivé pomyšlení. „Nahuáuáš si video?“

„Na zvíře máš překvapivé znalosti.“

„Nesem zuíže.“

Zřízenec pokrčil rameny. „Nahrávám si video. Protože se zvířetem takhle ještě nikdo nemluvil. A i když tvrdíš, že nejsi zvíře, vypadáš tak.“

“Nemáš něso k jíduu?“

„Jak dlouho jsi nejedla?“

To mne zarazilo. Byl jsem ... býval jsem muž. Krátký pohled na hrudník. Vem to čert, to počká. “Neuím. Den? Dva?“ Konečně se mi povedlo vyslovit v. Ono to půjde i s touhle chupatou a zubatou tlamou.

“Vepřové ti nechutná?“

“Byuo syuové. Dala jsem ho tygvovi.“

“Kočka, co nejí syrové maso?“

Pokrčil jsem rameny. „Není tu pobuíš dobvá hospoda?“

„Čím jsi byla předtím,“ ukázal na mně.

„Sávosník. Kuvív? Taky skvadník.“

„Závozník, kurýr a skladník?“ Nevěřil ošetřovatel.

„No, jo. Nemůšu se někde umýt?“ Nechtělo se mi vyprávět o tom, že se včerejší seznamování s vlastním novým tělem neobešlo bez drobné mokré nehody.

„Nemůžu tě pustit.“

„A jíduo?“

„To bych mohl zařídit. Je tu kousek čína, chceš M5, nebo M10?“

„Kužecí visoto? Dvakvát prosím.“ Vida. „Prosím?“ Zkusil jsem znovu. „Heue, už mi jde v. Kuuva. Teda tdenky trenky trenky trenky rrrr“

Ošetřovatel zavolal kolegovi, který právě byl ve zmíněném bistru na obědě s ostatními a požádal ho o další dvě porce ke svému obědu.

„Slyším, učíš se. A víš, co se máš učit, takže jsi byla člověk?“

„Mysuím, že ano.“

„Myslíš?“

„Nikdo se nemůže proměnit.“ Jestli má předchozí lidská existence byl sen, tak byl zatraceně reálný. Třeba sním právě teď, ale i to je na sen podezřele konzistentní.

Strávili jsme rozhovorem dobře další půlhodinu

Když přišli kolegové podal mi Zdeněk, tak se ošetřovatel jmenoval, jednu polystyrenovou krabičku otvorem na misku.

„Blázníš?“

„Počkej, vím, co dělám.“

„Polystyren zvířeti? Budeš si to uklízet sám.“

Vzal jsem misku a napřáhl ruku pro vidličku. Podal mi ji za nevěřícného zírání kolegů.

„Takže mutant a ještě docela inteligentní.“

„Rozumí a umí mluvit.“ Upozornil je Zdeněk.

„No jo, a je docela sexy.“ Ušklíbl se další.

Bylo zbytečné se na ně mračit, já bych udělal asi totéž. Ale ukázal jsem dlaň a vysunul a zasunul drápy.

„Nestraš, nebo půjdeš k tygrovi,“ pohrozil.

„Ochočím si ho.“ Vytahoval jsem se doufaje, že je nenapadne si to prakticky ověřit. Pak jsem se pustil opatrně do jídla. Konečně teplé jídlo po skoro dvou dnech.

„Můšete mi žíct, proč jsem v kleci? Teda, proč v zoo?“

„Protože jsi kočka.“ Zasmáli si ti dva přihlouplému dvojsmyslu.

Zdeněk se na ně trochu zamračil. „Protože jsi ležela v parku na trávníku u převrácené kárky a hýkala na celé náměstí něco nesrozumitelného. Někdo zavolal hasiče, ti zavolali do zoo.“

„Sama?“

„To nevím. Dvoukolák se tam sám nedotlačil. Ale nevím o nikom, koho by na místě chytili. Když jsme přišli my, tak jsi hlasitě chrápala.“

„Pili sme.“ Podíval jsem na své tělo. „Asi hodně.“

„Tohle se z pití ještě nikomu nestalo.“

„Vím já?“ Vrátil jsem mu prázdný polystyren, Zdeněk mi podal druhou krabičku. „Si nic nepamatuju.“

„Možná až najdeme ty tvé kamarády?“

„Možná.“

„Nenašli jste moje věci? Klíče, telefon, oblečení?“

„Nenašli. Jen dvoukolák a tebe.“

„Pustíte mne?“

„To nesmíme. Rozhodne ředitel. Víš, nemáš doklady, policajti tě teď můžou zadržet než tě identifikují.“

„Jasně. Fotka z občanky jim opravdu pomůže.“ Chechtal se jeden z ošetřovatelů.

„No právě. Půjčíte mi telefon? Chtěl.. chtěla, bych mluvit s těmi kamarády, co se mnou pili.“ Překvapovalo mne, jak rychle si zvykám na ženský rod. Jenže v češtině nic mezi vyslovit nejde. Mluvit o sobě ve středním rodě mi připadalo ještě divnější. Pro mé nové tělo s ženský rod hodil jen nepatrně míň špatně.

„To bude muset počkat. Promluvím s ředitelem zoo. Nejspíš kvůli tobě podepsal nějaké papíry, nemůže tě jen tak pustit. Já už vůbec ne.“ Naklonil se až k mé kleci. „Ale uvidíme doma, co půjde dělat.“

Olízla jsem vidličku, vrátila ji s polystyrenovou krabičkou Zdeňkovi. Široké zívnutí. Zdeněk mi dokonce začínal připadat docela ... ne, zahnal jsem tyhle myšlenky, tělo má na mne nežádoucí vliv.

Dvoukřídlé dveře chodby se rozlétly, prošel jimi člověk v bílém plášti. Podle pachu to byl ten, co ráno velel mému odvozu.

„Jaktože není pod sedativy? Neměla být vzhůru. Jak to chcete naložit?“

„Protože s náma...“ začal jeden ze zřízenců.

„Měla hlad doktore.“ Přerušil ho ošetřovatel Zdeněk s krabičkami z bistra.

„Vy krmíte kočku smaženou rýží?“

„To mám jíst syrovou mršinu?“ Nemohla jsem se neozvat.

Doktor se otočil. „Děláte si ze mne legraci?“

„Nedělají.“ Nasadila jsem švejkovský úsměv. „Já si pěkně prosím rizoto objednala. Mršinu včera sežral soused. Ten tygr, jestli si vzpomínáte pane doktore.“

„Co jsi vlastně zač?“ Zamračil se na mne, když mu došlo, že by mohl být za největšího hlupáka, kdyby se dopustil další chyby.

„To nevím. Doufala jsem, že mi to někdo žekne.“ Zatracené ř se mi pořád nedařilo správně. „Nevzpomínám si na nic před včerejším ránem.“ Hurá, když se jazykem správně trefím, tak to půjde.

„Dobrá. Vracíme se do zoo,“ zavelel. „Sebemenší náznak problémů a uvidíš.“

Zřízenci pokrčili rameny a vytlačili pojízdnou klec na rampu, kde mne naložili pod plachtu náklaďáku.

„Budu rád, až budeš chodit po svých a nebudeme tě muset vláčet.“ Zavrčel jeden ze zřízenců, když mne stěhovali ke kleci. Doktor stál opodál s pepřákem a dlouhým elektrickým bičem na dobytek. Měla jsem z toho trochu pocit, jako by mi nedůvěřoval.

Beton klece byl studený. Neměla jsem na práci nic lepšího, než hraní si s tygrem, kterého kdovíproč drželi taky tady. Frkáním, různými postoji, opatrným přibližováním se mi nakonec podařilo dosáhnout toho, že si lehl podél mříží mezi námi a nechal se pohladit po tlapě. Očichával mne, já jeho, pak prostě zívnul, položil hlavu a nechal se drbat za ušima.

Divoký tygr a podivný zmutovaný kočkovitý taur. Jeho pach mi kupodivu připadal snesitelnější než pach zřízence ze kterého bylo cítit malé pivo a cigareta. Když jsem byla člověkem, tak mi ani jedno z toho nevadilo. Teď pro mne byl smrad cigarety divně odporný, pivo méně, přesto ani to mne nelákalo.

Lehla jsem si na záda v podřízeném postoji, přední nohou jsem akorát dosáhla na tlapu tygra a tak jsme se přátelsky pošťuchovali drápama, když vrzly dveře, tygr se zvedl a zas začal neklidně přecházet tam a zpět.

Přišel ošetřovatel Zdeněk. Opatrně nakoukl dovnitř. „Ahoj.“

„Ahoj.“

„Promiň, že jsem předtím nezůstal. Potřebovali mne jinde. Něco jsem ti přinesl.“ Z batohu vytáhl zubní pastu, kartáček, zrcátko v plastu, velký plastový kelímek, velkou láhev čisté vody a malý polštář. „Jo a taky dnešní noviny.“

„Děkuji.“ Začínala jsem mít pocit, že se Zdeňkovi líbím. „Přijde vhod.“

„Kdybys cokoli potřebovala ... nějakou deku ti přinesu později.“

„Možná jen jednu drobnost. Fakt bych si chtěla zavolat.“

„Neřekneš to na mne?“

„Mohl bys mít potíže?“

„Nemám zdání, co s tebou mají v úmyslu. Mimochodem, pořád jsi mi neřekla, jak se jmenuješ.“

„Myslím, že moje jméno zratilo smysl. Nemůžu si říkat Karel. Ne v tomhle těle.“

„Rozumím.“ Zdeněk vytáhl telefon z kapsy telefon a podal mi ho.

Moje prsty ještě vzdorovaly, ruce se mi slabě třásly, stálo mne to úsilí telefon neupustit. Drápem jsem stiskla zapínací tlačítko a na několikátý pokud namačkala skoro jediné číslo, co si pamatuji.

„Jiráňová, dobrý den.“ Ozvalo se ve sluchátku nedůvěřivě.

„Ahoj. To jsem já, Karel, volám z půjčeného telefonu.“

„Kájo, kde jsi? Už jsme mysleli, že je po obě. Kde jsi?“

„No, není po mně, žiju, trochu zvláštně, ale mám se fajn. Jo a jsem v zoo.“

„V zoo? Takže ty seš pořád ...“

„Jo jsem. Kočka.“

„Já, my mysleli, no, jako že to byl jen opileckej sen. Víš, že seš někde mrtvej, nebo zavřenej.“

„Skoro.“

„Nikdo si toho moc nepamatoval. Ale Véna natočil video. Je tam prd vidět, víš, ale je tam slyšet to naše blábolení.“

„Můžu ho vidět?“

„No, asi jo. Kde seš?“

„No, já vlastně nevím? Kde jsem?“ Zeptala jsem se směrem ke Zdeňkovi. Řekl mi adresu, ale nezapoměl dodat, že jsem v karanténě a že sem nikoho cizího stejně pustit nemůže.

„No, slyšela jsi. Víš co? Někam to ulož na web a pošli mi prosím odkaz na tohle číslo. Kamarád mi to možná přehraje. ok?“ Mrknul jsem na Zdeňka.

„A nemám ti alespoň něco přinýst? Jako poslat, aby ti to předali?“

„Možná můj telefon a nabíječku, jestli někde najdeš. Oblečení asi ... ne, počkej. Možná podprsenku a nějakou mikinu s kapsama.“

„Podprsenku? No jó, ty seš vlastně ... jak velkou?“

„To nevím, asi jako na tebe? Hlavně tu mikinu, takovou tu měkkou s kapucí. A telefon. Nezapomeň.“

„Nezapomenu, zítra ráno jsem tam.“

„Nikomu zatím nic neříkej, až to přineseš, volej na tohle číslo, to je můj ošetřovatel. Musím končit.“

„Jasně, budu.“

„Dík moc a měj se.“

Vrátila jsem telefon Zdeňkovi. Bylo mi jasné, že se to teď rozřikne, budou se snažit vzpomenout.

„Díky.“

„Nemáš zač. Doufám, že z toho nebude průšvih.“

„Já už v průšvihu jsem a kdo tě může obviňovat z toho, žes nechal telefonovat šelmu.“ Široce jsem se na něj usmála. Podle odrazu v zrcadle můj úsměv dělá dojem. Na mne by kdysi taky dojem dělal, se Zdeňkem nijak nehnul, byl na kočky zvyklý.

O půl hodiny později Zdeněk přinesl dvě karimatky a velkou deku, která podle pachu možná ležela na zadních sedačkách auta. Žádný luxusní hotel to tu nebyl, ale o třídu lepší než seno na studeném betonu.

Ráno mne vzbudil rozruch, když někam stěhovali tygra. Bez něj byl prostor o něco pochmurnější. Zvěrolékař se na mne díval úkosem, mračil se, jako by nechtěl mou existenci vzít na vědomí. Pozorovala jsem ho z pod deky.

Krátce potom mi Zdeněk doručil telefon. V práci jsem dala výpověď, protože se s tímhle tělem prostě nevejdu do kabiny auta, ani fotku v řidičáku neokecám. Zavolala jsem přítelkyni, rodičům, zrušila jsem svou účast, kdekoli jsem si vzpoměla, že bych měla být. S penězi to bude špatné, úspory mi vystačí tak na měsíc, nebo dva.

Pak mi Zdeněk pomohl s úklidem, společně jsme vydrhli beton v obou klecích, vyrobil improvizované záchodové sedátko z kusu staré dřevěné lavičky nad odtokový kanálek v koutě, natáhl k němu hadici s vodovodním kohoutkem a dokonce někde vyšťáral prodlužku a desku, co šla připevnit na mříž, abych si měla kde odložit telefon s nabíječkou a dalších pár nezbytných drobností. Klec se stávala obyvatelnou.

K večeru se na mne přišli podívat další ošetřovatelé. Přinesli pohoštění, zahradní stolky se sedátky a udělali jsme si docela fajn večer. Bylo příjemné být pro jednou středem pozornosti i když některé otázky byly dost na tělo, doslova.

Krátce po rozbřesku někdo zaklepal na mříž. Opatrně jsem vykoukla z pod deky. U mříže stál zvěrolékař s někým, koho jsem ještě neviděla.

„Copak doktore. Přinesli jste mi snídani?“ Zamumlala jsem rozespale, nechávajíc deku na zádech. Mikinu jsem přehodila přes ramena, ráno bylo přeci jen chladnější.

„Já jsem doktor Čížek, viděli jsme se na klinice a tento pán je ředitel inženýr Brubauer.“ Prohlásil chladně.

Vypjala jsem prsa. „Poslušně hlásím pane řediteli, že se za dobu mé přítomnosti nic zvláštního nestalo.“ Nevím jak, ale aniž by dal cokoli najevo, cítila jsem, že to ředitele pobavilo.

„Až na to sondování předevčírem.“

„Sondování?“

„Vám se nikdy nestalo, že vás unesli ve spánku a pak někde sondovali mimozemšťani?“

„Ne?“

„Jsem si docela jistá, že to nebyli mimozemšťani.“ Zamračila jsem se na doktora.

„To bylo standardní komplexní vyšetření!“ Bránil se.

„Nó... Možná když mne doktore seznámíte s výsledky?“

„Doktore. To mi stačí, tohle není obyčejné zvíře. Ale pořád nevím, co jste zač.“

„To já taky ne. Trochu jsme s kamarády pili. A pak?“ Pokrčila jsem rameny. „Prostě nemám zdání, co se tu noc stalo.“

„Pili?“ Odfrkl si doktor pohoršeně.

„Nehodlám si to zopakovat.“

„Ošetřovatelé se za Vás přimlouvali. Nemůžeme prý držet v kleci inteligentní osobu. Nejste ani v databázi ohrožených, nebo nebezpečných zvířat. Co Vy na to?“

„Nechci zůstat v kleci.“

„A co budete dělat venku? Co umíte?“

Opět jsem pokrčila rameny. „Není toho moc. Kromě řízení náklaďáku, umím obrábět kovy, trochu truhlařiny a tak. Ale nedovedu si představit, kdo mne zaměstná.“

Promnul si bradu. Doktor se na ředitele podíval skoro až vyděšeně. „Snad jí tu nechcete zaměstnat Vy?“

„Nevím, jestli to vůbec legálně lze. Co rodný list? Nějaké uznatelné vzdělání? Doklady?“

„To zatím tak docela nemám.“ Sklopila jsem hlavu.

„Co myslíte tím tak docela?“

„Mám identitu člověka, který už neexistuje.“

„To by mohlo stačit. Prozatím. Otevřte prosím klec doktore. Jsem si docela jistý, že ví, co by se stalo, kdyby ublížila člověku. Utéct nemá kam, všichni ji poznají. Včera se taky nic nestalo.“

Doktor si povzdychl, rezignovaně odemkl, otevřel a pokynul mi. Nebylo mi příjemné vyjít na veřejnost nahá s holým zadkem. Ošoupaná deka na zádech olepená slámou mi nepřipadala reprezentativní a pohyb zahřeje. Přesto jsem kryla zadní partie alespoň svěšeným ocasem. Lidské zvyky mne neopouštěly.

„Doktore?“ Pokoušela jsem se najít odvahu. „Jak je to s mým pohlavím? Viděl jste snímky z CT. Jsem deformovaný mutant?“

Zkoumavě se na mne podíval. „To si zatím nejsem jistý, podle snímků to vypadá, že máte kompletní obojí. Jste pravděpodobně skutečný hermafrodit. Nemáte ještě žádnou zkušenost?“

Pokrčila jsem rameny, nechtělo se mi prozrazovat minulost, ani zabíhat do podrobností. Takže muž i žena v jednom těle. „To není u velkých savců obvyklé, že?“

„To je u velkých savců nemožné. V nejlepším možném případě se narodí jedinec, který sice vypadá jako něco mezi, ale není schopen plodit potomky. Vy jste vůbec totálním rouháním proti všemu. Vždyť Vy vůbec nemáte existovat!“ Rozčílil se.

„Doktore.“ Smířlivě ho oslovil ředitel.

V tom musí být něco hluboce osobního. Proč jinak by zvěrolékař vyšiloval kvůli inteligentnímu zvířeti? Vyšli jsme ven. Stále bylo brzy ráno, zoo ještě nebylo otevřené.

„Hádám, že chcete bydlet civilizovaněji?“

„Ano, chtěla bych.“

„Možná bych měl řešení.“ Ředitel nás dovedl zahradou k větší garáži s dílnou a malým domkem nalepeným z boku.

Vzal mne za ruce a zamyšleně si prohlížel mé dlaně. „Než si zařídíte doklady, nebo vymyslíme, jak Vaší existenci legalizovat, můžete alespoň prokázat svou zručnost.“ Podíval se na mne. „Před měsícem nás opustil starý pan Macháček. Pracoval tu, jako údržbář. Dělal prakticky všechno, lavičky, stavěl altánek, opravoval kapající kohoutky i ucpaný odpad, nebo alespoň dohlížel na řemeslníky. Od té doby sháníme někoho na jeho místo. Kdyby ten někdo byl nejenom zručný a poctivý pracant, ale i atrakcí lákající návštěvníky ...“

Začala jsem chápat jeho záměr. Dostanu výběh, bez mříží, největší výběh ze všech zvířat po úplně celé zoo s dílnou jaká mi roky chyběla k tomu.

Objala jsem ředitele a zjistila, že dovedu i vrnět.

***

O pár dní později jsem seděla se svou přítelkyní na dece na travnatém plácku před dílnou. Konečně mi přinesla ukázat video z toho večera, kdy se to všechno stalo. Bylo skutečně tmavé, rozmazané, chvílemi kamera zabírala podlahu, nebo skleničky na ulepeném stole, jen málokdy rozklepané obličeje, které jsem ani já většinou nepoznávala.

Většina hlasů byla opilecky zastřená, špatně artikulující. Záběr začínal rozmazaným stolem.

„Heue říkal, že splní nějaký přání, ne, tak si kuwa něco přejte volové.“ Následovalo zamáchání kamerou a zahuhlání. „To natočím."

„Já se chci pořádně vožrat.“ Prohlásil někdo.

„Nééé, přej si něco normálního. Třeba prachy.“

„Dobže.“ Nesrozumitelné zamumlání. „Chzi bejt chytrej, silnej, žít dýl. Líbí se mi prsa.“ Oplzlé uchechtnutí. „Nesahéj.“ Naoko protestovala přítelkyně. Zamumlání. „Chtěl bych zažít sex i jako žena.“

„Přej si být čakat.“

„So je čakat?“

„Bude se ti to líbit. he he“

„Fakt?“

„Co chseš ty?“

„Chci se vožrat.“

„Seš vůl.“

„Já chci vyhrát v loterii. Ne první, to je moc nápadný, ale třeba druhou cenu.“

„Dóbže, ukesali ste ně, chci bejt čakat.“ Prohlásil jsem hlasitě a pak dodal. „Žekneš mi, so to vlastně je.“

„Taková koška. Uvidíš.“

Podezřele střízlivý hlas prohlásil. „Jak si přejete.“

Následovaly nejrůznější výkřiky, zmatené, překvapené, kombinované asi s mým nesrozumitelným huhláním. Mávání kamerou.

Někde na pozadí jsem zaslechla. „Von je fakt čakat.“ Na kameře se mihla moje rozmazaná hlava.

„Se chci vožrat volové.“ A tím video skončilo.

Chvíli jsme seděli potichu. Listí v korunách stromů slabě šustilo, ptáci povykovali.

„Takže jsem čakat a pořád nevíme, co to je?“

„Já vím. Hledala jsem na internetu. Píše se to chakat. Je to vymyšlený kočkovitý tvor. Čtyřnohý taur s lidským trupem, jsou prý silní, chytří, odolní vůči jedům, společenští, velmi přizpůsobiví.“ Podívala se na má prsa. „Prý jsou hermafroditi.“

„To sedí. Mám obojí.“

Objala mně. „Vypadá to, že jsi vyhrál - vyhrála víc, než tu nejlepší loterii, co?“

I když jsem začínala považovat Zdeňka za docela pohledného, ženské tělo pro mne bylo neméně přitažlivé třebaže byla jen člověk. Usmála jsem se a přitáhla ji k sobě. „Vypadá to tak.“

„Nemáš chuť na skleničku?“

„Jen to ne! Co kdybych zas chtěla být člověk?“ Lehce jsem jí plácla ocasem.

Rozesmála se. „To je dobře. Stejně se mi to pití nelíbilo. Jaké si vybereš jméno? Nemůžeš se jmenovat Karel v tomhle těle.“

„Pořád nevím. Obojetná lidská jména se mi nelíbí.“

„Co třeba Chakat Karli Roundears?“

„Zdrobnělina od ženského jména Karla s kulatýma ušima?“ Políbila jsem ji. „To nezní špatně. Tady to budou lidi vnímat víc neurčitě, než jen žensky.“

„Šimráš.“ Prsty mi pročísla srst od předního břicha přes záda k lopatkám rukou. Začala mi na zádech rozepínat sportovní podprsenku, kterou jsem nosila víc kvůli lidem okolo než kvůli nutnosti.

„Tam šimrám taky.“ Pošeptala jsem s úsměvem. „Pojď dovnitř, ukážu ti, kde ještě šimrám.“

 

 

Napsal autor Travnatý Myšlenky

Chakaty i celý svět Chakatů (Chakat Universe) vytvořil Bernard Doove.
(http://www.furry.org.au/chakat/index.html)

 

---