Kde spočine duše

~~„Pane doktore, už jste přemýšlel o tom, kde spočinete?“ položil otázku pan profesor, doktorův nadřízený. „Myslím jako navěky.“
„Ale jo, to víte, že ano. V našem věku už bychom měli mít o těchto záležitostech jasno,“ odpověděl starý pán. Snažil se být přívětivý i přesto, že mu v poslední době nebyla profesorova přítomnost zrovna příjemná. Dělal vždy všechno tak, aby z jeho pracovny co nejdříve odešel. I přes svůj pokročilý věk mu mladší profesor zadával nové a nové úkoly. Proti jeho vůli ho nutil do nových experimentů. Starý pán už byl ale unaven a navíc, byl se stavem věcí tak, jak jsou, spokojen. Už neměl potřebu se za něčím neustále honit, neměl potřebu a ani chuť ještě někam šplhat a něčeho dosahovat. Jediným důvodem proč ještě chodil do práce, byl fakt, že svou práci miloval. K tomu mu diplom z lékařské fakulty bohatě stačil, proto ani neměl zájem mu dávat obsáhlejší odpověď.
Když ale zaznamenal profesorovo zvědavě zdvižené obočí, povzdychnul si. Věděl, že debata bude delší.
„Nechám se spálit… a pak rozprášit. U chaty máme takovou hezkou loučku. Je tam ticho a klid. Tam se mi bude líbit,“ řekl nakonec jakoby jen pro sebe; pohled upřený z okna na modré nebe.
Profesorovi se odpověď moc nelíbila:
„No pane doktore, to nemyslíte vážně! A co vaše duše? Vždyť vy si ji tak zničíte!“
Do pana doktora jako by praštil. Neříkal nic a čekal, jestli a jakým směrem se bude hovor dál ubírat.
„Duše, jak jistě víte, je velmi křehká a takové zacházení nemůže vydržet. Kdybyste se nechal normálně pohřbít, pak by se měla kam vracet.“
Doktor už to nevydržel. „Blbost!“ vykřiknul. Víc už téma nechtěl rozvíjet. Co si to ten blbec dovoluje? Jen proto, že má vyšší titul, než on, mu může vykládat takové hovadiny? A vůbec, co je mu do toho, jak po smrti skončí? Je to jen jeho věc a nikdo mu do ní mluvit nebude.
„Žádná blbost,“ nedal se profesor. „Duše se musí někam vracet. A k tomu potřebuje tělo. Když ho spálíte, vezmete jí tuto možnost. Zničíte ji.“
Když doktor nereagoval, profesor ještě dodal: „A to není dobře. To jste nevěděl?“ ještě chtěl pokračovat ve vysvětlování zákonitostí posmrtného života, ale doktor ho nenechal.
Celý brunátný vyskočil ze židle. Popošel k oknu a zadíval se na nemocniční zahradu. Trávník se zelenal, všechno kvetlo, a kdyby otevřel okno, jistě by slyšel i ptáčky zpívat.
„Nemáte pravdu,“ pronesl po chvilce už zase klidným hlasem.
„Jak to?“ zajímal se profesor.
„Vím to.“
„Ale jak to?“
Doktor v sobě sváděl vnitřní boj. Věděl, že se do debaty neměl nechat zatáhnout. Vždycky se svým nadřízeným nechal zmanipulovat a pak se zbytečně rozčiloval. Stojí mu to ještě za to? Nestojí. Rozhodl se, že mu to tedy řekne. Ale co když se mu zase vysměje? Nu co, vysmál se mu už tolikrát… Odvrátil se od okna a spustil:
„Vím to, protože jsem u nás doma ducha viděl. A vím, že to byl můj strýc, který se taky nechal spálit.“
Profesor se nezasmál. Byl vážný a více než překvapený. „Pane doktore, já tedy nevím, co jste viděl, ale dovolil bych si tvrdit, že to určitě nebyl duch vašeho strýce. Spíš bych to viděl na nějaký … ehm…váš přelud.“
„Nebyl jsem sám, kdo ho viděl. Díval se na nás a pokyvoval hlavou. Nevím, jestli to mělo znamenat, že je s námi spokojený. Jako s tím co vidí. Nebo byl spokojený on sám se sebou. Bylo to druhý den potom, co jsme ho rozprášili na té naší louce.“
„Podle mě jste zažili skupinový přelud…“ Doktor se rozhodl, že se profesorem už rozhodit nenechá a podíval se opět z okna. Klidně tam stál a otevřel okno, aby si poslechl cvrlikání ptáků. Stál, poslouchal zpěv, který pro něj v tuto chvíli představoval něco jako balzám a čekal, až se nadřízený zvedne a odejde.
Profesor chvíli seděl a také čekal. Chtěl slyšet cokoli, ale ignoraci nebyl schopen akceptovat. „Kolego, nezlobte se, ale já o tom musím něco vědět. Víte, nechci, aby to vyznělo jako chlubení, proto to taky nikomu moc nevyprávím, ale naše rodina má hrobku. Už více než dvě stě let do ní pohřbíváme všechny své předky, takže je nás tam už celkem hodně. A jedním z důvodů, proč si hrobku držíme, je právě volnost duše. Aby se mohla vracet a odcházet dle libosti. Mohla by se vracet i do těla pohřbeného do hlíny, ale jak dlouho? Tělo se v zemi dříve či později rozloží. Kdežto takhle může duše kdykoli odejít a zase se vrátit po skoro neomezenou dobu.“
„To je váš názor. Já mám zase, když dovolíte, svůj. Mějte si svou hrobku i se všemi svými předky, já mám louku.“
Odmlčel se a po chvíli pevným hlasem dodal: „A teď bych se rád opět věnoval tomu úkolu, který jste mi včera zadal.“
 
 
Zhruba za půl roku se profesor vzbudil uprostřed noci. Měl zvláštní pocit, který nedokázal přesně definovat a to ho znepokojilo. Už by měl být na takové nenadálé návštěvy zvyklý, ale tentokrát to bylo jiné. Vánek byl silnější, než obvykle, taky mnohem chladnější. Přímo studený. Tentokrát i postrádal zvláštní vůni balzamovacích mastí, která tyto návštěvy doprovázela. Přesto to zkusil a pološeptem pronesl:
„Dnes ne, přijď až zítra.“
„Neboj, přijdu i zítra a další noc zas a pak zas,“ řekl duch. „Budu sem za tebou chodit tak dlouho, dokud se nedozvím, proč jsi mi nebyl minulý týden na pohřbu!“
Duch přišel blíž. Naklonil se nad pana profesora, až měl své průhledné bílé rty u jeho ucha. „Ty jsi mě chtěl o něčem poučovat? Tak tady máš důkaz, ty všeznalý profesůrku,“ dodal doktor a se smíchem se vytratil.