Iluzorky 81 - 90

81)

Až přijde den, kdy ucítím v šíji pnutí smrti, odejdu do lesů. Položím se k řece a zemřu blažená. Vpiji se do přírody.

Konečně, KONEČNĚ odevzdám všechnu svou lásku, co jsem střádala po celá léta hluboko v jádru svého těla. Bezedné napajedlo citu se otevře v chrámu tlejícího hrudního koše. Litry nahromaděné touhy, kterou nikdo za života neodčerpal, a tak se vysrážela v sladkou melasu.

Je vlastně štěstí, že o mé dary nikdo nestál. Nyní smím pohostit ty, kteří znají vděk. Jak nedala jsem život dětem, porodím nyní hejna lesklých much. Jak nikdo s vášní nelíbal má stehna, dnes toulavý pes rád si urve chutný hlt. „Máš krásné oči,“ zašeptá klubko červů. „Máš sladké rty,“ zamručí zdivočelá kočka. A zbytky bledých ňader pohladí peruť vrány. Tak jemně a něžně jak nikdo za dnů dechu.

A každý z těch návštěvníků, těch skutečných přátel, odnese v sobě kus mého bytí.

Poprvé budu doopravdy ctěna. A budu chutnat.

Neshniju promarněna.

 

82)

Ten dům mě sní! V žádném případě mě nikdo nedonutí se k němu byť jen přiblížit! Nikdo na světě! Což jste všichni slepí? Nevidíte, jak pulsuje? Je to živá bytost! Ano. Přesně to tvrdím. Sklo může být živé, ocel může dýchat a beton se může svíjet. Já to vidím jasně, a vy musíte být opilí normalitou, nebo mít za sebou lobotomii životem. Nikdo se ještě nikdy nevrátil. A vy to tušíte. Když se odvracíte, periferním viděním zachytíte ten pohyb. „Tak přece žije a tepe jako srdce,“ řeknete si někde v duchu, a pak k němu stejně vykročíte, protože jste přece úplně příčetní. Pro příčetnost všechno. Pro příčetnost se necháte rozžvýkat a polknout.

 

83)

Dělá svou práci zodpovědně, jak se na realitní agentku sluší. V elegantních, pěstěných prstech drží kameru a na malém, obdélníkovém displeji sleduje všechno, na co zamíří. Obývák, kuchyni – velice prostornou a praktickou, jak jinak – schody do sklepa (odtamtud jsme přišli). Malý pokoj, velká ložnice, malá ložnice, koupelna – a nyní chodbou zpět – po levici dveře do obývacího pokoje, po pravici do suterénu, až do chodbičky s malou toaletou, vchodem do domu a schody do patra.

„A v podkroví velká ložnice, nebo herna, se skvělým výhledem!“

Kamera zabere okno a zaostří jen na sklo. Agentka do záznamu nezakleje, otevře okno dokořán. Nyní už obraz jasně ukazuje báječnou okolní krajinu. Ale před zájemci je třeba pomlčet o tom, že z ní jde trochu mráz po zádech. Jeden má někdy pocit, jako by ho stromy pozorovaly. Tedy o tom pst. Nikdy by to tu už neprodala.

Na příjezdové cestě zastavuje bílá dodávka. Sakra. Zničila jí záběr. Agentka se rozhodne zavolat na řidiče, jestli by nemohl zajet jinam. Skloní kameru a vykloní se z okna. Příjezdová cesta je prázdná.

Agentka překvapeně zamžiká a pohlédne na displej. Ten nyní zobrazuje koberec, tak kameru opět pozdvihne a její oko nasměruje na cestu.

Z dodávky vystupuje urostlý muž.

Agentka zaječí a upustí kameru na zem. Skutečná příjezdová cesta je zase prázdná.

Agentka se chystá vrhnout svůj oběd přes parapet, když zaslechne zvuk motoru. Na příjezdovou cestu zabočuje bílá dodávka.

Agentka zvrací, zvrací hrůzou, zvrací na omítku časosmyčného domu.

Nikdy ho neprodá.

 

 

84)

Je po večírku. Mnozí zůstanou, ale já ne.

Pomáháš mi do kabátu a ani nevíš, že ses zlehka dotkl mé šíje. To jen já, já jsem jako by mne tam štípla vosa. Budu to cítit ještě hodiny. Ale nedám to znát. Nikdy, nikdy, nikdy.

Odemykáš bílé dveře a pouštíš mne ven. Dobrou noc, dobrou noc, buď opatrná, neboj. Poslední pohled, poslední úsměv, poslední laskavost se protáhne škvírou dveří, než přibouchneš a v zámku zarachotí klíč.

No, tak jsem tady. Osiřelá. Všechno párty veselí ze mě spadne a je mi náhle hrozně truchlivo. Svou radost nechávám zamčenou v bytě za sebou.

Na kabát spadne slza.

Odcházím ulicí pryč, dolů k autobusu. Bílý poprašek sněhu z něhož trčí skaliska černého štěrku. Všechno se mi to lepí na podrážky.

Zoufale se snažím milovat Tě méně.

Nejde to. Bez Tebe je mé srdce polovičně mrtvé.

 

85)

Posvátná a starobylá byla její myšlenka, když vsávala do srdce utrpení Krista.

Ikona na zdi byla jako z medu. Kapala z ní sladká moc odevzdání. Zlato bylo tiché, výraz muže byl zoufalý.

To proto se k němu modlíme, proto visí nad bolestí. Proti tomu výrazu tváře nelze bojovat. Nikdy mu nemůžeš do očí říct: „Co Ty o tom víš?“ nebo „Nemáš ponětí, jak jsem rozervaný!“ Nelze.

Bude v tom vězet podstata umírání za náš hřích. Sebeoběť.

Každá rána je zbledlá před tou ikonou.

To Tě očistí.

 

86)

Můry poletují kolem lucerny. Je okrová. Je nádherná. Zlatí koruny stromů v aleji. Miluji Tě, noci! Vyznávám se Ti celá! Kojíš můj vějíř, kojíš můj šat. Sucha a horka v Tvé hebké náruči nemusím se bát. Vždycky jsi laskavá. Dáma.

 

87)

Můžu si vybrat cokoliv chci. Věšáky jsou plné. Krabice jsou plné. Koše jsou plné. Celá hala je rohem hojnosti. Šaty a boty a spodní prádlo. Dostatek všeho. Za směšné ceny. A nebo zdarma?

Kolem se pachtí tlustá paní v černém a přikládá si v chůzi zeleno-bílé pruhované tílko s třemi knoflíky na svá rozkývaná, dýchavičná ňadra.

Všichni jsou tak zvláštně šťastní. Dobrá koupě se na ně valí. Ale netváří se zas tak spokojeně, jak bych mohla čekat. Je tu spíš rozjařeně bojová atmosféra.

Pod rukama se mi střídají rozličné materiály, barvy a střihy.

Ale korzety nemají.

Mají všechnu tu tuctovou eleganci.

Jenom ne brokátový živůtek.

Jen ne mušelín.

Pro mne nic.

Pro mne nic.

 

88)

Já s rozečtenou knihou na světlé tkanině pohovky. Je zasněžené odpoledne a ze zahrady okny vchází samá bílá záře. Tam je křehký chlad a zbytky rostlin spí. Zde je hřejivo ve fleesové dece. Zde hřeje láska.

Ne, teď nechci číst. Chci zbožňovat tvůj soustředěný výraz, když bereš do ruky bílou ozdobu. Když se pro ni skláníš do malé krabice na podlaze. Vážně a důstojně zvolíš její místo pro tento rok a vetkneš ji do větví stromku. Ustoupíš o krůček a zamyšleně a odhodlaně si položíš ruce v bok. Dnes tento Tvůj tak typický postoj působí ještě důvěrněji než jindy. Protože v tu chvíli zapomínám na všechny knihy světa. Miluji Tě neskonale.

Jako bych to vyřkla nahlas, vytrhneš se ze soustředění, podíváš se po mě a počastuješ mě dalším známým gestem. TÍM úsměvem. Kterému přezdívám žertem „me gusta smile“. A Ty to nemáš rád, když Tě tím škádlím. Na oko.

Trochu se zardím, že jsem přistižena ve svém tichém, vroucím úžasu, a opět skloním hlavu k potištěným stránkám.

Venku se roztrhnou šedá mračna a k zemi padá další měkký sníh. Jako by mi padal i do očí. Celé jihnou krůpějemi blaženého štěstí.

 

89)

Mohla bych nemít ruce staré ženy.

Jenže to bych pak nezvládla plést věnce z prachu a usazovat je na hlavy rozchechtaných panen.

Mohla bych nemít oči staré ženy.

Jenže to bych pak nedokázala sledovat západy slunce s takovým zadostiučiněním.

Mohla bych nemít jazyk staré ženy.

Jenže to bych pak těžko šeptala příběhy, co šeptám, nemyslíte?

Mohla bych celá, celičká odpovídat svému věku.

Být bezbolestná, hebká, plná rosy.

Ale k čemu?

 

90)

Mafián mi hodí zlatku a mrkne.

Pod kloboukem má zradu a já mám v korzetu pomocnickou dýku.

Slečna kruťačka, co jí zoubky jektají pokaždé, když jí páníček povolí olíznout napůl ohlodanou kost.

Moc se ke mně nepřibližuj, chlapče. Je dost nebezpečné clonit mi ve výhledu.

---