Dobřany XI

Dobřany, smutek, potřeba někoho obejmout...takové věci, které jsou, když je nejmíň potřebuješ.....

připozdívá se, je to těžké psát

ale pokusím se, dlouho jsem

... a všechno jsem vyhodila...

spálila jako fénixe. Něžné tóny sundrumu

a poslední nádech se stává realitou....

mlsám čokoládku, tajně...

věřím, budeš tu, až zemřu?

 

prosím, netrhej to kvítí, jen mě ulož pod zem a na  ten

vršíček zasázej kopretiny

tam, pod ten strom

 

ten, kdo nebyl připravený na

pád... náhle stalo se...

opouštím tě z lásky

 

koukají se na mne skrz prsty

ta divná, šílená a bláznivá

ta hoka co tráví čas po nemocnicích

a léčebnách....

 

to říkají, ale pořád to nejsem já!

 

 

 

 

 

 

---