Volám Tě

VOLÁM TĚ

Přírodo,píši o Tobě, píši Tobě.Možná má slova nebudou znít jak ta tvá, věřím, že to možná je špatně vyjádřené. Já to vím. Chci Ti je však říci v mé básni. Nebude se rýmovat, jelikož tvé p, ř, í, r, o, d, a skrývá krásy, které jsou složité a vždy ukrývající něco jiného než to předchozí. Nemůžou být slova popisů podobná těm druhým, nedokážou mít rým. Přijmi tedy mou báseň a prosím vyslechni ji svou duší a ne ozdobou, co poskytuješ světu.

Přírodo, volám Tě.

Měla jsem zlý sen.

Ztratila ses z lidských srdcí.

Já věřím, věřím, že se nesplní.

I kdyby zbylas jen  v jedné duši

Nezmírej, jak v lesku snu, žij dál

A  neopouštěj to jedno srdce, které chce bít

Neslyšně, ale rovnoměrně. To, jenž si Tě váží.

Kterému neuniknou tvé „ozdoby.“

Snad máš les hluboký, zelený se spoustou zvěře,

Ale, máš také místo v mém srdci.

Snad máš mnoho barev, které se předvádějí při západu a východu,

Ale, máš také místo v mém srdci.

Snad máš moře, tiché i vzbouřené, malé i nekonečné, slané i sladké, mrtvé i živé,

Ale, máš také místo v mém srdci.

Snad máš růži, rudou a ozbrojenou, tu co připomíná lásku, tu co jí daruje muž ženě,

Ale máš také místo v mém srdci.

Snad máš hvězdy třpytící, co jsou vzdálené i blízké, padající i stálé, tvořící

Souhvězdí i ty, které ještě nikdo neobjevil odrážet se v očích smutných i šťastných,

Ale máš také místo v mém srdci.

Snad máš stromy, co zvedají své ruce k mrakům, které snad též máš,

Ale máš také místo v mém srdci.

Měla bych tě žádat, abysi proměnila mé „také“ za „jen.“

Neudělám to však.Nepotřebuji Tě jen já, ale i můj soused a také nejen on,

Ale i všichni lidé světa. Možná Ti to nedávají najevo,

Ale věřím, že bez Tebe by nemohli žít.

Přírodo, volám Tě.

Nezmírej, jak v lesku snu, žij dál

A neopouštěj ta všechna srdce, které chtějí bít

Neslyšně, ale rovnoměrně.