Nebřezen

Den je tak bílý
že by se dal namazat na chleba
a k němu šálek čaje
černého jako noc
pak posnídat to s březnem
jež není ani jarem ani zimou 
a v kuchyni s věčným světýlkem plynového sporáku
se pomodlit za vítr a odpustit své tváři 
to víčka mi padají jak snítky odkvétající růže
jež položeny na rakvi 
bývají především rudé 
a sladce je mi z únavy 
které si dopřávám ve vteřinách zavřených očí
nebo bolesti, s níž je otvírám
vystaven nechtěnému světlu 
v němž spatřuji projevy hmoty
kterou jsme si navykli nazývat věci dne
a vím, že si strašně lžu 
když vidím svůj stín     
jen tak
však stát proti proudu čar v dlaních 
a jako za starých beatnických časů 
slyším u expresní pokladny jednoho ateistického supermarketu
jež přesto nabízí jablka jako v ráji: 
„Dejte mi flašku vodky a Blesk 
a jedny vajsrojsky 
jo ty modrý“
a přitom ta ženská je jenom po ránu normálně ožralá  
a na nic si nehraje 
ani na svou samotu a strach 
který jsem já 
zabil v rybách 
toho dávného léta 
v němž jsem se rozhodl, že nikomu nedám své dětství
a tak jsem ti dítětem