My z Ronavionu: 8. Čas příběhů

Poznámka: alabastroví orci = druh orka žijící za severními hranicemi Ronavionu. Tito orci jsou co do vzrůstu trochu menší a povahově mírnější, než jejich vysočinoví příbuzní. Mají bledou pleť, bílé vlasy a výrazné vyčuhující špičáky. Každému kmenu vládne místo náčelníka královna.

Jméno Dawie není snaha o amerikanismus, ale jako pocta Davidu Bowiemu (8. 1. 1947 - 10. 1. 2016)

Ta zem přes noc nějak změkla, problesklo Akiri myslí, když se obrátila na druhý bok. Uprostřed pohybu se však zastavila, neboť se zem pod tlakem jejího těla jaksi podivně prohnula a zavrzala. Prudce otevřela oči, aby si s hrůzou uvědomila, že není v přístřešku s ostatními.

Nacházela se v pokoji, a to ve velmi přepychově zařízeném. Vše v něm bylo šarlatové a zlaté, od široké postele s nebesy, na níž se probudila, přes stůl se dvěma židlemi, pohodlně vypadající křesla, až po toaletní stolek se zrcadlem. Celou místnost ozařoval kovaný lustr, a plameny jeho svící tvořily na stěnách mihotavou hru světla a stínu. Klekla si a popolezla směrem k okraji postele, aby zjistila, jestli i podlaha je červená a zlatá. A vskutku - na červeném pokladu, vyveden zlatou mozaikou, se skvěl majestátní drak chrlící proužky blýskavého dýmu.

Postavila se na zem a trochu se prošla kolem. V rohu u starobylého šatníku všimla zástěny. Doma ji měla také, ale ne tak zdobenou. V jednotlivých okýnkách byly namalovány obrázky. Když je blíže prozkoumala, zjistila, že jde o historické výjevy: na jednom z nich byla zobrazena korunovace Tita I. ronavionským králem. Klečel, oděn v modré a bílé, a vysoký sličný elf v zeleném rouchu mu pokládal na hlavu korunu s křidélky. Musel to být nepochybně král lesních elfů ze Smaragdového hvozdu. Dnes už byli lesní elfové, královna dryád, víly a drakíni - prapředci všech draků - pohádky pro děti. A i kdyby přece jen ještě byli, nikdo se to nedozví, protože Smaragdový hvozd byl nebezpečný, tajemný, a kdo byl natolik odvážný, že se do něj vypravil hlouběji, toho už víckrát nikdo nespatřil.

Zatřásla hlavou, až jí tmavohnědé kadeře létaly na všechny strany. No teda! Místo, aby se začala zajímat o to, proč se probudila v něčí ložnici, si tady prohlíží obrázky na zástěně! Rozhodla se, že vyjde ven, a zkusí z dotyčného vymámit, co u něj dělá.

Ale zrovna ve chvíli, kdy chtěla otevřít zlaté dveře, někdo to za ni udělal zvenku.

Dovnitř vstoupily tři osoby, dvě mladé dívky a muž středního věku. Všichni byli vysocí minimálně jako Farendall, s pěknou tělesnou stavbu. Rovněž měli společnou plavou barvu vlasů a oči, jejichž barva dohromady Akiri připomínala jantarové šperky, které s sebou vozili obchodníci. Jejich pleť byla mírně snědá. Dívky byly oděné v šatech přes jedno rameno. Tas upravenějším účesem a celkově i vzhledem, měla purpurové, druhá, která vypadala rozverněji, pak bledě růžové. Mužův oděv se sestával z přepásané nařasené tuniky po kolena a páskových sandálů do půli lýtek.

„Dobré ráno, má paní,“pozdravil ji muž a on i dívky se uklonili. Dřív, než Akiri stačila otevřít pusu, pokračoval. „Mé jméno je Maximus, a toto jsou Livia a Julia. Sloužíme v pánově domácnosti-“

„Jaký pán? A proč nejsem se svými přáteli? Kde to jsem?“ nevydržela to Akiri. V čí domácnosti slouží ji ani v nejmenším nezajímalo.

„Vše se dozvíte vzápětí,“ odpověděl Maximus.“Ale teď byste se měla převléct - v těchto šatech si vás pán vidět nepřeje.“Ale to nevěděl, že v Akiriině případě se se zlou potážou. Jakmile totiž Julia s velkou grácií přeměnila hromádku ve své náruči v hedvábné šaty v barvě písku a zralých malin, začala se elfinka zuby nehty bránit. Nikdo ji nebude nutit nosit šaty nebo sukni ve všední den! Po pětiminutové honičce po pokoji se do toho vložily Maximovy silné paže a za zástěnu ji odtáhly. A tak jí nezbylo, než jen nespokojeně brblat, mezitím co ji Julia a Livia převlékaly, a sem tam popíchnout Maxima, který se okázale díval jinam. To nebylo zdaleka všechno: ještě jí pak nekonečně dlouho - za častého kletí - rozčesávaly zacuchané vlasy a aranžovaly do ozdobného účesu, Maximus mezitím vybíral šperky.

Na konci proměny už před zrcadlem stál někdo úplně jiný, až na obličej, v tuto chvíli zamračený.

„Nuže, pojďte, má paní,“ pokynul Maximus a dívky do Akiri strčily, takže byla nucena jít.Vyšli z pokoje do chodby, jejíž stěny i zdi byly zdobeny mozaikou, a strop vymalován zlatou barvou.Sestávala se z mohutných oblouků, podepřených sloupy, které měly na obou koncích po dvou zvláštních kudrlinkách stočených dovnitř, a po povrchu horizontální drážky. To Akiri nasadilo ne brouka, ale rovnou celé hejno kobylek do hlavy. Skoro by řekla, že se přenesla časem zhruba tisíc pět set let do minulosti, kdy byly Ronavion, Vertpaux a Thyrdonie sjednoceny pod vládou císaře. Jako nějaký zámek, ale zřejmě pod zemí, protože nikde neviděla žádná okna. Ocitla se snad v tajné pevnosti jakéhosi vyšinutého milce historie?

To už ale došli na konec chodby, k bytelným dvoukřídlým dveřím. Maximus vzal ozdobné klepadlo ve tvaru spáru s pěti drápy, a třikrát zaklepal. Pak dveře otevřel, vstoupil a zahlásil: „Paní Akiri!“

Livia a Julia ji opět musely zastrkat dovnitř. Tento pokoj byl podobně honosný, jako ten, v němž se Akiri probudila, a opět v rudozlatých barvách. A v něm, za velkým stolem, při třepotavém plameni kovaného svícnu, sedl za stolem muž a četl knihu. Jakmile vstoupili, odložil ji a vstal. Byl mladý, snad mohl mít nanejvíc pětadvacet let. Podobně jako Maximus a Julie s Livií měla jeho pleť olivový nádech, jeho oči však byly modré jako letní obloha, a tak doplňovaly havraní vlasy. Obličejem připomínal šlechtice z hrdinského příběhu: rovný nos, výrazné lícní kosti a štíhlý obličej. Na sobě měl tuniku podobnou té Maximově, avšak tato měla ještě jakousi drapérii, tu měl muž přehozenou přes rameno.

„Tak má nevěsta přece jen dorazila,“ řekl potěšeně a přišel blíž k Akiri. „Jsi ještě krásnější, než předtím. Šaty a učesané vlasy ti sluší mnohem víc.“ Hlas měl vlídný, a mluvil se zvláštním přízvukem nějaké dávno zapomenuté, vznosné řeči.

Akiri si ho přeměřila pohledem. „A vy jste kdo? I kdybyste byl syn císaře, vaší nevěstou se stát nehodlám!“ Co si o sobě ten floutek myslí?

Hluboce se uklonil. „Mé jméno je Baelus Augustus Aelianus Dracorianus. Já a mí sluhové jsme jedni z posledních drachereinů na území Tří království. Nevím sice, odkud víš, že mým otcem byl císař, ale neboj, milerád ti povyprávím vše ostatní o historii mého rodu.“ K Akiriině nelibosti ji pohladil po tváři. Kdyby neunášel náhodné kolemjdoucí, mohl mít ženu už dávno! Ale dřív, než svou myšlenku stihla vyslovit, ozval se kručivý zvuk. Její žaludek.

Bael se jen usmál. „Věděl jsem, že budeš mít po bloudění lesem hlad. Krásné dívky se nerodí proto, aby se živily kořínky.“ Pokynul jí, ať se posadí ke stolu. Akiri si všimla, že konce jeho noh jsou vyvedeny do dračích tlap se čtyřmi prsty. Bael se pochopitelně usadil naproti, zatímco Maximus s dívkami odešli.

„No, vypadá to, že příprava jídla se trošku protáhne – vždy, když je nějaká zvláštní příležitost, Maximus si dává načas. Mezitím si můžeme povídat, abychom jeden druhého lépe poznali, než přijde ten přeslavný den. Odkud pocházíš, má krásná Akiri? Kdo jsou tví rodiče?“

Co je ti, u všech démonů, do toho?! měla Akiri chuť odseknout, ale ovládla se, neboť se bála, že kdyby se začala vztekat, šaty by na ní praskly. „Z jedné vesnice, jmenuje se... Malinová Stráň.“ Taková vesnice sice neexistovala, ale to Baelus Kdosi Cosi Někdo přece vědět nemusel. „Můj otec je léčitel a matka mu pomáhá.“ A zmlkla.

Baelovi po chvilce došlo, že z ní nic víc nevymámí. Odkašlal si, elegantním pohybem vzájemně propletl prsty na rukou a položil je, opřené o lokty, na stůl. „Dobrá tedy. Je řada na mně.“ Zhluboka se nadechl a přivřel oči. Když je otevřel, odrážely se v nich celé věky, a bolest, která měla počátek někde na úsvitu dějin. Akiri si myslela, že je to jen jakási iluze, která ji měla zmást – koneckonců, kdoví, co měl tento záhadný muž za lubem?

„Kdysi dávno, kdy jsi ještě nebyla ani zábleskem v oku svého prapředka, daleko na Východě, stávalo Polis, nejkrásnější z měst Starého světa, jemuž se ani Minghzhu-Shi, metropole Dálného západu, nemohla rovnat. Bylo to centrum umění a vzdělanosti, kde kouzelníci tvořili ta nejmocnější kouzla a léčitelé dokázali kdejaký neduh vyléčit s pomocí sil přírody. Tomuto obrovskému městu vládli z mramorového paláce císař a císařovna rukou pevnou, avšak zároveň i laskavou a spravedlivou. Stejně jako jejich poddaní byli drachereini, starobylá rasa pocházející od boha Slunce, jehož jméno je dnes ztracené v hlubinách dějin. Avšak jednoho dne se bohové na své děti rozzlobili a seslali na město zkázu v podobě výbuchu sopky, která stála poblíž. Císař, císařovna a většina jejich poddaných zahynula v plamenech či pohřbena pod kamením.

Avšak jejich dvěma synům – Augustovi a Enniovi - se podařilo uprchnout a vzít s sebou i přeživší obyvatele. Po mnoha dnech a týdnech úmorné chůze přes zpustlou krajinu dorazili na východ Ronavionu, kde založili nové město. Jelikož bylo poblíž očarovaného lesa, většina je považovala za jedno z jeho kouzel a velkým obloukem se mu vyhýbala. Avšak po čase, kdy zase zesílili, rozhodli se bratři, že chtějí víc. Tři království tehdy neměla pořádného vládce, kromě pár rozhádaných vévodů a knížat, takže bylo velmi snadné je dobýt a sjednotit pod jednu říši. Augustus se korunoval císařem. Ennius se se svým bratrem krátce na to rozloučil, pobral ty, kteří jej chtěli následovat, a vydal se na západ.

Augustus měl sice už dospělého syna, který se krátce po strýcově odchodu i oženil, ale přesto pohledu jeho vznešených očí neušla mladičká drachereinka Aeliana Davina Estella Ocyrhoe. Není nutno dodávat, že její rodiče se nenechali dlouho přemlouvat, aby svolili ke sňatku. Vypadalo to, že vládce Tří království si konečně může po tom všem oddechnout a užívat si čas se svou mladou manželkou. Ale hluboce se mýlil.

Někde v horách, v táboře, v němž byli ubytováni pracovníci tamějšího dolu – většinou umístěni do této podřadné pozice za trest – plánoval velmi pyšný a ambiciózní jižanský mladík pomstu. Jeho jméno znělo Berengar, a do pozice otroka se dostal, protože jeho otec, který byl předtím jedním z původních baronů, odmítal dát své panství císaři.

A ukřivděnost tohoto muže z rodu lidí sžírala tak moc, až společně se dvěma kumpány jedné noci utekla kdesi v horách si udělali tajnou základnu. Berengar byl přirozený vůdce, Septimus výřečný, Alvise dokonce býval vysoce postavený dvorní úředník, takže věděl, jak to v paláci chodí. A tak mezitím, co Berengar vše plánoval a Alvise mu radil, Septimus se celé dny toulal po horách i lesích, a prošel snad všechny vesnice, aby proti císařské rodině poštval co nejvíce obyvatel. Kupodivu jich nakonec sehnali víc než dost, a byli mezi nimi orci, barbaři, loupežníci, pytláci, kříženci, měnivci, ale i obyčejní rozzlobení vesničané.

Nakonec se ukázalo, že jich ani nepotřebovali tolik. Za tu dobu, co císař vládl, si drachereini úplně odvykli bojovat. Jediné, co Augustus a jeho syn mohli udělat bylo to, že poslali na rychlo co nejvíce obyvatel paláce tajným tunelem, který poté zavalili, do bezpečí. Mezi nimi byly i jejich manželky. Pak naposledy oblékli své zbroje a šli se společně s většinou generálů, kouzelníků a zkrátka těch, co se rozhodli zůstat po boku svého pána, vydat na jistou smrt. A tak padli společně, můj otec a bratr. Já a mé dvě neteře jsme se narodili až téměř o rok později, v bezpečí nového útočiště přeživších.

Na trůn v Taeristu neusedl nikdo jiný, než Berengar, který chtěl být zván Berengar Hvězdec, neboť sláva jeho samotného a sláva lidí hvězd se měla dotýkat. Více se však uchytil přídomek Uchvatitel. A to ne pouze proto, že tak krutým způsobem svrhl císaře.

Jako první ženu si vyžádal Nydii Serenu Cosmu Drusillu, sestřenici císařovny, kterou Uchvatitelovi muži chytili při útěku. Celé jejich manželství, ač krátké, bylo pro královnu útrpné a ponižující. Berengar, předtím hrdina, se ukázal jako muž náladový, cynický a krutý. Chuděrka, vrhla se z okna nejvyšší věže.

Druhá, kněžna Marie ze západního panství, také nedopadla nejlépe. Ani několik let po svatbě s králem neměla – na rozdíl od svých služek a dvorních dam - žádné děti. Její život skončil jedné temné noci pádem ze schodů. Zlí jazykové tvrdí, že ji z nich shodil samotný král.

A to proto, aby si mohl vzít Ionmae, svou třetí ženu. Její matka byla lesní elfka, a ona po ní zdědila veškerou krásu. Brzy se jí narodila dcera. A po ní další. A ještě jedna. Napočtvrté už to Berengara, toužícího po následníkovi trůnu, přestalo bavit, a tak ji i se třemi mladšími dětmi poslal do vyhnanství za moře. Svou prvorozenou si nechal pro případ, že by opravdu neměl syna; králem by se pak stal jeho zeť.

Počtvrté se Berengar oženil s Marxennou, dcerou bohatého kupce. Tato dáma byla nejen velmi panovačná, ale také marnotratná. Libovala si ve zlatých špercích, především přezdobených korunách, a těch nejdražších látkách vyšívaných zlatem. Král už byl tehdy starší a unavený, takže mu to bylo jedno. Navíc, jakoby jej bohové chtěli potrestat za jeho krutost, začala ho sužovat jedna nemoc za druhou. Celou tu dobu se o něj vzorně staral jeho sluha Nyësar, jediný elf, kterého u dvora strpěl. Ale i přes to, že mladík trpělivě přibíhal pokaždé, když se král uprostřed noci bolestí vzbudil a míchal všemožné masti, vařil odvary a připravoval studené obklady, Berengar Uchvatitel brzy vydechl naposledy. V říši znovu zavládl chaos. Celý dnešní Vertpaux se odtrhl a rozdělil na spoustu malých panství. Marxenna, poté, co strávila noc v žaláři, byla poslána do vyhnanství. A Nyësar? Ten utekl zpět do rodného Hvozdu společně s Giled, nejstarší dcerou svého zesnulého pána. A myslím, že jak to bylo s Titem I. víš - Giled a Nyësar totiž byli jeho rodiči.“

„Docela hezká pohádka,“ pokývala hlavou Akiri.

Zamrkal na ni svýma modrýma očima. „Podle čeho tak soudíš, má milovaná? Neznáš snad historii své vlasti?“ Mluvil pořád stejně klidným hlasem. Jiné vznešené muže by zajisté rozzlobilo, kdyby Akiri pochybovala o historii jeho rodu.

Jak si se mnou hraje! „Samozřejmě, že znám!“ odsekla. „Ale snad si nemyslíš, že uvěřím, že je ti tisíc pět set let a ještě čirou náhodou jsi syn císaře Augusta!“ Dál už však jejich debata, alespoň prozatím, nepokračovala, neboť se otevřely dveře, a v nich Maximus, Julie a Livie s předkrmem.

 

Oběd už byl skoro hotový, stačilo jen trochu dochutit maso. Grisha se natáhla pro sušené černé růže, to nejžádanější a chutí nejdelikátnější koření Severní podzemní říše. Z oněch zázračných květů se rovněž vyráběla temnoelfí pálenka, a vznešené dámy si je ve směsi s dalšími přísadami nanášely na oční víčka.

V tu chvíli se ozvalo jí známé dusání, následované prudkým otevřením dveří. „Už jsem doma, ženo!“ zavolal na ni Kargor. Grisha periferním viděním zahlédla, jak před sebe s čímsi hodil o zem. To něco na to reagovalo vykviknutím.

Otočila se a údivem málem upustila nádobku s černou růží. Z podlahy se roztřeseně sbíral mladý pohublý goblin, oblečený jen v bederní roušce. Zamrkal na ni svýma hnědýma očima a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Bylo vidět, že s ním někdo předtím zacházel špatně, ať už dle jeho pohublosti, uší stažených dozadu, a nebo jizev a modřin.

„Můžeš mi vysvětlit, proč taháš domů utýrané gobliny?“ zamračila se Grisha na manžela, ruce v bok.

Jen se zasmál a pleskl přitom to ubohé stvoření přes levé ucho. „Copak ty už nemáš ráda dárky? Koupil jsem ti ho od svých dobrých přátel, ať máš v domácnosti pomocníka a nevybíjíš si vztek na mně.“ Dobrými přáteli pochopitelně myslel místní otrokáře, kteří měli tábor v jeskyni kousek od města. A z toho, jak rozjařeně se choval, Grisha usoudila, že se s nimi i trochu napil. Trochu víc.

„Především nemám ráda, když přicházíš domů přiopilý tou jejich samohonkou,“ odpověděla, přičemž zachovávala klid.

„Vidím, že nejsi v náladě, ženo. No dobrá, já se půjdu prospat,“ ukončil jejich rozhovor Kargor a odbelhal se k sobě.

Goblin se stále tvářil vyděšeně, jakoby očekával další ránu. Když mu však došlo, že od orčice mu nic takového nehrozí, jeho výraz se trochu uvolnil. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Chvilku mu trvalo, než se sebral ten malý zbyteček kuráže povalující se na dně jeho duše, ale pak se zhluboka nadechl, a se zavřenýma očima a rukama zaťatými v pěstičky se odvážil odpovědět. „Já... Dawid. Ale předchozí pán a otrokáři – všichni mi říkali Dawie. I pan Kargor.“

Jak moc ho asi museli trápit, že se i bojí říct vlastní jméno? Ani oblečený pořádně není, a vypadá, že každou chvíli omdlí... „Počkej tady chvíli, hned se vrátím.“ Jen si povzdechla nad tím, jak se Dawid napřímil do pozoru a stál, ani nedýchal, kromě toho, že jí odpověděl 'Ano, paní!'.

Zašla do místnosti vyhrazené manželkám s dětmi a otevřela téměř nepoužívanou skříňku, která se skvěla čistotou, až na vrstvu prachu. V ní byly naskládané dvě hromádky oblečení. Ta trochu ošuntělejší patřívala malému Ashtulovi. Oděvy ze druhé hromádky byly nenošené - pro Kargorova vytouženého druhorozeného syna, který stále nepřicházel. Nechtěla riskovat jeho hněv, a tak z oblečení po Ashtulovi vybrala kalhoty, halenu a pomalovanou vestičku.

Když se vrátila zpátky, Dawie se už celý třásl, jak měl každičký sval v těle napnutý. Samozřejmě, neuvolnil se, dokud Grishe nedošlo, že mu to musí říct, či spíše přikázat. Pak mu teprve mohla dát hromádku šatů. Co však nečekala bylo, že se goblin okamžitě vrhne ke škopku a začne hledat, kde by do něj napustil vodu.

„Ale... to oblečení je přece pro tebe!“ vysvětlila mu. Musela to však ještě několikrát zopakovat, aby mu došlo, že to myslí vážně. Trvalo jí však ještě nějakou chvíli, než zdráhajícího se Dawida přesvědčila, aby se oblékl. Soudě však podle toho, jak se v něm prohlížel, byl nakonec spokojený, což prozrazovaly i rozjasněné oči a uši vztyčené v obvyklé poloze, kdy dotvářely dojem, že je goblin zvědavý.

Dokonce se ani už nekroutil, když ho Grisha požádala, aby si s ní sedl k jednomu stolu. Oběma nabrala čerstvě upečené maso se sladkou omáčkou; recept na její přípravu se v rodině dědil po přeslici z generace na generaci, a byl přísně tajný. „Jak jsi se stal otrokem?“

Dawie polknul své sousto. Před očima mu vyvstaly všechny ty vzpomínky, na to, co sám zažil i na to, co mu vyprávěli rodiče. A teď po něm jeho paní žádala, aby jí to vyprávěl on, Dawid, obyčejný otrok.

Vesnice v plamenech. Nepříliš velké domky napovídaly, že šlo o gobliní vesnici. Z jednoho z hořících domů vyběhl mladý goblin, a než se stačil vzpamatovat z toho, jak se uvnitř nadýchal kouře, uchopily ho dvě silné snědé paže. Orci. Vždycky s nimi byly problémy... „Vesnici, v níž žil můj otec, přepadli orci. To oni dělají často. Ale všichni se zastávají jen lidí, elfů a dryád! A vzali jej do otroctví.“ Ten samý goblin, otrhaný a unavený, čistil boty pánovi. A v tu chvíli ji spatřil – krásnou mladou goblinku, rovněž otrokyni, v krátké sukni a pruhu látky sloužícímu jako vršek. Pán se s ní včera vrátil domů,ale na vlastní oči ji mladík ještě neviděl. Měla necky a drhla na valše upocenou halenu... „U svého pána pak potkal matku. A ať si otrokář nadával jak chtěl, stejně jim nezabránil... zkrátka, za rok jsme se narodili já a můj bratr. Náhle se rodičům ani nezdálo tak strašné, že jsou otroky.“ ... Pán u stolu zaklel, a po místnosti se rozletěly hrací karty. Druhý muž u stolu se zasmál a něco mu chvíli říkal, pán přitakával. Muž vstal a vydal se k Dawidovi a jeho bratrovi, kteří zrovna pomáhali matce umývat podlahu. Chvíli si je prohlížel, než je oba chňapnul a jejich matku, bránící své potomky, poslal dobře mířeným kopnutím k zemi. Byli to jediné, co jí zbylo – její druh v té době už nebyl naživu... „O pět let později nás však pán prohrál v kartách, a brzy na to jsem ztratil i bratra – koupili si jej nějací alabastroví orci. Kdoví, kde je mu konec.“

Grisha si jen povzdechla. Mohla dát goblinovi čisté šaty, teplé jídlo a pohodlnou postel, aby se u nich cítil co nejlépe i přesto, že byl sluha, ale ztracenou rodinu mu tím nikdy nenahradí.

---