Trigonometrie - závěr

*4*

Za týden nadešla očekávaná služební cesta. Naše trojice dorazila, jak se sluší, včas i na konferenci, která byla pro většinu účastníků nutnou podmínkou pro účast na večeři, nebo řečeno mluvou Milana: “na žranici.” Roman si udělal několik poznámek o:

“Nových a těch nejlepších technologiích, které v republice používá Galvanex jako jeden z mála.”

Před večeří zašel Roman k Janě na pokoj. Neudržel se, objal ji a dlouze políbil. Připadalo mu však, že si udržuje odstup.

“To jí asi vadí to cizí prostředí.”Pomyslel si.

“Musím na ní pomalu.”

“Hodně jsem o nás přemýšlel, když budeš chtít, rozvedu se.”

“Musíme na tu večeři. Běž první, ať jsme nenápadní.”

Večeře byla opravdu velkorysá. Po uvítacím přípitku proneseným ředitelem hostitelské společnosti následovali tři různé chody. Každý si mohl vybrat. I pití bylo, co kdo vypije. Roman využil přítomnosti pana Horce, nákupčího většího strojírenského podniku ze Slovenska. Začal mu nabízet firemní výrobky. Pojednou zjistil, že možného zákazníka zpracovával tak zaujatě a ani si nevšiml, že Jana již odešla. Snažil se proto ve vší slušnosti pana Horce zbavit.

Nějakou dobu to ještě trvalo, než Roman odešel z restaurace na hotel. Zastavil se u dveří č. 18, kde bydlela Jana. Lehce zaklepal, vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Uslyšel hlasy uvnitř. No ani ne hlasy, spíš vzdechy. I největšímu tupci by bylo jasné o co jde. Rozběhl se do svého pokoje. Milan zde nebyl.

“Ten hajzl,” pomyslel si.

“Proč zrovna s takovým frajerem?”

“Ani bych před tím neřekl, že má naše Janička takovou postavu.”

“Hele mne tvé zážitky nezajímají.” Opáčil Roman a převalil se na druhý bok ke zdi.

“No jo, proč ty si také občas nehodíš nějakou bokovku, nebyl bys takový suchar.” Odpověděl ještě Milan a odešel do malé koupelny.

“Ta děvka,” honilo se mu hlavou.

“To jsem kvůli ní chtěl všechno opustit.”

Věděl, že teď se vrhne do práce. Většinou problémy řešil workoholismem, někdy i předstíraným. A o víkendu vezme děti se ženou na nějaký výlet.