Jak se nám ztratila paní učitelka

Jak se nám ztratila paní učitelka

   Po nástupu na střední školu nás čekal adaptační kurz. Vše probíhalo přesně podle plánu a každý ze studentů byl nadšen z jakékoliv následující hry, kterou nám vymyslely naše profesorky. Úsměvy na tvářích žáků nabyly žádným překvapením. Věděli jsme ale, že nás čeká delší túra, na kterou se samozřejmě nikomu nechtělo. Nic jiného nám však nezbývalo, a tak jsme jen doufali, že to bude legrace.
    A je to tu. ,,Všichni si vezmou pohodlné oblečení a za chvíli se sejdeme před budovou!“ hlásaly učitelky po chodbách hotelu. Tak teda vyrážíme. Nejdříve jsme všichni nadšení, ale radost nás hned přejde. Z příjemné procházky se stává nekonečný pochod. A proč? Paní profesorky tak trochu zapomněly, kudy se máme vydat, a tak vcházíme na lesní cestu plnou kořenů a bahna. Po nějaké době se ale po louce přibližujeme zpět na kamenitou cestičku a tudíž i zpátky na hotel. Radostná nálada zase pomalu přichází…
   Najednou nám paní učitelka oznámila, že se na chvíli vzdálí, a tak čekáme. Nejdříve je to pět minut, ale pak už dokonce čtvrt hodiny a začínáme mít strach. To je teda průser, pomyslela jsem si. Volali jsme, křičeli, ale žádná odezva. Prostě nic. Paní učitelka se nám ztratila. Nejhorší je, že na ni nikdo nemá telefonní číslo. Pomalu se dáváme do kroku, kdyby se profesorka zdržovala někde dál.
   Nakonec jsme číslo získali a úspěšně se dovoláváme, načež se dovídáme, že paní učitelka na nás už dávno čeká za kopcem. Všichni jsme si oddechli. Když jsme k ní dorazili, dostala doslova vynadáno za to, že nám nic neřekla a my ji museli hledat. Paní učitelka nám slíbila, že už to nikdy neudělá. Vracíme se se stejnou dobrou náladou na horský hotel, jako jsme z něho odešli. Musím říct, že si tuhle veselou příhodu budu ještě dlouho pamatovat.