*HOROR NA DIVIZI*

~~Jihočeské město, které má dvě kasárny tankových pluků. V jedné z nich jsem plukovním lékařem v prezenční službě.

 V uplynulé noci jsem se zúčastnil terénního cvičení školního tankového praporu našeho pluku a dnes v pátek dopoledne jsem musel ošetřovat dosti četná poranění ještě nezkušených nováčků. Těším se na odpolední zotavující spánek, ale teď před polednem  musím si ještě na divizi, která sídlí  v objektu sousedního tankového pluku, vyzvednout dovolenku na zítřejší víkend. Dostal jsem ji odměnou za bezvadné zdravotnické zabezpečení nočního cvičení.

V divizní budově  se nestačím divit: hlavní chodba vyzdobena květinami a zeleně pučícími břízkami jako o Božím těle. Jinde jsou zase  zákoutí,  vyložená mechem a s lavičkou u prostřených stolků s několika sklenkami a lahví sektu v ledu. Nevím co znamená tato nevkusná imitace jara, které tak nádherně venku probíhá v plném proudu! Nakouknu ještě do jídelny: tam taky květinová výzdoba jako o novoročním koncertu vídeňských filharmoniků!

Z divizní kuchyně vychází právě kolega, major z povolání od sousedního pluku.
„Co to všechno znamená, Jendo?“, ptám se nechápavě.
 „Ty nic nevíš? Náš generál má dnes kulaté narozeniny a tak se bude slavit. Čeká se  okolo stovky šarží z celé divize i od armády! Právě jsem ochutnával kvalitu oběda, různých salátů a všelijakých laskomin. Všechno perfektní, musel jsem kuchaře extra pochválit!“
„To tě teda lituji. Takovou zodpovědnost bych nechtěl mít, kdyby to náhodou nějak kikslo...?“
„Ale kdepak. Já si nedělám žádné starosti. Můžeš přijít taky, když chceš. Zvu tě!“
„Děkuji, musím taky do naší kuchyně na kontrolu a pak zapadnu do  mé vytoužené postele na ošetřovně. Po dnešní turbulentní noci se musím zotavit na zítřejší víkendovou dovolenku, musím si pro ni ještě dojít do kanceláře.“

A tak jsme se rozešli, ale ne nadlouho. Navečer okolo šesté hodiny  mě  Jenda energicky poklepe na rameno.
„Tomáši, prosím, probuď se. Obrovskej průšvih, horor! Musíš mi pomoct, sám to nezvládnu.“
„Co se stalo, Jendo?“, vyděsil jsem se.
„Víš přece, že moji lapiduši se starají o hygienický stav divizní kuchyně. Dnes ráno jako naschvál jim při kontrole kuchyňské čety  ušlo, že  jeden z těch, kteří pak připravovali saláty a sladkosti, měl na ruce hnisající poranění. Proto asi před hodinou a v nejlepší náladě dostali až na ojedinělé skoro všichni generálovi hosté sra..u! Včetně generála!“
„To nemyslíš vážně, fakt?“
„Opravdu, není to žádná legrace! Musíš mi dát ruku, že se nikomu nezmíníš o tom, co za chvíli uvidíš a vůbec..., nevím co mám dělat!“

 To byl tedy nejenom řádný průšvih, ale v pravém slova smyslu obrovský průser!! Nezabránilo tomu ani, že účatníci oslavy byli kromě toho  už předem důkladně napařeni pravou ruskou vodkou. Ba naopak.
   Spěchám s ním na divizi, kde vidím  scény, jakoby se natáčející pro fantasticky absurdní film: bez  viditelné režie, s  podnapilým a přitom důkladně podělaným (slušně vyjádřeno) důstojnickým komparsem.

   Akutní nedostatek toaletního papíru pro většinu současně onemocnělých způsobil  chaos, kdy si důstojnická šlechta  ani nestačila  podávat kliky od záchodů, kterých bylo tak málo: jenom jeden na každém poschodí. Byla to prostě apokalypsa, jakou jsem v životě nezažil:  až na ojedinělé nepostižené, kteří tu mezi ostatními bezradně pobíhali, tak všichni ostatní oficíři,  někteří už bez kalhot, hledali zoufale nějaký koutek, kde by si mohli ulevit. Poněvadž těch příležitostí bylo pro takové množství málo, museli pod tlakem přirozených okolností dát průchod svým nutkavým reflexům všude, kde je to postihlo.  Když nejhůř, tak do vlastních kalhot! Někteří vynalézaví si  udělali z ozdobných břízek několik hromad na zamaskování svých nepříjemných potřeb. K uplatnění přišla i zátiší na hlavní chodbě, vyložená mechem, který se při nedostaku toaletního papíru spotřeboval až do posledního kousíčku. Byla to prostě neuvěřitelná katastrofa!
Jediná žena mezi tolika muži, generálova manželka, se zabarikádovala v jeho osobní  toaletě a neotevřela nikomu z těch, co jí bušili na dveře. Plukovní i divizní zdravotnické ubikace neměly dostatek lůžek pro neobvyklé množství průjmem  a horečkou postižených, takže se někteří  museli umístit v narychlo postavených stanech na nádvoří kasáren.

   Situace se dále komplikovala tím, že  k dispozici bylo jen minimum náhradních oficírských kalhot. Z týlového skladu jsme byli nuceni provizorně použít těch docela obyčejných pro řadové vojáky. A ty byly v pase  u mnohých korpulentních hodnostářů  dosti úzké, takže se  nedaly dopnout a dotyčný si je musel přidržovat rukama, pokud si je byl schopen vůbec navléknout. Směšné, ale pro postižené to bylo tragické...!

    Vzdálená armádní nemocnice nám poskytla do půlnoci  několik  lapiduchů, kteří přivezli  množství  antibiotik, velká balení protiprůjmových tabletek a hlavně mnoho lahví infuzních roztoků, které jsme tak nutně potřebovali. Aplikovat jsme je museli pouze my dva a to nebyla maličkost při tolika nenadálých „pacientech“. Únavou jsme ve stoje začínali málem usínat. O půlnoci nejprve kolaboval kolega major hlavně proto, že dostal taky průjem. Při poledním ochutnávání  oběda  se nevědomky infikoval.

Infuze  ale už u všech potřebných  kapaly, vyměňovat je tedy mohli i lapiduši. A tak jsem to okolo druhé ranní  nakonec taky vzdal.  Na  ošetřovně  jsem se  hladový a napůl nevyspalý chtěl oddat posilujícímu spánku. Ale vůbec jsem si nedpočal. Tomu absurdnímu filmu  jsem totiž neunikl ani ve snu...

Po této hororové noci jsem svou dlouho vytouženou  dovolenku roztrhal, neměl jsem náladu odjet domů, abych třeba neinfikoval vlastní rodinu! Spokojil jsem se   vychutnávat sluneční jarní neděli  bez obtíží na lehátku před ošetřovnou. Ale divizní bizarnosti  se mi stále  míhaly před očima...

Kolega major?  V důsledku této „mimořádné  události“  ho generál za odměnu přeložil  už  za několik  dnů kamsi do  zapadlé pohraniční posádky.

 

 

 

 

 

---