FIKTIVNÍ SVĚT 73.

 

 

Významy slov obecně nějak souvisejí se zbožností?

 

Z tohoto ohledu je zajímavé, že Ludwig Wittgenstein začíná text jeho FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ dlouhým citátem úvahy svatého Augustina, jinak též pilíře katolické teologie, o nazývání slovy jakožto pojmenovávání.

 

Nazývání slovy děje se, či je prožíváno, aktem magickým?

 

Taková otázka, a nutné představy a zkušenosti s ní spojené, a takový dnes již všedně běžný bezmyslný akt podmiňující, bude asi dnešním tuzemcům nesrozumitelná, poněvadž tito používají slova pouze instrumentálně, vyjímají je jako ploché předměty bez jakéhokoli s nimi souvisejícího prožitku.

V jimi používaných slovech tak nevězí nic další kromě těch čar písmen, nebo dílčích tiskových ploch, jimiž jsou užitá písmena tvořena.

Jejich slova postrádají mytologii.

 

Proto, ukážeme-li na cosi doposud neznámého, nebo něco doposaváde z bezesmyslné neznalosti nazveme nebo označíme slovem, rázem se staneme strůjcem, čili provinivším se pachatelem, trestného činu.

 

Strach společenského(?) okolí z případného narušení dosavadní konformity, onoho čehosi, co se kdysi nazývávalo démon súhlasu, je tu více nežli zřetelný.

 

Zákon tu slouží k čemusi jako zašpérování, a počítač z obdobné neznalosti navrhuje výraz zaspárování,  čili poznovu cosi jako zavření vchodů na petlice.  

 

Jimiž lidská slova, spolu s těly, zcepeněla.

 

Strach mrtvol z šíření jejich fotografií – jako v onom neblahém fejsbukovém případu otrokovickém nastalém po začátku loňského září, nebo dostavivším se v průběhu mých kontroverzí v prostorách tamního magistrátu ve středu před týdnem.

 

Nafotografovaný strom neprotestuje, slovy, třebaže jeho podoba může zobrazení nabýt velmi roztodivných, dokonce i protichůdných, významů.

 

Pokud člověka jeho zobrazením jako lidskou entitu záměrně nehanobím, ve smyslu mravním ji neurážím, neponižuji, nevysmívám.

 

Někteří se zákonem snaží neproniknutelně zesmrtnit skutečnost, aby do ní nepronikl jakýkoli ozdravující minulý vliv nebo podnět, čtěte Orwella; v jiné verzi předešlé situace mrtvoly rozhodují o tom, a stanovují, co je živé, vhodné, podnětné, prospěšné – a co dějícímu se společenskému žití již ne.

 

Zglajšaltováni názvy Občanských průkazů, tedy zneužitým slovem, na neobčany, kážou o svobodách, popřípadě bazírují na ochranách, osobnosti, jež je jen cosi jako jedna pohledová vrstva téže individuální entity zdevastované praxí zmíněných totalizujících průkazů.

 

Vede je jejich vlastní nuda.

 

Používat slova vyžaduje odvahu, které není každému dostupná – každému jedinci, osobě, jednotlivci, individuu, člověku, z nichž každý je jako obsažený slovní význam a mytologie cosi jiného nežli tyto zásadní jemnosti nivelizující nebo zhoblovávající onen průkazový občan.

Jemuž byl dokonce cit pro takovýto onen hluboce platný vnitřní slovní význam dotyčnou bumážkou ukraden.

 

Na prsou nesena fotografie, jež je mezi kadávry trestná, představuje avers čehosi jako bankovky, která jako každé platidlo, čili obolus, musí mít i revers, a s takovýmto slovem i nabízející se otázku, jak tak zhruba asi budu při mé příští pěší otrokovické návštěvě současně se známě již  fotogenickou přídí kostýmován i na zádech téhož trička z nedávného minula.

 

Všimli jste si třeba, že v sousedním Německu, Rakousku nebo Polsku nežijí úředně průkazkoví občané?

 

Nazývání slovy je též ideologický akt.

 

 

.

---