Havran Terentius a straka Deborah

Jmenoval se Terentius a byl to havran. Bydlení měl nestálé - někdy na střeše pošty, kde s úsměvem na zobáku kálel listonošům na dopisy, někdy zase u popelnic za cukrárnou, tam měli zase výborné zbytky cukroví. 
                Chystal se zrovna pokořit rekord nejkratšího přeletu přes město, který prozatím držel jeho otec Lucius na rovné minutě a třiceti vteřinách. Vyzvala ho k tomu Deborah, straka odvedle. Jak si připravoval křidélka, myslel na Luciuse a přehrával si všechna slova, která spolu prohazovali, když byl ještě živ. Mezi ně patřilo i: „Leť s větrem o závod!”
                A Terentius to udělal. Jako stíhačka v plné rychlosti se vyřítil z vrcholku místního kostela. Několik vteřin lětěl střemhlav dolů a nabíral rychlost, poté roztáhl křídla a mával jimi, jak nejrychleji dokázal. Prolétl okolo stánku s občerstvením, hudebnin a knihkupectví. Ke konci letu se opět vznesl a majestátně zakrákal.
                Počkal na Deborah, která letěla hned za ním.
                „Máš to za třicet vteřin,” cvakla zobákem Deborah.
                Terentius se začal chvástat a poplácal se křidélkem na hrudi. V tu ránu ale ztratil rovnováhu a začal padat k zemi. 
                Deborah ho nestačila zachytit a Terentius dopadl na tvrdé dlažební kostky. 
                „Jsi v pořádku?” okrákla se Deborah, když mu pomáhala na pařátky. 
                Terentius si křídlem protřel oči. „Ano. Praštil jsem se do hlavy a asi jsem měl halucinace.”
                „Jakto?”
                „Viděl jsem něco bílého - vlastně, pořád to vidím. Podívej, támhle!”
                Deborah se ohlédla, kam Terentius ukazoval a spatřila bílou holubici. „Nemáš halucinace, troubo, to je -”
                V ten okamžik je však holubice uviděla a dala se na útěk, jako kdyby ji honila liška.
                Terentius neváhal, ropřáhl křídla, vznesl se a začal holubici pronásledovat. 
                Zatočila doprava. Terentius za ní.
                Zatočila doleva. Terentius za ní. 
                Nabrala výšku a poté se opět střemhlav spustila dolů, Terentius to však očekával, zůstal ve výhodné pozici a když měla holubice křídla stažená při letu dolů, vrhnul se na ní. 
                Křídly jí obalil celé tělo a oba se zřítili dolů. 
                „Proč prcháš?” okrákl se Terentius, když se sebral ze země. 
                Holubice si oprášila saze ze svého bílého peří a pípla: „Takových jako ty už jsem potkala. Vy co máte na spěch, ulovíte si holubiččí srdce a pak už nezapípáte.”
                Terentius pokrčil křídly. „Co tím myslíš?”
                „Ale nic. Nechtěla jsem se s tebou bavit, myslela jsem, že jsi někdo jiný.”
                „Ale ne, já nejsem nikdo jiný, já jsem já a pokoušel jsem se o rekord.”
                Holubice zapípla: „Takže jsi to ty!” a klovla Teretia do hrudi.
                „Ale ne, vy to nechápete, pokořil jsem ho! Přelétl jsem město za třicet vteřin!”
                „Aha, tak to nejsi ty. On to měl za patnáct.”
                Terentius vytřeštil oči. „Kdo to měl za patnáct?!”
                „No přeci ten zpropadený havran - Lucius!”
                „Mému otci to trvalo minutu a půl!”
                „Luciusovi trvalo patnáct vteřin, než přelétl město, dvacet vteřin se mi dvořil a necelou minutu...No, to je jedno. Je to rychlík i v jiných ohledech.”
                V tom okamžiku přilétla udýchaná Deborah. Vole se jí rozpínalo a zase stahovalo. Křídélkem se opřela o Terentia. „Tohle už mi nikdy nedělej! Nemohla jsem tě dohnat. A kdo jste vy?” okrákla se, když se otočila na holubici. 
                „Já jsem Marie Holubieta Antoanetta White osmá, holčičko. My holubice jsme z vznešeného rodu.”
                Deborah pohodila zobákem a mávla křídlem. „Chápu, smetánka. Polibte si pírko, milá dámo, na takové, jako vy nemám nervy.” A se znechuceným výrazem na tváři (pokud straky dokáží nasadit jiný výraz, než znechucený) odlétla pryč.
                „Je stejně nafoukaná, jako její otec,” pípla holubice.
                „Kdo je její otec?” okrákl se Terentius.
                „No přece Lucius!”
                „Lucius je můj otec!”
                „Její taky!”
                „Ten záletník!”
                „Ten záletník!”
                Terentius svraštil pírka nad očima. „Tak proč vás Deborah nezná, když jste její matka?”
                „Protože my jsme vznečeného rodu. Ona je straka - chápeš? Černobílá, to jsem si nemohla za žádnou cenu dovolit ukázat v hnízdectví.”
                „Hnízdectví?”
                „Království po našem.”
                „Ale vždyť máte drobné hnízdečko tadyhle u pekárny.”
                „Letní chata.”
                „Jste podlá, Marie Holubi...to je fuk! Odcházím. Nakrák!”
                Terentius mávnul křídly a dal si při tom důkladný záležet, aby rozvířil co nejvíce prachu a ušpinil tak tu nafoukanou holubici. Snobská smetánka. Dušuje se vznešeností a přitom roztáhne pařátky prvnímu havranovi, který letí kolem.
                Doletěl k Deborah, která už byla usazená na vrcholku kostela. 
                „Ty Deborah, ta holubice říkala, že -”
                „Je mi fuk, co říkala, byla hnusná. Všechno jsem jí šlohla.”
                „Cože?”
                Deborah se zazobákovatěla a trochu se nadzvedla. Leželo pod ní několik zlatých řetízků, prstenů a jeden diamant, velký jako burák. 
                „Jsem straka. Teď už je to moje.”
                „Ach sestřičko!” vykráknul Terentius a obejmul ji.
                „Cože?”
                „To nic. Pojď si za to na tržnici koupit nějaké zrní v čokoládě.”