Ztrácení

Den první

…Chtějí to po mně. Proto jsem tady. Protože to po mně chtějí. Ale já nechci! Ale oni chtějí. A to je klíčové. Jsem tady sám a sotva můžu protestovat. Komu taky? Mám chuť běžet, utíkat. A daleko. Jinak to prostě nešlo. Nešlo? Nohy mám ztěžklé bezmocí a dlaně navlhlé studeným potem. Krev ve spáncích bubnuje začátek děsivé ódy. Nemůžu to udělat. Nechutně rozvrzaná židle a echa mých vzlyků. To je všechno co mi teď dělá společnost. Úder hodin. Už nemám čas. Ale mám. Ještě chvíli. Není to fér. Vždyť jsem jen miloval. Jen miloval. Zapraskání dřeva v krbu. Asi akát. Skrz mé upocené třesoucí se prsty proklouzávají lesklé dřevěné kuličky růžence, zatímco mříží zubů cedím bezslovou modlitbu. Pár vzdechů ke Stvořiteli. Jako potlesk za jeho dílo.

Zvedám se. Šlapu přes koberec. Míjím stůl. Podzimní slunce melancholicky vtéká okny do místnosti a obtéká lačně lesklý povrch revolveru Ruger KGP 141. Je v něm jediný náboj. Můj pohled se s ním střetl. Propadám se do hloubky svého pohledu, ztrácím vládu nad svým tělem. Tma.

Probouzím se. Krev mě pálí do levého obočí. Při pádu se střetlo s hranou stolu. Omámen otvírám okno a snažím se vydýchat. Fyzická tíseň zčásti opadává a navrací se mentální. Opírá se do mě tíživý vánek, pálí mě oči a krk. Kotouč slunce je už níž a sleduji zlatavou cestu, kterou kreslí se štětci stébel trávy na mýtině. Tak rád bych s jí vydal. Ale od mýtiny mě dělí nevysoký plot. Vidím na něm tabuli. Hlásá přítomnost min na oploceném území. Zavírám okno. Obíhám kolem celého domu, dívám se z všech oken. Dům je ze všech stran uzavřen v tomto pletivovém čtverci. Náhle mi na mysl dopadá otázka, kterou jsem si zatím nepoložil. Zvědavost. Ani v této situaci si nedokážu odepřít uspokojující touhu po vlastní informovanosti.

Býval jsem studentem filosofické fakulty. Mladý intelektuál prahnoucí po poznání a svým okolím vedený k co nejlepším výsledkům v zájmu vědy, státu, budoucí rodiny a hrdosti příbuzných. Měl jsem krásnou ohradu. Ohradu o čtyřech kůlech, uprostřed které jsem byl já. Já, díky kterému mohla ohrada stát a nebýt zbytečná. Sociálně inteligentní jedinec, který se nesměje, když se nesmějí ostatní. Ten, který myslí na to, jak zabezpečit svou rodinu a jak dokonale nudit svou ženu v našem krystalicky neosobním vztahu s bezpodmínečným cílem – reprodukcí.

 Jak jsem se sem dostal? Je to jedno. Všechno je teď jedno. Úder hodin. Je zima. Vyrážím směrem ke dveřím. Jsou těžké, dřevěné a lehce vrznou, když je směrem ven s trhnutím otvírám. Jdu ven. Dělám dva kroky doprava, kde mé čichové receptory zachytí vlahou vůni trouchnivějícího dřeva. Beru pár polínek. Vracím se zpět zavíraje za sebou dveře. Pár polen vkládám do chřtánu ohně v krbu a pár jich nechávám ležet vedle, ať se vysuší.  Jdu do koupelny. Namáčím si ruce a oplachuji zkrvavené obočí. Třesu se. Smáčím si obličej studenou vodou. Teče pouze studená. Jdu ke stolu, zohýbám se, zvedám růženec, jdu k židli a přesouvám ji před krb opěradlem k ohni a usedám tak, abych se o něj mohl opřít bradou. Lokty vztyčím na základech opěradla směrem k vrcholu mé hlavy, kde je spojím. Po čele mi stéká mrtvolný chlad růžence, jehož kříž mě konejšivě hladí po špičce nosu, zatímco se moje slzy ze semknutých víček řítí dolů a stejně jako moje naděje se tříští o rozžhavenou plochu kachliček okolo krbu. Slyším jen syčení mokrého dřeva pod nekompromisním jazykem ohně. Slzy schnou žárem, i moje mysl spaluje na tento moment veškerou strast. A s touto dokonalou prázdnotou v hlavě znaven předchozím strádáním usínám.

Probouzím se do tmy, kterou narušuje jen mihotavý plamínek z dohasínajícího krbu. Přikládám do něj zbytek vysušených polínek a chystám se odejít ven pro další na ráno. Během zvedání se ze židle však jen těžko odlepuji bradu z opěradla. Je otlačená a bolí mě z ní celá čelist. S lokty totéž. Se zkřivenými ústy hladím dlaněmi postižené partie. Po cestě ven odložím růženec na stůl. Celou dobu jsem ho křečovitě tiskl ke své lebce. Odcházím pro dřevo do vlahého nočního vzduchu, do té tmavé vlezlé zimy. Kvapem beru trochu více polínek než naposledy a opakuji stejný postup. Pár polen dovnitř do krbu a pár ven před něj. Úder hodin. Beru svíčku, u krbu ji zapaluji a poté pokládám na stůl. Přesouvám židli ke stolu a hlavu složím do nastavených dlaní. Odraz tančícího plamínku od stříbrné hlavně revolveru kouzlí v mých slzách malé rozplizlé hvězdy. Musím zavřít oči. Sprostý režim. Režim vulgarizující nejprostší city. Z mého hrdla se dere neurčitý syčivý skřek. Ve stejnou chvíli narážím hlavou o překližkový stůl. Rukama se chytám za vlasy a snažím se zatišit pláč duše ostrou bolestí. Loktem narážím do růžence a naděje tím vzniklá mi pomáhá nést ono břímě. Snad při mně ještě stojí. A i kdyby: On zná můj osud a sám ho vede. Chytám růženec. Otče náš… Amen.

Beru do ruky zbraň. Je těžká a samotného mě překvapuje, jak ladně moje pravá ruka obtahuje tvar polstrované rukojeti. Zvyšuje se mi tep. Ukazováček opatrně pokládám na kohoutek. Je tak chatrný. Levou rukou v adrenalinové křeči mačkám růženec. Se strašlivým třesem zvedám zbraň. Jen těžko od sebe odtrhávám zuby zaťaté strachem. Strkaje si revolver do úst ho otáčím a za chvíli cítím, jak mi nerezový povrch spodní části hlavně klouže po mém vrchním patře. Občas neopatrně narazím do spodních zubů a kus dutého kovu lehce zazvoní. Tisknu k sobě zavřená víčka. Levá ruka drtí růženec. Pravá ruka pomalu stiskává kohoutek. Pomalu se natahuje. Nechci a musím. Čekám snad sto let. Pořád nic. Natahuje se do nekonečné dálky. Úder hodin. Úlek ukvapí můj čin a domáčknu spoušť. Prázdné klapnutí. Tíha nebes se svalila na podlahu, odkládám revolver a po kapitulaci mé mysli se mé tělo poroučí na zem. Upadám do temnoty.

Druhý den

 Probouzím se. Krb vyhasl a veškeré chladno v místnosti se roztéká po podlaze. Mám otlačený levý bok. Chvilku si na zemi rovnám záda a připravuji se vstát. Přes okno dovnitř proudí fotony z ranního slunce. Na zem vedle mě pak rýsují obdélníky světla, které dávají místnosti úplně jiné vzezření. Přesto se cítím příšerně. Radost z přežití jsem zaspal a prázdný žaludek, bolest zad a přeležený bok mě navrací do včerejší nálady. Vstávám a chystám se odejít ven pro další dřevo. Zásoby se krátí. Za chvíli nebude čím topit. Vracím se a znovu rozdělávám oheň v krbu. Úder hodin. Zdeprimován z vidiny své budoucnosti opět přesouvám židli k ohni, usedám a sleduji, jak se oheň pomalu vplétá mezi kusy dřeva a jak je lačně olizuje. S tímto pohledem na mě dopadá čirá tíseň. Ten věčně hladový žár, co postupně zlikviduje vše, co se mu podstrčí. Odvracím zrak zalykaje se smutkem. Vzpomínám na léta, kdy jsem se měl vzdělávat pro svou budoucnost. Na tucty hodin strávených nad otevřenými skripty. Kolik stresu a kolik bezesných nocí. To vše má teď utnout jeden, jediný okamžik. Okamžik ťuknutí kovu a kov. Vlastně ani nemusí přijít. Můžu umrznout během noci, můžu umřít hladem, můžu se pokusit utéct. Ale naštěstí je se mnou On. Jak zvláštně mi to slovo zalehlo v uších.

 Vzpomínám si, když jsem poprvé vešel do kostela. Moje malichernost mě okouzlila a já najednou tušil, že musí být něco většího. Sledoval jsem Krista, jakoby spícího na kříži a nutil jsem se do láskyplného soucitu. Z jeho rozpřažených paží jsem pak cítil jeho touhu mě obejmout. Kolikrát jsem si připadal tak sám a osamělý a stačilo mi vzpomenout si na jeho oběť, kterou pro mě a pro nás všechny musel podstoupit a bylo mi lépe. Je přece někdo, kdo mě, přestože s ním teď nejsem, bezmezně miluje. Někdo, kdo za mě položil život. Něco tak jedinečného a jediného, jako je život. Něco tak neopakovatelného a vzácného!              Právě těmito argumenty se ve mně druhý den v chatě pozvedla vlna pochybností. Moje roztěkaná mysl okamžitě přijala nabízenou tezi, poslední výplod mé logiky. Nutně jsem ho musel přijmout. Ze zmírající úcty v mou moudrost kolísající na hranici šílenství.

Růženec mi těžkne v ruce. Modlitba na jazyku hořkne. Celého mě zaplavuje pocit nedefinovatelné, těsné prázdnoty. Od nejvyššího vlasu až po své kožené boty se cítím příšerně náhodný a naplněný takovou záští, že se jen těžko mohu rozhlédnout. Jsem zklamán svou inteligencí, pohrdám jí, neukázala mi pravdu dřív. Stejně tak, jako vírou, která mi kdysi tak pomohla. Ježíš věděl, že vstane z mrtvých, alespoň to předpověděl. Ale jaká byla potom jeho oběť, když věděl, že povstane? Jak mohl obětovat život vzácný svou jediností, když měl druhý pokus? Můj tep roste. S křikem běžím ven. Potřebuju dýchat. Plnou silou vrážím do dveří, chytám se plotu a hlasivkami se mi dere skřek nepodobný lidskému. Část ve mně zhynula a já potřebuju vykašlat její uhnilé embryo. Stále ještě křičící běžím zpět. Zakašlávám se. Z krku na podlahu dopadá pár kapek mé krve. Běžím do koupelny, piju a oplachuju si obličej. Vybíhám z koupelny, polykaje zbytky ledové vody. Úder hodin. Padám na slamník a propadám hysterickému pláči.

Mohly uběhnout hodiny.  Vstávám. Oči mě pálí od pláče. Jdu ven pro poslední dřevo. Musím ho postavit před krb. Činím tak s automatickou znalostí úkonu. Jak rychle jsem si zvykl. Mám v hlavě prázdno. Do večera jen hledím ven. Úder hodin. Sedám si ke stolu a beru do ruky zbraň. Vkládám si ji do úst. Zrovna jako minule. Mačkám spoušť. Prázdné cvaknutí. Bez hlubších pocitů ulehám na slamník. Oknem vidím bezhvězdnou oblohu. Bude asi pršet. Usínám.

Třetí den

Probuzení. Slyším cinkavou plejádu zvuků na plechovou střechu. Je zima, ale leží se příjemně, zůstávám tedy ležet. Myslím na TU, kvůli které tady jsem.

Když jsem JI poprvé uviděl. Ta chvíle byla mým prvním upřímným zjevem. Procitl jsem ze svého zahledění do neustále stejného světa. Chtěl jsem do jiných kolejí, než byly ty přede mnou, a tak jsem vykolejil. Tu, která mi byla přidělena, jsem stroze odmítal. Místo ní tu byla ONA. ONA, které jsem odevzdával své tělo i duši. Otvírala brány v mé mysli a já skrz ně mohl proniknout a hledat, co bych opravdu chtěl a jak bych se opravdu chtěl cítit. Nenacházel jsem jednoznačné odpovědi. Chyběl mi nespočet empirií, které by mi dodaly poznání cesty za štěstím. Našel jsem zálibu v alkoholu. Lehké otupění mysli s orgasmicky euforickými stavy blaženého úsměvu. Chtěl jsem víc. Hledal jsem a našel. S marihuanou jsem přestal vnímat sám sebe, začal se na svět dívat jiným pohledem. A co víc, euforie proti alkoholu vzrostla. V jednom z těchto závratně dokonalých stavů jsme vyrazili ven. Drželi jsme se za ruce, procházeli se městem a cítili se šťastni. Jen však do té doby, kdy nás přistihli strážci zákona a zatkli za požití omamné látky, což nebylo příliš silným přečinem - za normálních okolností by si vyžádal maximálně pár měsíců vězení. Ale to bych nesměl na otázku „Je to vaše budoucí žena?“ odpovědět „Doufám, že ano“.

Vstávám. Chvíli hledím na déšť. Chci pryč. Nechci se zabít sám, nechci vyhladovět, nechci ani umrznout. Nechám se překvapit. Strkám si revolver s jediným nábojem do kapsy od bundy. Rukojeť z ní trčí ven. Zapínám zip tak, aby nevypadl. Úder hodin. Vyrážím ven. U místa jednoho ze čtyř kůlů přelézám nevysoký plot natažený okolo chaty a s výdechem dopadám na zem.

Spadla ze mě veškerá tíha toho stísněného prostoru. Lehké kapky vody se mi tříštily o obličej a vtékaly do úseku mezi mými rty zkroucenými v takovém úsměvu, že by jej žádná droga nebyla schopna napodobit. Nakonec jsem ani JI tolik nemiloval. Byla mi pouze prostředkem jak se dostat ke štěstí, které ona sama zapříčinit nedokázala. Uvědomil jsem si, že ji vlastně nechci ani vidět. Že nechci vidět nikoho. Propadl jsem iluzi lásky, která mě přivedla sem, donutila mě přemýšlet a ukázala mi, že život či jeho smysl je zbytečně tak velkou neznámou. Rovná se nule. Teď chci jen slyšet lehké klapnutí pod nohou a pak být volný. Chci, aby se tvar mého těla přepsal na protest stejnému vzezření všech těl a touto děsivou transkripcí evokoval touhu po opuštění čtverce. Mé nohy půlili trsy trávy, která mi sahala až po kolena a v botách mi čvachtalo. S klidem jsem se vzdaloval od chaty. Vzpomněl jsem si na dřevo, které shořelo tak, jak jednou shoří veškerá vášeň i na ten děsivý čtverec, který jsem musel opustit, abych se cítil a hlavně, abych byl volný. V dálce jsem zahlédl les. Vydal jsem se směrem k němu a pískal si melodie, které mi přišly na rty.

Celou dobu v chatrči jsem vlastně mrtvý. V té chvíli jsem si to neuvědomoval, ale teď vím, že tam venku už se se mnou nepočítá. Žiju, stále dýchám, cítím, jak mi bije srdce, všechny smysly fungují, ale už neexistuji. Už dvakrát jsem byl připraven na smrt a potřetí už onen pocit opadává. Přirovnal bych to k drogám, jichž musí být taky stále víc pro požitek z pozření, ale smrt je absolutní hodnota. Les už se blížil. Má iluze nebe.

Padesát metrů před lesem zastavuji. Už nechci dál. Bojím se, že nebylo žádné minové pole. Vytahuji revolver a strkám si jej známým způsobem do úst. Už neprší. Mačkám spoušť. Nic. Máčkám podruhé. Nic. Mačkám potřetí.