The Fountain

Xibalba

Kolik lidí přešlo přes můj stín,

když v záři slunce zůstala jsem stát;

do víru myšlenek se vrazil klín

a řvoucím tichem osud na zem spad.

Cinká to, když křehký fraktál

vylomí se ze spaní a z ledu,

září mimo čas,

to nedovedu.

Až světlo ze mně potemní,

vychladne konečně i moje tělo,

potichu ve mně vesmír sní

a znovu začít by se chtělo.

Tajně a pomalu kapka stéká

v odvěkých řečištích,

na život čeká

a krajkoví je krásně jednoduché,

jako já se tebou proplétá,

víří vzduchem,

rozmaže fialovošedý západ jako kometa.

Už z lásky ani z konce nemám strach,

až jednou jedno přijde

nechám se spálit ...... v kopřivách.

---