My z Ronavionu: 9. Na jarmarku

Na Gryfím náměstí bylo živo. Aby také ne, když se zde konal každoroční jarmark. Nebylo to jen o nakupování a prodávání, ale rovněž se jednalo o příležitost pro všechny obyvatele Taeristu a i jiných měst a vesnic, ať už čistokrevné či míšence, aby si spolu sedli na lavičku u mramorové fontány – ta pamatovala ještě císaře Augusta – s šálkem voňavé kávy z Dálného Jihu, a navzájem si lépe porozuměli skrze konverzaci. Prodavači už měli pár hodin postavené stánky, a z plných plic vychvalovali vystavené zboží.

„Pomeranče! Fíky! To nejsladší ovoce z Vertpauxu!“

„Dámy, jen přijďte blíž! Mám šaty všech tvarů, barev a velikostí, stačí jen pohlédnout! Nejkrásnější látky, z daleka!“

„Šperky! Kupte si šperky! Stříbrné, měděné, bronzové! Pravá a poctivá trpasličí práce!“ Když trpaslice, jíž stánek patřil, zpozorovala blížící se možné zákazníky, rychle všechny své výrobky přerovnala a přepočítala. Šperky si začala prohlížet mladá dívka, podle uší elfka. Měla černé vlasy a modré oči, a podle oblečení na tom její rodina nebyla zase tak špatně. Nebyla sama: společnost jí dělal poněkud netrpělivě vyhlížejí elfí muž, mohlo mu být kolem čtyřiceti. Jen na chvíli odvrátil hlavu od pultu, a vteřinu poté sebou div neškubl, jak šokovaně se zatvářil, takže se  urychleně obrátil nazpět. Dívka už měla vybráno – zalíbil se jí náhrdelník s přívěšky ve tvaru lístků, jen ten prostřední zobrazoval dva ptáčky na větvi. Vše bylo vykládáno barevnými kamínky, lístky jadeitem a ptáčci růženínem. Elfka se jen podívala na svého společníka, aby jí dal kývnutím souhlas.

„Máte krásnou dceru, ten náhrdelník jí bude velmi slušet,“ řekla trpaslice, když jí elf položil do dlaně tři stříbrné mince. A to byla chyba.

Bylo vidět, jak se oslovený snaží ovládnout. „No dovolte?! To není má dcera, ale má snoubenka! Jste tady na jarmarku snad poprvé? Nevíte, kdo jsem? Já jsem Ferrenent, královský majordomus, a beze mě byste si, milá dámo, ani ten stánek nepostavila-“

„Omluvte mého snoubence, paní. Je toho na něj poslední dobou moc, a tak se snadno rozčílí,“ zasáhla do jejich pře dívka. Přidala jí ještě jeden stříbrňák ze svého vlastního váčku na peníze, zdobeného perlami, a pak svého nastávajícího odtáhla za ruku pryč. Tak to je ten Ferrenent, před kterým mě bratr varoval, pomyslela si trpaslice. Už aby se uzdravil, a tak mohl příští rok na jarmarku prodávat zase on!

„Někteří lidé dokáží jednoho hned po ránu pěkně vytočit,“ zabručel Ferrenent a nabídl Abrímoril rámě. Vzhledem k tomu, kam šli, a co chtěli vyřídit, by se někteří méně chápaví či protivní občané už konečně mohli smířit s tím, že se rozhodl nezůstat pro jejich pobavení starým mládencem. Ty dny, které trávil pomáháním své sestře s výchovou dětí, jsou pryč, tak snad si také může trochu užívat!

Abrímoril vzala z kapsy jeho kabátce onen želvovinový hřeben, aby mu s ním uhladila pocuchané vlasy. „Byla to trpaslice, drahý.“ Přestože Ferr nebyl mezi obyvateli paláce ani mezi poddanými příliš oblíbený, těžko by si dokázala představit život s někým jiným. Vůbec nebyla pravda, že byl tak chladný a nabručený, jak se říkalo. K ní byl vždy velmi milý a pozorný, až něžný. „A co tě vlastně tak vyděsilo, když jsem si vybírala náhrdelník?“

Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Viděl jsem Vinerfena s Maehenn…“ Titus se s majordomem před časem shodl, že by bylo načase pořídit čím dál roztržitějšímu léčiteli asistentku, která má všech pět pohromadě. Přihlásila se jediná zájemkyně, a tou byla právě Maehenn. Nešlo ji přehlédnout, neboť to byla míšenka: z matčiny strany hobitka, což se projevilo tím, že měla husté, kudrnaté vlasy rusé barvy, a z otcovy elfka. Jinak to bylo vskutku velmi šikovné děvče, a od doby, co dělala Vinerfenovi asistentku, na něj nebyly téměř žádné stížnosti. Naopak, vypadal celkově sebevědoměji, dokonce i šťastněji.

Lehce ho políbila na tvář, která u elfů nikdy nezarůstala strništěm. „A divíš se? Je jarmark, určitě šli dokoupit zásoby bylinek.“ Na nich právě bylo celé elfí léčitelství postaveno, a umění využívat síly přírody k léčení neduhů se předávalo už po stovky let.

„Jenomže,“ namítl Ferrenent „Oni se drželi za ruce! A navíc, stánek s bylinami je na úplně opačné straně náměstí, než stánek s látkami a krajkami, u kterého byli!“ Jednu věc měli on a léčitel předtím, než si majordomus našel Abrí, společnou: jejich staromládenectví. Zatímco Guillaume, královský diplomat a Vinerfenův starší bratr, už dávno obstaral rodičům vnoučata, druhý z jejich synů zůstával i ve čtyřiceti letech svobodný. Zneužil snad toho, že mu byla přidělena pomocnice k tomu, aby nad sebou onu kletbu zlomil?

Jeho zděšení se dívka musela zasmát. „To je přece dobře, nebo ne? Alespoň se nebude cítit tak osaměle, a Maehenn mu bude dobrou manželkou.“

Ale to Ferrenenta neupokojilo. „Vždyť je skoro o dvacet let mladší, než on! Mohl by být její otec!“ Pak si však vzpomněl, že mezi ním a Abrímoril je věkový rozdíl taktéž nemalý, a jak jsou spolu šťastní. „I když… pokud z toho Buonaventuru netrefí šlak, nic se neděje.“ Na to mu Abrímoril souhlasně pokývala hlavou, a dál pokračovali tam, kam měli původně namířeno, čili ke Královské bance města Taerist.

Banka byla nádherná historická budova, s trojúhelníkovitou střechou a vysokými sloupy, ty zdobily typické kudrlinky. Když Ferrenent s Abrímoril přicházeli po dlážděné cestičce, mohli obdivovat mramorové sochy krásných žen a urostlých mužů po obou stranách. Žádná však už nebyla původní, což měli na svědomí Uchvatitelovi muži. Vystoupali po několika širokých schodech až ke dvoukřídlým dveřím, na každém křídle byl reliéf draka.

Ocitli se ve vstupní hale s vysokým stropem, opět podepřeným sloupy. Všude kolem nich pobíhali úředníci, mizeli ve dveřích okolo, aby z nich za chvíli zase vyběhli se štosem papírů, či se škrábali nahoru do schodů. Dvou příchozích si téměř ani nevšimli, což páru vůbec nevadilo. Sami věděli, kam mají jít, a sice do dalších dvoukřídlých dveří na protější straně haly.

Na oněch dveřích, nad klepadlem vyvedeným do tvaru dračího spáru, si hověla honosná tabulka, na níž bylo zlatým písmem psáno:

Midas

Sakellarios Královské banky města Taerist

Klepejte třikrát v případě domluvené schůzky

Klepejte dvakrát v případě potřeby vyřízení dokumentů

                            Klepejte jednou v případě, že je hotový oběd             

Chcete-li mrhat mým časem, neklepejte

„Abych ti pravdu řekl, vůbec se na něj netěším,“ pošeptal své družce Ferrenent, než třikrát zabušil klepadlem. Abrímoril byla toho samého názoru. Když je hlas zevnitř vyzval, aby vešli, zhluboka se nadechli a vstoupili.

Každý, kdo měl možnost byť jen na chvíli nahlédnout dovnitř, byl ohromen, což byl účel. Podlaha byla vykládána mozaikou draka sedícího na hromadě pokladu. Ze stropu visel křišťálový lustr, a sluneční paprsky prosvítající přes jeho jednotlivé částečky tvořily na stěnách mihotavé záblesky. Okna byla velká, s masivními zlacenými rámy, a sahala od shora až po zem. Na stěnách mohli příchozí obdivovat velkolepé malby, zobrazující buď banku, a nebo podobně vypadající osrstěné draky s velkýma ušima a hřívou tvořící na hlavě čupřinu. Jen barva jejich srsti se lišila.

Jeden takový drak, s modře stříbřitou srstí a tmavou hřívou, na délku měřící zhruba šest metrů, ležel na velké měkké podušce uprostřed místnosti. Ale rozhodně nelenošil – před sebou měl rám vyplněný pískem, aby mohl psát, a něco do něj soustředěně črtal drápem, nadočnicové oblouky stažené v mírném zamračení. To byl Midas, správce banky. První, čeho si na něm oba elfové všimli, byl zlatý obojek zdobený drahokamy, který měl kolem krku. Potrpěl si na to, aby bylo vidět, jak je bohatý a vznešený.

„Máte pět minut zpoždění,“ uvítal je povýšeným hlasem a ozvalo se zacinkání, jak zvedl ocas, rovněž zdobený zlatem, ale v podobě různě velkých kroužků. Jeho špičkou jim pokynul, aby se posadili do dvou křesílek, která zde trpěl velmi nerad, ale hold králův rozkaz je králův rozkaz. „Doufám, že jdete kvůli něčemu důležitému, neboť jsem velmi zaneprázdněn a mrhání časem mě přímo rozčiluje, majordome.“ Ferrenent ležel Midasi v žaludku, protože jak je známo, majordomus je pravá ruka krále, a tím pádem i nositel všech nesmyslných nařízení.

„S ničím nedůležitým bychom se vás neodvážili obtěžovat,“ ujistil ho zdvořilým tónem majordomus. Lehký dotek snoubenčiny ruky a narovnání drakových nadočnicových oblouků naznačovalo, že začal dobře.

„Jistě mi pak vysvětlíte, proč jste s sebou vzal to děvče. Víte, jste starý mládenec, takže snad chápete, že přivedením nemanželské dcery do této budovy neděláte nejlepší dojem na nás, ani na sebe.“ Ne nadarmo byl Midas označován jako největší cynik ve městě. Teď se navíc zdálo, jakoby se majordoma snažil naschvál vyprovokovat a ponížit.

Ferrenenta jeho výrok pochopitelně urazil a měl chuť něco odseknout, ale Abrímorilina jemná ručka ho znovu uklidnila, tentokrát už mírným stiskem. Pohladil ji palcem a pořádně se nadechl. „Má snoubenka je zde se mnou z pádného důvodu, sakellarie,“ odvětil namísto podrážděné sebeobrany. Na Midase tím udělal dojem, ale to na sobě drak samozřejmě nedal znát. „Chtěli bychom se vzít,“ řekl, když se na něj upřel pár zelených očí se zužující se zřítelnicí.

„To gratuluji,“ zabručel Midas. „A co s tím má společného Královská banka, a především já?“

Ferrenent se podíval na Abrímoril, a pak zpět na sakellaria. „Napadlo nás, jestli by se neušetřilo dost nákladů tím, že by se naše svatba konala ve stejný den, jako… královská. Jeho Výsost se s vámi už určitě byla poradit ohledně potřebné částky. A proto jsme tady – kdybyste nám prosím stanovil výši nákladů, abychom věděli, jak se zařídit dál.“

Na tuto výzvu Midas okamžitě zareagoval tím, že přemazal zápis na rámu s pískem a chápavým ocasem si k sobě přitáhl velké, avšak stále zdobné počítadlo. Bylo stříbrné, a jednotlivé kuličky sice nebyly z drahokamů, ale z polodrahokamů. Další chvíli správce črtal drápem do písku a přesunoval kuličky počítadla. Když byl konečně hotov, pokýval hlavou. „Vskutku, vše vyjde mnohem levněji. Pokud s tím Jeho Výsost bude souhlasit – královská svatba je velká událost, majordomova ne. A teď už běžte, za chvíli mám další schůzku, objednejte se ještě na jindy,“ odbyl je. Avšak ani jednomu z elfů to nevadilo – naopak, byli rádi, že vše mají za sebou.

„To bylo náročné,“ poznamenala Abrímoril, když se objednali u úředníka a vyšli ven. Celou dobu byla v pozoru, aby se správce a majordomus kvůli něčemu nepohádali. Ostatně, i proto ji sebou její snoubenec vzal.

Ferrenent jí nabídl rámě a políbil ji na čelo. „Kupodivu ani nebyl moc protivný – a to on tedy umí být!“

Dívka si s jeho pomocí navlékla nový náhrdelník. „Myslíš, že mohl tušit…?“

Podíval se na její šíji, nyní ozdobenou šperkem. Pak si ji znovu prohlédl celou. „Toho, že nás ve skutečnosti přišlo ještě o jednoho, nebo možná o dva více? Není to vyloučeno, u draků jeden nikdy neví,“ usmál se na ni a vydali se zpět k paláci.

 

„Rád vás znovu vidím u nás v Taeristu, Buonaventuro,“ uvítal stárnoucího diplomata Titus, když se navzájem uklonili a podali si ruce. Jako správný vertpauxan měl snědou pleť, černé vlasy, nyní jíž spíše barvy pepře a soli, a tmavé oči. Tvář měl porostlou pečlivě upravenými vousy, a i vlasy měl spořádaně učesané. Při podaní ruky Titus ucítil jemnou látku bílých rukavic, avšak tento vjem téměř přebilo zastudění dvou zlatých prstenů. Oděný byl v úboru diplomatů – bílé košili, dlouhé tunice bez rukávů, tmavých nohavicích a přes ramena měl přehozen plášť oranžové barvy.

A vedle něj stál Guillaume, kterého Titus znal od doby, kdy on sám byl malé princátko. Na rozdíl od Vinerfena, svého mladšího bratra, se podobal otci, a tím pádem člověku. Jeho uši byli zašpičatělé jen mírně. Měl stejný nos, stejně tmavé oči a vlasy, dokonce i vyhlížel stejně neoblomně, což bylo u diplomatů potřeba, aby si uměli poradit i s tím nejpaličatějším panovníkem. I on byl oblečen dle zvyklostí, avšak jeho plášť byl světle modrý, což naznačovalo, že je ve službách ronavionského krále.

Titus přítomnost staršího diplomata popravdě neočekával – on a Bríduil, jeho žena, žili ve Vertpauxu a do Taeristu zavítali jen když měli čas, aby viděli vnoučata a zkontrolovali, jestli jejich méně zdařilý potomek žije. Jen si potřeboval sjednat schůzi s Guillaumem, a od Esmy, jeho ženy, se dozvěděl, že je ve městě na jarmarku. Jelikož Titus neměl mít ten den odpoledne čas a chtěl mít jistotu, že záležitosti ohledně jeho nadcházející svatby budou vyřízeny co nejdříve. K velkému údivu Esmy a dvou služek si jednoduše odložil korunu k sobě do komnaty a vyběhl z paláce „jen“ v košili, kalhotách, vestě a lehkém plášti. Verenenila by mu určitě vynadala.

„I mi je potěšením vidět vás jaksi…“ Diplomat chvíli hledal vhodná slova, protože si myslel, že král by měl nosit korunu i v koupelně, ale řekl si, že na to snad postupem času Titus přijde sám. „Ve funkci. Po takové době regentství už si na to lid určitě téměř odvykl. Nicméně, slyšel jsem, že se Jeho Výsost bude ženit. Je to pravda?“

„Ano, je to tak. Mám si brát princeznu Isien…“ S touto skutečností se Titus již pomalu smiřoval, o to více, když věděl, že Eloeren je v bezpečí před chtivými spáry královny Nenengy a prince Torfena. Jak se asi má v Mezi? Daří se jí vydávat se za vesničanku?

„Také jsem slyšel, že se vám ztratila princezna,“ pokračoval, nyní už vážnějším tónem Buonaventura.

Král odpověděl: „Ach ano, je to pro všechny velká ztráta. Měla si brát prince Torfena.“ Diplomat však tenhle tón hlasu znal z jednání, kdy se využíval k vyslovení jinak zbytečných frází a naznačoval, že druhá strana nechce říct všechno. Bylo mu jasné, že Titus ví více, než dává najevo, ale konec konců, jemu nepřísluší plést se do záležitostí královské rodiny.

V tu chvíli se směrem od stánku s látkami přihnaly tři postavy, respektive první z nich táhla ty dvě, které se držely za ruce. Ona akční osoba byla dobře udržovaná dáma se špinavě blonďatými vlasy, vysoko vyčesanými, spletenými do copu a stočenými do uzlu. Kolem štíhlé šíje měla sepnutou šňůrku perel. Přestože byla zhruba stejně stará jako Buonaventura, jiskra v jejích modrých očích prozrazovala, že si tak stará rozhodně nepřipadá. Titus v ní poznal Bríduil.

Za paži oděnou v léčitelském rouchu držela elfka štíhlými prsty Vinerfena, dvorního léčitele. Teď bylo pořádně vidět, jak moc se vyvedl po své matce, avšak dle jeho zmateného a zostuzeného výrazu by se byl nejraději schoval za svoji půvabnou asistentku, Maehenn, pokud by nebyla zhruba o hlavu nižší. Jednou rukou se držela Vinerfena, druhou si přidržovala srolovanou látku pastelově zelené barvy, což prozrazovalo, že je určená na svatební šaty.

„Drahý, představ si,“ spustila nadšeně Bríduil, aniž by se obtěžovala pozdravit Tita „Vinerfen se bude ženit!“ Buonaventura, Guillaume a Titus upřeli na léčitele zmatený pohled. On a… Maehenn? Tedy spíš: Vinerfen a děvče?

Léčitel se jen mírně uculil na svého otce, přitáhl Maehenn blíž a prohlásil: „Nazdar, dědo! To je Maehenn, má nastávající, jak už matka zmínila.“ Dívka pustila Vinerfenovu ruku, aby ji mohla podat nejprve Guillaumovi, který se po zmínce o dědovi už netvářil zmateně, ale šokovaně. Asi se mu nelíbila představa toho, že za ním budou běhat jacísi neurčití kříženci a volal na něj „strejdo“.

Poté si nevěsta potřásla s Buonaventurou. Starý diplomat si zrzavou míšenku pořádně prohlédl od hlavy až k patě. Tak to je jeho budoucí snacha. Je to hobitka? Ne, na to je příliš vysoká. Má špičaté uši… ne, elfky jsou přece útlejší, vždyť mám jednu za manželku! Takže nejspíš… půl napůl. Alespoň se k sobě budou s Vinerfenem hodit. Říkal si, že jemu samotnému by se Maehenn nejspíš líbila, kdyby byl mladý a svobodný samozřejmě.

„Směl bych vědět, kolik vám je let, slečno? Vypadáte velmi… mladě,“ zeptal se mírně roztřeseným hlasem Guillaume. Na rozdíl od svých rodičů se příliš nadšeně netvářil.

Dívka se však nenechala zastrašit. „V den naší svatby mi bude jednadvacet,“ odpověděla s úsměvem.

To byl poslední hřebík do Guillaumovy pomyslné rakve. Jeho bratr, kterého od chvíle, co se naučil chodit, musel pravidelně tahat z průšvihů, je nyní naprosto jistý a sebevědomý. A brzy si vezme za manželku krásnou dívku, o téměř dvacet let mladší. A on, Guillaume, bude strýček. Mělo mu dojít, že se něco děje, když delší dobu neslyšel na Vinerfena žádné stížnosti. Podíval se na otce.

Ten se však usmíval, stejně jako Bríduil a Titus. „Inu, synu, příjemně jsi nás s maminkou překvapil. Nevěstu máš pěknou, krev a mléko, jak by řekl pan baron, ale toho ‚dědu‘ mi budeš muset potom objasnit,“ a mírně stáhl obočí. Vinerfen s Maehenn se podívali na sebe a začervenali se. Než se však zmohl jeden z nich na odpověď, vyrušil je povědomý hlas:

„Tite, jak to, že pobíháš po venku bez strážných? A především, jak to, že pobíháš venku bez koruny?!“ Nebyl to nikdo jiný, než Verenenila. Na procházku mezi stánky si vybrala červené šaty s obdélníkovým výstřihem lemovaným květinovými ornamenty vyšitými bílou nití. Stejný ornament se opakoval na lemech nabraných rukávů, sahajících po lokty, a na spodním okraji sukně. To vše doplňovala bílá saténová šněrovačka, po okrajích pošitá granáty, a rovněž bílý klobouček se závojem.

Vedle královny postávala světlovlasá dívka, a tvářils se velmi důležitě, navzdory své prosté nabírané blůze a obyčejné sukni světle žluté barvy. Byla to Elvíra, Verenenilina nová komorná. Když z ní, dcery hostinského, udělal Ferrenent posluhovačku a společnici  samotné regentky, nosík se jí stočil pěkně nahoru. Trošku se jí však dnes narovnal, neboť potkaly Ferrenenta s Abrímoril. Elvíra se tak dozvěděla, že si majordomus má opravdu brát dceru pokladního, což ji téměř až rozlítilo. Ona sama totiž doufala, že Ferrenenta zaujme, vezmou se, a ona tak postoupí ještě výš, jakožto manželka majordoma.

„Jen jsem něco potřeboval vyřešit s Guillaumem…“ začal Titus, ale to už mu matka nevěnovala pozornost. Přesunula ji totiž na Buonaventuru.

„Vene! Tak jste přece jen přijel. Zrovna vás tady v Taeristu potřebujeme, abyste nám společně s Guillaumem pomohl.“

Diplomata její výrok moc nepotěšil, přece jen měl brzy odejít do penze, ale jen se mírně pousmál, jak měl ve zvyku, a políbil bývalé regentce ruku na znamení úcty. „A jakoupak, má paní?“

„To, že se Titus bude ženit s princeznou Isien, už jistě víte. A o té ostudě s Eloeren rovněž – co teď princi Torfenovi řekneme? Avšak jde také o mého nejmladšího, Aranase.“

Při vyslovení jména malého prince se oba diplomati, otec i syn, podívali tázavě na sebe. S kým by, u všech bohů, chtěla Verenenila zasnoubit desetiletého chlapce, který si ještě má bezstarostně hrát venku s kamarády? Maehenn šeptem upozornila Vinerfena, aby se podíval na Tita. Mladému králi zmizel úsměv ze rtů, ruce měl zaťaté v pěst.

Ale jeho matka nic z toho nevnímala, neboť jediné, co ji zajímalo, byla představa absolutního míru v Ronavionu. „Za princeznu Axanu, následnici trůnu Severní podzemní říše.“ Všichni přítomní se zatvářili zaraženě. Vždyť Axana byla dle známých údajů zhruba o deset let starší! A svěřit Aranase do spárů Nenengy?

Ticho protrhl až Titus. „Matko, ty jsi šílená! Šílená!“ vybuchl rozzlobeně. „Kéž by byl otec býval nezemřel onehdy při lovu. Těch deset let z tebe zjevně vysálo všechno dobré, a z milující manželky a matky udělalo chladnou ženu, které je politika milejší, než štěstí a bezpečí vlastních dětí!“ Ruce se mu třásly v hněvu, pohledem propaloval svoji matku a zhluboka dýchal, jak se snažil uklidnit. „Já a princezna Isien budiž, ta se alespoň dostane pryč od své matky. Ale opravdu chceš, aby tvá jediná dcera jednoho dne zmizela přičiněním jistého prince, který to nemá v hlavě pořádku? A myslíš si, že následnice trůnu bude čekat přinejmenším osm let na svého manžela? Nedivím se, že od tebe Eloeren utekla! Teď se má určitě lépe. Protože ty sama už brzy nebudeš lepší, než má nastávající tchýně!“ A než stačila Verenenila cokoliv říct, její nejstarší potomek se otočil na patě a rozzlobeně si to rázoval zpět k paláci. Královna si upravila závoj na kloboučku, kývla na Elvíru, vykasala si sukni, a obě se rozběhly za ním.

„No… abych pravdu řekl, mi samotnému se to příliš nezamlouvá, ale Jeho Výsost to možná zase přehnala,“ konstatoval Guillaume a otřel si čelo kapesníčkem.

Jeho otec zavrtěl hlavou. „Přehnal… to ano. V něčem má však pravdu, ale to říkám jen tak mezi námi. Každopádně, já navrhuji, abychom se všichni prošli do zámeckého parku. Třeba by nám mohla tady slečna Maehenn o sobě něco povyprávět.“ S tím souhlasili oba jeho synové, žena i budoucí snacha. Svatba Maehenn a Vinerfena byla pro tuto chvíli důležitější, než deset královských. 

---