Zkouška sirén

Blížil se čas oběda. Honza uložil v počítači soubor, kterým se právě zabýval a chystal se vyrazit do své oblíbené jídelny. Náhle ticho přervalo ječení sirény.

„Aha, zase ta pitomá zkouška sirén,“ komentoval.

„Přesně ve stejný den a stejnou dobu,“ odpověděl Jakub, který seděl naproti němu. „Nevím, k čemu je to dobré.“

„Stejně. Kdyby nějací teroristi chtěli opravu něco provést, tak si vyberou zrovna tenhle okamžik. Zkoušku sirén zná každý, ví, kdy ji čekat. Nepoznali bychom, pokud by se něco skutečně dělo,“ uvažoval Honza.

„A pokud by se dělo… co bychom asi tak mohli dělat? Proč jen zkouší sirény bez toho, že by lidé věděli, jak zareagovat? Tušíš to?“

„Nemám páru. Kdysi dávno, to jsi tu ještě nebyl, když došlo k útokům na dvojčata, nás v práci dovedli na exkurzi bunkru. Je v baráku tak sto metrů odtud. Teda, řeknu ti, nechtěl bych tam být. Vypadalo to tam jak v nějakém vybydleném squatu. Zaprášené stěny, jakési hnusné, zanešené kachličky ve sprchách, to bych ti nepřál vidět. Úzké chodby, moc velký to tam teda nebylo. Nedovedu si představit trávit tam delší čas. To by bylo na cvokhaus.“

„A byly tam aspoň nějaký zásobárny? Jídla, vody a tak?“ zajímal se Jakub.

„Co tě vede. Nebylo tam vůbec nic. A kdyby k něčemu došlo, nikdo by tohle nedokázal během chvilky zajistit. A stejně. Byly to sklepní prostory pod čtyřpatrovým barákem. Kdyby na něj spadla bomba, nikdo nás už odtam živý nevyhrabe.“

„Hm, to by pak nebyla žádná výhra přežít, řeknu ti.“

„No, bylo tam nějaký potrubí a v něm pořádná díra. Lezli z něho potkani. Leda by je někdo chytal na pečínku.“

„Brrr,“ otřásl se Jakub. „Pěkná nechuťárna. Tohle bych teda zažít nechtěl.“

„Ani nezažiješ. Ten barák firma před dvěma roky prodala. Kdoví, co je tam teďka.“

Siréna dál houkavým zvukem zvala ušní bubínky.

„Ani tak nevíme, co bychom dělali. Těch ohrožení může být spousta. Havárka jaderné elektrárny, atomovka, jedovatej plyn, co já vím. Hlavně, že houkaj, ale že by lidi měli ánung, co si počít, kdyby něco… Je fakt, že nejhorší při jakékoliv katastrofě je především panika. Pokud máš alespoň teoretický vědomosti, tak se tvá šance zvyšuje…“ uvažoval Jakub.

„Třeba v Americe jsou školení, když mají uragány a tak. A vědí kam prchat. Co víme my? Máme tady klídek, žádný přírodní katastrofy, tak se tak nějak spolíhá na to, že vše bude v pohodě. Každej tejden spustí sirény a vymalováno.“ Honza přistoupil ke skříni a začal se obouvat.

Vtom se z ampliónů ozval hlas. Vzkazoval však něco dočista jiného, než na co byli zvyklí.

„Tohle není zkouška sirén. Tohle není zkouška sirén,“ opakovala monotónně nějaká žena.

Jakub vykoukl oknem ven. I lidé na ulici zpozorněli a nevěřícně se zahleděli vzhůru, jako by snad odtam čekali nějaké rozhřešení.

„Tohle není zkouška sirén. Tohle není zkouška sirén. Vážení občasné, před asi dvaceti minutami došlo k masivnímu teroristickém útoku několika velkých evropských městech včetně našeho. Ze všech stran se k nám blíží oblaka jedovatého plynu. Je reálné, že během chvilky zamoří všechny ulice ve městě.“

Ozvaly se vyděšené výkřiky. Lidé se v panice rozeběhli, někteří do nejbližších domů, jiní k autům, která nastartovali a divoce vyrazili vpřed.

„Vážení občasné, máme pro vás i jednu dobrou zprávu. Všichni představitelé vlády i vedení města jsou v bezpečí ve speciálních bunkrech, pro tyto případy udržovanými v pohotovosti. Evakuace proběhla naprosto bezchybně a náš dík patří všem bezpečnostním složkám, které se na ni podílely.“

Sirény mezitím zmlkly a nahradil je jekot a křik vyděšených lidí z ulice.

„Špatnou zprávou pro vás je, že tyto podzemní bunkry nejsou natolik rozsáhlé, aby dokázaly pojmout všechny občany našeho města. Naši představitelé však ujišťují, že budou v duchu nadále až do samotného konce s vámi a ti z nás, kteří jsou věřící, se za vás budou i modlit. Proti toxickému útoku není obrany, nicméně naši lékaři ubezpečují, že smrt přichází do pěti minut a není nikterak bolestivá. Přejeme vám hodně štěstí. S přáním hezkého zbytku dne se s vámi loučím.“

Amplióny zmlkly. Honza vykřikl sprostou nadávku.

„Utěsnit okna, utěsnit okna,“ zvolal Jakub. Snažili se pobrat vše, co se k tomuto účelu hodilo. Neměli po ruce téměř nic a čas se neúprosně krátil. Venku se zešeřilo. Dupání nohou na chodbách připomínalo zemětřesení. Hrozivý oblak zahalil ulici a vnikl přes okenní spáry. Honzovi sevřela plíce prudká křeč. Chytil se za krk a pokusil se zachytit o hranu stolu. Vědomí ho opouštělo.

Slunce zmizelo a ulice se pohroužily do přízračného šerosvitu. Zavládlo hrobové ticho.