Strach

Moje první snaha o povídku

Strach. Ano prach obyčejný strach. Víte jaký druh strachu je nejhorší? Ten ze sebe samotného. Ano strach ze smrti je hrozný, ale příchod smrti člověk nemůže  moc ovlivnit. Strach ze sebe samotného se ovlivnit dá ale je to šíleně těžké, skoro nemožné.

   Teď už je to černé na bílém. Včera jsem byl poprvé v životě u psychiatra. Mám oficiálně potvrzenou panickou poruchu úzkosti. Víte co to je? To je prostě tak že si třeba čtete knihu a najednou zjistíte, že jste se do příběhu tak vžili, až se zaleknete toho, že už se nedostanete zpět do reality. Po prvním vyplavení adrenalinu vám začne kolovat tělem pocit úzkosti a najednou je tu plnohodnotný strach z toho že váš mozek se už nikdy nedokáže dostat z dějové iluze, kterou si před chvílí tak dokonale vybavil. V mžiku vám srdce buší jako o závod. Začnou vám hlavou proudit scénáře a výjevy z psychiatrických léčeben. Okamžitě máte šílený strach, že jste se zbláznili. Nepřejete si to. Nechce, ale ten pocit je tak silný že se tomu nelze ubránit. V zápalu sebeobrany odvrátíte na chvilku oči z rozečtené stránky knihy, která vás tak baví a snažíte se zaostřit zrak třeba na záclonu, nebo na cokoliv reálného a normálního. Snažíte se nad tím reálným a normálním předmětem přemýšlet. Třeba jak funguje a k čemu slouží. Snažíte se zamyslet nad vším možným jen aby už ten strach z toho že se váš mozek zbláznil a vám nepomůže nic jiného než sebevražda. Co že?! Sebevražda?!! Okamžitá záplava těla adrenalinem. Absolutní strach. Srdce buší o sto šest. Motá se vám hlava. Jen pouhá myšlenka na to že by vás strach, který jste zažívali před pár sekundami mohl dovést až k tomu že v případě zbláznění vám nezbude nic jiného než se zabít spustí ještě větší a šílenější strach, než před chvílí. Teď už vstáváte z postele a knihu odkládáte na noční stolek. Jdete do kuchyně, kde začnete něco dělat. Cokoli, třeba si natočíte skleničku vody, nebo začnete mít nádobí. Snažíte si pohrát se psem. Snažíte se udělat všechno pro to, aby už ten zasranej strach doprovázenej šílenýma představama o sebevraždě zmizel.  Zhruba po čtvrt hodině, někdy i dřív. Ten pocit zmizí. Přichází úleva, smích a skvělá nálada. To je přirozená obrana vašeho myšlení. Do těla se vám právě v důsledku obrany vyplavil dopamin a vy se házíte do klidu. Je to krásný pocit. Tělem koluje teplo a vám se chce spát. Jste unavený. Tak znova ulehnete na postel, vezmete knihu co vás tak baví a znovu se na chvíli začtete, až se vám začnou zavírat víčka. Mezitím se v duchu usmíváte, protože to co se před pár chvílemi odehrálo je absolutně absurdní. Vy přeci nejste nějaký blázen. Taková blbost. Náhle se vám celý ten chvilkoví zkrat co se před chvílí odehrál, jeví jako neškodná věc. Totální blbost.

   Tak, tomuhle se říká panická ataka. Tuhle ataku každý prožívá jinak. Někdo ji prožije jednou za půl roku, někdo ji prožívá několikrát denně. Samozřejmě patřím k té druhé polovině. Ataky přichází kdekoli a kdykoli. Takové prostory kde je spousta lidí, třeba náměstí, nebo koncerty, o MHD nemluvě si o to přímo říkají. V tramvaji se vám začne najednou spatně dýchat. Aniž byste chtěli, mozek z ničeho nic spustí svůj vymyšlený scénář, jak se vám zatočí hlava. Scénář že se třeba v zápalu strachu rozkřičíte na celou tramvaj a budete se chovat jako blázen. V tuto chvíli přichází okamžitý pocit potřeby z tramvaje utéct, protože nesmíte dopustit, aby se tohle opravdu stalo. Začne náplava strachu a vy už vyhlížíte zastávku. Vaši svobodu. Protože víte, že až tramvaj zastaví, vy se rozběhnete někam pryč od lidí a šílenství skončí. Víte to, protože jste to zažili už tisíckrát. Ale bohužel i když to víte, nedokážete se tomu ubránit a stále dokola když se to přihodí je to stejně silné a stejně šílené. Bohužel tramvaj má zrovna červenou a město je přeplněné. Takže stojíte na semaforech a strach z šílenství stále nabírá na obrátkách. Je ticho. Všichni mlčky stojí, nebo sedí a čekají. To je ta nejhorší situace jaká muže být. Víte, že kdyby opravdu šílenství ze strachu nastalo a hlava by vám poručila se z plna hrdla rozkřičet, budou vás všechny ty oči okamžitě pozorovat. Všichni by náhle věděli, že jste blázen, šílenec, magor. To se nesmí dopustit. Tak sháníte nejbližší letáček abyste se začetli. Nebo se jen tak hrabete v batohu a pokoušíte se najít kapesník. Děláte zase všechno proto abyste tu chvíli než tramvaj dojede na zastávku vyplnili nějakými jinými myšlenkami. Třesou se vám ruce z toho, jak jste nervozní a šílíte strachem. Po nalezení kapesníku smrkáte. Dlouho smrkáte. To už na vás ostatní čumí, protože to není normální takhle dlouho smrkat. Ejhle tramvaj se rozjela a vám se dostává úlevy, za chvíli bude po všem. Vystoupíte a máte slastný pocit ze svobody. V mžiku je strach tatam a vy zase začínáte být unavený. Tělem se zase line teplý pocit, který zařizuje dopamin. Miluju dopamin, je to můj nejlepší přítel.

   Ovšem stejně tak jako jsou místa plná lidí, existují místa, kde není nikdo. Třeba záchod. Ano obyčejný záchod dokáže velké divy. Jste tam sami, zamknutí a máte čas. Čas přemýšlet nad hovadinami. Tahle chvíle je jako stvořená pro ataku. Kadíte a v sekundě mezi přemýšlením nad nějakými věcmi vám probleskne hlavou myšlenka na to že kdybyste se tu zbláznili, nebo nedej bože umřeli. Nikdo vám nepomůže. Nikdo nebude vědět o tom, že tu umíráte strachem z šílenství. Nastupuje šok a nehorázný strach z toho že se to klidně muže stát. Rychle se utřete. Nedbáte na to jestli byla potřeba vykonána plnohodnotně. Prostě musíte z hajzlu, co nejdřív vypadnout jinak se zblázníte. Zase se vám při utírání třesou a potí ruce. Když vyběhnete ze záchodu, strach a šílenství poleví. Opět dávka dopaminu a vy se smějete nad tou blbostí, že vás to prokletí ani nenechá pořádně vy…

   Jednou mi ataka způsobila opravdu skutečnou komedii. Dodnes na to vzpomínám s úsměvem ovšem v danou chvíli to nejdříve bylo k pláči. Už se vám stalo že byste u obyčejného obvodního doktora strávili pět hodin jen tak? Nejspíše ano, ale ne kvůli atace z panické poruchy. Klasika. Sedím a čekám. Je ticho. Naštěstí jsem přišel do čekárny jako druhý takže budu hned hotový. Čekárna se po chvíli plní lidmi. Opět probleskne hlavou myšlenka na to, že kdybyste se tu zbláznili tak o tom hned každý ví a hned by se na vás každý díval s nechápajícím výrazem jako na magora. Začínáte se potit, třesou se vám ruce a nastává šílenství ze strachu. Musíte pryč, ven z čekárny. Když vyběhnete před dům, kde sídlí váš doktor, přichází úleva. Šílenství je zažehnáno. Jenže mezitím už do čekárny dorazilo dalších pět lidí a co jste se venku vydýchávali, doktorka se vás snažila vyvolat, ale vy jste tam nebyli. Takže vás někdo přeběhl. Ok počkáme. Osm lidí před vámi to u mojí doktorky znamená tři hodiny psychického mučení a krocení vlastních myšlenek, které vám mozek servíruje na stříbrném podnosu. První dvě hodiny dáváte, ale ta třetí už se nedá vydržet. Když je před vámi poslední člověk, boj vzdáte a zase běžíte ven. To už na vás ostatní čekající koukají, protože tohle není normální. Celá situace se opakuje a zase vás někdo předběhne. Po celodenních útrapách se dostáváte na řadu až jako poslední návštěvník této ordinace.

   Ano teď je to směšné, když se podívám zpět, ale tenkrát jsem po návštěvě spal jako zabitý.

   Jenže porucha panické úzkosti nejsou jen ataky. Jsou to i scénáře a divné myšlenky, které si váš mozek vymýšlí. Jezdíte opatrně, protože co kdyby se na vás ze zatáčky v protisměru vyřítilo auto a zabilo vás. Kdykoli přecházíte přes silnici raději se hodinu rozhlížíte, protože máte přehnaný strach ze smrti. Na každém rohu při každé situaci jste přehnaně opatrný, protože se šíleně bojíte toho že umřete. Na smrt myslíte pořád.  A když myslíte na smrt začnete se bát. Když se začnete bát máte strach z toho že zešílíte. Pak máte strach, že z toho šílenství vám pomůže jedině smrt. A takhle vypadá začarovaný kruh strachu. 

   Na druhou stranu když se nad tím člověk zamyslí, dalo by se to brát jako dar, který vás chrání před nebezpečím. Přeci jenom obezřetnosti není nikdy dost. I když hraničí s bláznovstvím.

   No a pak tu jsou ještě kromě atak a nesmyslných scénářů, absolutně vyhrocené situace. Jednu vám popíšu.

   Sedím si v zaměstnání a dělám na svém projektu. V zápalu soustředění se najednou odvrátím od své práce a nedokážu se vrátit zpět. Nevím, kde jsem. Nevím, co dělám. Snažím se opět soustředit na pracovní úkon, ale nejde to. Lidi kolem mě jsou cizí. Můj nejlepší kamarád, můj kolega, je najednou člověk, kterého vlastně neznám. Mám šílený strach z toho co se zase děje. Buší mi srdce, třesou se mi ruce, točí se mi hlava. Mistr mi něco povídá, ale nevnímám ho. Nedokážu přemýšlet nad tím, co po mě chce, ale snažím se chovat normálně a nechci na sobě něco nechat znát. Když odejde sednu si a snažím se napít. Třeba je to jen změna tlaku, nebo tak. Uklidňuji se, ale nepomáhá to. Stále převládá šílenství. Potřebuju pomoct. Nezvládnu to. Musím zavolat manželce, ta ví co se mi děje. Tu znám, je to moje osoba, o kterou se mohu opřít a kterou miluji. To slovo miluji, mi zpustí okamžitou sebelítost a tečou mi slzy. Hned je utírám, aby nikdo nepoznal, že se něco děje. Volám ženě a říkám jí, že už to nezvládám, že nevím co se děje. Obratem ruky mi konejší a říká, abych došel za mistrem a poprosil o dovolenou. Poslechnu ji a snažím se před mistrem zahrát nějakou výmluvu, proč musím okamžitě odejít z práce domů. No nic řeknu mu pravdu. Řeknu, že mi není dobře a mám problémy. Odsekne mi, že když je to hold nutný tak ať jdu, ale zrovna teď se to moc nehodí, protože je moc práce. Nevnímám ho a hned pádím do šatny se převléct. Venku volám zmateně manželce, protože si nejsem jistý jestli dokážu jet autem. Hrozně se mi třesou ruce a mám šílený strach z toho, že už to přichází. Už přichází to permanentní šílenství, ze kterého mi vykoupí jen sebevražda. Jakmile zapřemýšlím nad tím, že by mi to mohlo dovést k sebevraždě, začínám absolutně šílet a zmatkařit. Stále při tom mluvím se ženou, ale nevím o čem přesně. Po chvíli se uklidním, skočím rychle do auta a snažím se co nejrychleji dostat domů k mojí lásce. Ano miluji jí a ona miluje mě. Tato představa mi znova vhání slzy do očí. Stojím na červenou a pláču. Když dojedu domů a obejmu manželku, uklidní mě to. Trochu to ze mě spadne a občas se i usměju. Ona mi ale vidí na očích, že nejsem v pohodě. Mám rozšířené zornice z šoku a prý vypovídají o utrpení mojí duše. Když mi tohle řekne, zase se vylekám. Naštěstí myšlenka toho že mám zařízenou dovolenou a je pátek mi uklidní. Nicméně stále mám v sobě napětí. Nemohu spát a přemýšlím nad tím co se děje a proč se to děje. Týden nespím. Byl jsem u doktora, mám neschopenku a Neurol, který moc nepomáhá. Snažím se chodit na procházky, protože mi doktor poradil fyzickou zátěž. Doma cvičím s činkami, uklízím, myju neustále nádobí. Do práce ale nemohu. Tam se to přihodilo a já se tam nechci vrátit, aby se to mučení znova nespustilo. Občas se situace vyhrotí, že pláču před rodiči a svojí ženou. Pláču, protože se bojím, že už se to nevrátí do normálu a mě nezbyde nic jiného než sebevražda. Čtrnáct dní uběhlo pomalím tempem a mě se poprvé zadařilo na pár hodin plnohodnotně usnou. Pomalu zabírá Cypralex, který je dlouhodobým lékem proti panickým poruchám. Po měsíci už zase chodím do práce a všechno je v normálu.

   Tak to byla vyhrocená situace. Ta přichází tak jednou za dva roky.

 

   Už mi pár příbuzných umřelo a bylo to strašný. Jak říkám v životě je spousta sraček, ale nejhorší je boj sám se sebou. Boj se strachem ve vaší duši. Vy si nemůžete dovolit ten komfort a vzdát to. Zabít se. Ne, nesmíte být takoví egoisti a myslet jen na sebe. Jste tu kvůli druhým, kvůli své rodině. To je to důležité. Ne vy.

   Když tyhle řádky píši a vzpomínám, začíná se mi zmocňovat ataka. Jdu si radši pohrát se psem.

 

Vítejte v mém životě.

---