Setkání

“Potřebuji si před cestou odpočinout a taky je třeba poklidit karavan.”

Dopoledne jsem proto strávil balením a přikrutováváním věcí, které by se mohly dát do pohybu při brždění. Kolem poledne již bylo nesnesitelné vedro, šel jsem se tedy občerstvit do menšího samoobslužného bufetu. Koupil jsem si nesladkou bublinkovou vodu a něco lehkého k jídlu. Posadil jsem se k jednomu z venkovních stolků a dal se do jídla.

“Dobrou chuť, mohu si přisednout?” Vyrušil mne hlas mladé dívky.

“No asi chce slyšet naši rodnou řeč,” pomyslel jsem si.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si jí nikdy před tím nevšiml. Nebylo zde mnoho Čechů a znáte to jak v babylonské změti jazyků poměrně snadno rozeznáte svoji mateřštinu. Často se v cizině bavím posloucháním spoluobčanů, kteří si myslí, že jsou jediní, kdo je zde z domoviny na dovolené. A nevšimnout si takové dívky, asi bych nebyl normální. Viděl jsem, že je zde zřejmě s přítelem a obývají poměrně luxusní chatku. Nám bylo souzeno podívat se v jejich letech tak k Balatonu. Nedá se říct, že bych záviděl. Aspoň ne ten luxus. Spíš ten věk. Odhadl jsem, že mně bude tak dvakrát tolik než jí.

S hovorem však začala ona:

“Jmenuji se Lucka a vy?”

Usmála se:

“Ondra stačí, jsi tady na dovolené?” Přešla automaticky na tykání.

“Jo, ale už brzy pojedeme. Manželka si ještě chce zajet po Evropě, když už jsme vytáhli paty z domu, vidět Paříž a tak.”

“Přes měsíc.”

“To se někdo má, takové prázdniny bych bral.”

Zase se pousmála. Při smíchu se jí dělaly v tváři ďolíčky a já věděl, že je čas co nejrychleji zmizet, než se dopustím nějaké nepředloženosti. Měl jsem již dojedeno. Vstal jsem a rozloučil se:

“Tak si to tady ještě pořádně užijte.”

“Ahoj.” Odpověděl jsem již za chůze a rychle zmizel v našem obytném přívěsu.

Snažil jsem se něco číst, ale vůbec se mi nedařilo soustředit. Ani celkem výpravná detektivka, mě nedokázala vtáhnout do děje. Převlékl jsem se tedy do plavek, vzal si slunečník a ostatní propriety a šel na pláž k moři. Věci jsem položil na nejbližším možném volném místě a šel si zaplavat. Ani to jsem nevydržel dlouho. Vylezl jsem z vody, natáhl se pod slunečník na deku. Otevřel jsem knihu a předstíral četbu. Pořád jsem viděl její tvář. Snažil jsem se zahnat myšlenky na ní pozorováním jiných objektů ženského pohlaví. Bylo se na co dívat. Napadlo mne kde všechny ty holky byly, když mně bylo jako jim. Pak mne zaujala jedna s rozpuštěnými vlasy, která šla směrem ke mně. Na dálku moc nevidím, do auta používám slabší brýle, jinak je však nenosím. Až když přišla blíž, poznal jsem, že je to má spolustolovnice od oběda. Oblečená byla do plavek, které už toho moc nezakrývaly a nutno říct, že v jejím případě nebylo co zakrývat, pokud jde o dokonalost tvarů. Měla tmavé brýle a vypadalo to, že již projde bez povšimnutí. Musel jsem něco udělat, a proto jsem bezmyšlenkovitě řekl:

“Přijede až hodně pozdě,” vědomě jsem zalhal. Pomohl jsem jí roztáhnout deku. Ona poté pokračovala v hovoru:

“Jela s dětmi nakoupit dárky a pár tretek pro sebe.”

“Také mám doma půl knihovny plné suvenýrů.” Řekla, posadila se a přitáhla kolena k bradě.

“Jen těm vyvoleným je pak dáno, aby na ně usedal prach na poličkách a ostatní skončí kdesi na půdách či sklepech v papírových krabicích.” Zafilozofoval jsem si. Ona mne však moc neposlouchala a roztírala si po těle krém na opalování.

“Nic zajímavého, jen blábolím.”

Otočil jsem se na břicho a zase předstíral četbu. Ve skutečnosti jsem očima bloudil po okolí a přišlo mi, že nás z povzdálí někdo pozoruje. Zeptal jsem se proto:

Usmála se polichocena, že jsem si jí všiml již dříve.

“Snad jsme dospělí lidé, nehlídáme se.”

O té dospělosti jsem trochu pochyboval, právě ta dětskost na ní byla roztomilá a nebezpečná zároveň. V tu chvíli mne napadlo, jak je dobré, že nemáme dceru. asi bych jí nedokázal pouštět na takové výlety. Myšlenka na rodinu, mne probrala z poblouznění a rychle jsem řekl:

“Jdu si trochu zaplavat.”

Nečekal jsem na odpověď a rychlým během skočil do vody. Plaval jsem jak nejrychleji umím a co nejdál od břehu, až mi došlo, že by byl hloupý vtip utopit se. I když voda moc studená nebyla, trochu mne zchladila. Doplaval jsem zpět. Lucka již odešla.

V kempu jsem si ještě dal studenou sprchu a šel dokončit balení. Pak jsem se natáhl, abych si odpočinul na řízení. Celkem rád jezdím v noci, je trošku menší provoz. Díky únavě z plavání se mi podařilo usnout. Ze spánku mne vyrušili naši chlapci a začali mi ukazovat všechny mušle a sušené mořské koníky a hvězdice, které nakoupili na tržišti. Když jsme připojili přívěs k autu, začali loudit, že neodjedou bez té dobré zmrzliny, co mají ve stánku u pláže.

“Dobře doběhnu tam rychle sám, ať se nezdržujeme.” Řekl jsem s potlačovanou nervozitou. Sám sobě jsem se snažil namluvit, že jsem nervózní hlavně před cestou.

Rychlou chůzí jsem došel ke stánku a koupil dvě zmrzliny. Na odchodu mi zastoupil cestu mohutný chlap. Poznal jsem v něm přítele Lucky. Až teď z blízka jsem však zjistil, že je to těžká váha, proti které bych neměl šanci ani ve svých sportovních dobách.

“Snad mne nepraští tady mezi lidmi a půjdeme někam za roh,” napadlo mne.

“Viděl jsem vás dneska s Luckou.”

“No, jen jsme si povídali.”

“Chci vám říct, že pokud by jste měl zájem, tak hodina je za tři tisíce a celá noc za deset.”

“Ani ne, děkuji, již odjíždím.” Řekl jsem a rychle zmizel.