Vlčí pečeť 1.kapitola

Jediným zdrojem světla v pokoji byl krb, ve kterém líně popraskávalo dřevo. Rozpínalo se z něj příjemné teplo, které mě uvádělo do malátnosti. Stála jsem za oknem a sledovala vločky, které dopadaly na zem. Celý den sněžilo a sníh, který za poslední dny roztál z větví stromů je znovu obalil. Měsíc byl v úplňku a jeho paprsky, které dopadaly na zmrzlý sníh na něm vytvářely kouzelné třpytky. Byl úplněk, půlka prosince a všechno nasvědčovalo tomu, že už konečně přišla zima, na kterou se tu čekalo čtrnáct let. Nepamatuji si, jaké zimy byly do svých šesti let. Až od té doby jsem je začala vnímat svět okolo. 

Bylo něco před půlnocí, tma většinou v tuto dobu vypadá děsivě. Bývá černá, že není vidět na krok a za každým šustnutím se každý se strachem otočí. Dnes ale ne. Díky tomu, že byl úplněk, byla krajina celá osvětlená a stíny, které naháněly hrůzu už jen z vyprávění, byly přátelské. Mezi stromy se mihl stín, který mě zanechal klidnou. O minutu později jsem slyšela, jak s sebou bouchly dveře. 

,,Nino,“ Ozval se hlas ode dveří. 

Kývla jsem na znamení, že slyším a zírala z okna dál. Pak se ozvalo další přibouchnutí. Kroky, které nešlo takřka slyšet, se blížily do místnosti, kde jsem stála. ,,Ahoj, Nino,“ Ozval se melodický hlas. Byl to Leo. Otočila jsem se k němu a přikývla na další pozdrav. Nemluvila jsem, když jsem to nepotřebovala. Bála jsem se mluvit, slova jsem používala jen v nejkrajnějších případech. Za jeho zády jsem zahlédla další postavu. Měla na sobě stejný plášť jako Leo až na to, že byl místo bílé černý. Pod bradou se mu leskla stejná výstřední brož jako Leovi. Měl na hlavě kapuci, takže do tváře jsem mu neviděla. Atmosféra kolem mě zhoustla. Nesnesla jsem v domě nikoho jiného než Lea nebo otce. Lea jsem znala od nejútlejšího věku a otec tu byl vždy se mnou, ale strach, který mě z tohohle člověka obklopil, nebyl příjemný. Otočila jsem se a odešla do svého pokoje. Otec se zbytkem se přesunul do kuchyně. 

Lehla jsem si na postel, dala si ruce pod hlavu a zavřela oči. Za zavřenými víčky mi poletovaly barevní motýli v letní krajině. 

Ráda jsem tyto obrázky pozorovala – bylo to jediný, co mi z dětství zůstalo. 

Věděla jsem, proč sem Leo a ten divný muž přišli. Od zítřejšího rána jsem měla nastoupit na školu Síganej. Otec pro mě vybral tu nejbližší školu a přesto, že její součástí je internát, nechal mě vracet se domů. Podle pláště neznámého muže jsem pochopila, že je to někdo z vyšších řad, a že právě on má moje přijetí na starosti. Bála jsem se zítřejšího dne, ale zároveň jsem v břiše cítila příjemné mravenčení. Chodit do školy nebylo moje přání, ale otcovo. Jediné pozitivní, které jsem na tom viděla, bylo to, že tam nebudu sama, že nad sebou budu mít ochranou ruku. S vědomím, že poblíž bude Leo, jsem byla klidná. 

Ozvalo se zaklepání. Jako obvykle jsem neodpověděla. Jen zvedla hlavu a čekala, kdo vejde dovnitř. Čekala jsem otce, který přijde s oznámením, že odešly, ale spletla jsem se. Byl to Leo. ,,Můžu?“ Zeptal se. Neodpověděla jsem a pozorně jej sledovala. Věděla jsem, jak mu to musí být nepřijemné, že si všímám každého jeho pohybu, ale na druhou stranu jsem věděla, že už na to musí být zvyklý. Přišel ke mně a sedl si. Kousek jsem se odtáhla. ,,Něco jsem ti přinesl,“ Pousmál se na mně a podal mi balíček zabalený v bílém papíře. ,,Je to uniforma. Učebnice a další věci dostaneš až zítra. Vyzvednu tě kolem sedmé, je to v pořádku?“ Zeptal se mě. Mírně jsem přikývla a rozbalila balíček. Vypadl z něj bílý plášť – stejný, jako měl Leo a bílé šaty. Byla to hodně zvláštní uniforma, ale líbila se mi. ,,Tenhle plášť je na zimu a tenhle na léto. Nespleť si je, nebo zítra zmrzneš. Poslední čás oděvu byly vysoké bílé boty. Všechno jsem znovu poskládala a položila na papír. Kývla jsem na něj na znamení díku. Přemýšlela jsem, jestli budu muset ve škole mluvit. Otec ani Leo se o tom nikdy nezmínili a krom otce mě nikdo nikdy slyšet nemluvil. Ani Leo. Dokázala jsem věci pojmenovat tisíci možnými způsoby, slovní zásobu jsem měla obrovskou, ale neměla jsem zapotřebí se vyjadřovat. Byla jsem nesvá, že je Leo na mojí posteli. Začala jsem se nervózně ošívat. Zdálo se mi, že Leo to dokonale pochopil. 

,,Už půjdu. Tak zítra, Nino.“ Pousmál se a odešel. Dveře do kuchyně nechal pootevřené, takže jsem lehce slyšela, jak se oba dva loučí s mým otcem a odcházejí se zasvištěním větru a mírným přibouchnutím dveří.

 

,,Nino, vím, že to není nejlehčí, ale zvládneš to.“ Otec seděl u jídelního stolu naproti mně a držel mě za ruce. Z očí se mi řinuly slzy – z očí, které se tolik bály toho, co je čeká. 

,,Co když to nezvládnu?“ Zašeptala jsem a trhla s sebou. Lekla jsem se svého hlasu, jako vždycky. Neznám ho a je pro mě cizí – proto se bojím používat ho. 

,,Zvládneš. Věřím ti.“ 

Podívala jsem se otci do očí. Tolik oddanosti ke mně, tolik lásky, kterou jsem v nich viděla, mi do očí nahnalo ještě víc slz. Tentokrát nebyly plné strachu, ale bezpečí. Vrhla jsem se mu do náruče, kde jsem se schoulila. Bylo to pro mě to nejbezpečnější místo na světě. Hladil mě po vlasech a já si připadala v jako jiném světě. Pevně mě objímal a já pomaly zapomínala na všechny starosti. Jak mně k sobě tiskl, moje mysl se mi začala vzdalovat. Červánky, před kterými motýli uletěli, se ke mně blížily a halily se do tmy, kterou ozařoval jen měsíc. Věděla jsem, že tohle stříbrné světlo tu je pro můj klidný spánek. V mysli jsem natáhla ruku a dotkla se ho. Čísil z něj chlad, který mně ukolébal ke spánku. Klid, který mě zahalil, se nedal popsat.

 

Ráno jsem se cítila tak odpočatá, že stres se mně nedržel tak silně, jako včera večer. Stála jsem před zrcadlem navlíknutá do bílých šatů, které mi seděly jakoby byly na míru. Boty mi také příjemně sedly. Vzala jsem kabelu, které mi na poslední chvíli ještě přinesl otec a přehodila si ji přes rameno. Zírala jsem na sebe do zrcadla a prsty si pročesávala uhlově černé vlasy. Odraz v hnědých očích, které se na mně dívaly jako cizí, byl vyděšený, ale zároveň jsem v nich zahlédla záblesk vzrušení, 

,,Nino! Pospěš!“ Ozval se otec z předsíně. Došlo mi, že Leo už tu je. Zvedla jsem těžší plášť ze židle, přes kterou zůstal přehozený a a přehodila si jej přes ruku. Vyběhla jsem přes kuchyni do předsíně. Stál tam Leo, hodně podobně oblečený jako já. V ruce držel plášť, který si při příchodu pravděpodobně sundal. Na sobě měl bílou košily, u které měl ledabyle ohrnuté rukávy. Jediné, co bílou záplavu kazilo, byly uhlově černé kalhoty. Boty měl také vysoké a bílé. 

,,Ahoj, Nino,“ Pozdravil mě, když mě zaregistroval mezi dveřmi. Přehodil si plášť přes ramena a výstřední broží jej zapl. Pak přešel ke mně, vzal mi tašku z ramene a pověsil si ji na předloktí. Vzal mi plášť, přehodil přes ramena a zapnul stejně jako sobě. Potom mi tašku přehodil přes hlavu. ,,Teď jsi jako správná školačka.“ Zasmál se. Otočila jsem se k otci, který se na mně bezeslova usmál. ,,Měly bychom jít, Nino.“ Řekl tiše Leo a pootevřel dveře.

,,Hodně štěstí,“ Zamumlal tiše otec. Leo mě postrčil před sebe ven ze dveří. Když jsem se otočila k oboum dvou, hlavně k otci, než jsme stačili zmizet, zahlédla jsem v jeho tváři starosti. Leo ke mně střelil pohledem. Trhla jsem s sebou a vyšla ze dveří. 

Dnešní den patřil k těm nejkrásnějším. Počasí bylo nádherné. Slunce pomalu vycházelo z pod mlhy, která se držela v posledních cuccích mezi stromy a nebe bylo azurově modré. První paprsky slunce dopadaly na sníh a nutily ho vydávat třpytivé odlesky. Málokdy jsem vycházela ven a takový den jsem nikdy nezažila – byl to krásný pocit cítit na kůži zase slunce. 

,,Tak pojď, ať první den nepřijdeš pozdě!“ Leo stál několik kroků přede mnou a zíral na mně se zvláštním úsměvem. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se zastavila na místě a celou dobu zírala kolem sebe. Rozešla jsem se směrem k němu, opět aniž bych řekla jediné slovo. 

,,Je krásný den, že?“ Zeptal se a sklonil ke mně hlavu, jakoby mě chtěl donutit k odpovědi. Mírně jsem přikývla a šla dál. Dalších několik metrů jsme ušli v tichosti. ,,Šel bych s tebou až do třídy, ale bohužel nemůžu. Ve škole na tebe bude čekat někdo, kdo tě provede školou a zajistí ti potřebné věci.“ 

Přikývla jsem na znamení, že rozumím. Kráčeli jsme zasněženou krajinou a já si připadala svobodná. Měla jsem pocit, že kdybych chtěla vzlétnout, nic by mi nebránilo. Zírala jsem na mraky plující po obloze, na stromy, které se prohýbaly pod vrstvou sněhu. Z některých kapala voda, jak paprsky slunce sníh rozpouštěly. Všechno bylo tak kouzelné, že jsem měla chuť se zastavit a zůstat tu napořád. Měla jsem pocit, jakoby cesta trvala hodiny a hodiny a mně stejně nestačilo se na všechno vynadívat. Pak mě vyrušil Leo. 

,,Nino, podívej se támhle.“ A ukázal na horu, která se tyčila necelý půlkilometr před námi. Před ní se rozhléhal obrovský areál. Budovy byly bílé jako sníh okolo nás. Zůstala jsem ohromeně stát na místě. Chtěla jsem se zeptat, jestli je tohle místo, kam máme namířeno, ale držela jsem se. Nechtěla jsem zbytečnou otázkou zbytečně promluvit. 

,,Tohle je Síganej. Doufám, že se ti tu bude líbit.“ 

Škola byla obehnána černým vysokým plotem, který působil děsivě, ale její samotné budovy byly neuvěřitelné. Kolem brány postávalo několik studentů oblečených stejně jako já. Po cestě někteří posedávali po lavičkách, někteří stály u obrovské dřevěné tabule a někteří se jen procházely. Všichni měli na sobě to co já nebo Leo. Jak jsme s Leem procházeli, všichni se po nás otáčeli. Dívky se na Lea usmívaly a mávaly mu, ten je ale ignoroval. Všimla jsem si, jak mě koutkem oka pozoruje. Snažila jsem nedát na sobě nic znát, ale nervozita a úzkost ze mě musela sálat. Zdálo se, že to poznal. 

,,Nemusíš se ničeho bát. Kdyby se cokoli dělo, tak přijdu.“ Usmál se na mně. Ten úsměv byl tak vřelý, že na vteřinku ze mně všechny starost spadla. 

,,Leo!“ Ozval se výkřik. Podívala jsem se před sebe – běžela k nám dívka s obrovským úsměvem. 

,,Ahoj, Eli,“ Řekl tichým hlasem Leo. Dívce zářily oči, hnědé vlasy jí poletovaly kolem hlavy ze zběsilého běhu. 

,,Ty jsi Nina, že?“ Obrátila se ke mně se stejně širokým úsměvem. 

Nejistě jsem přikývla. 

,,Leo mi o tobě vyprávěl, prý toho moc nenamluvíš.“ Znovu jsem přikývla. Zdálo se, že moje bezemoční vystupování jí vůbec nevadí. Pak mě zprudka chytla za ruku a táhla mě směrem ke škole ,,Jsme ve stejné třídě, doufám, že spolu budeme vycházet!“ Při každém slově jsem měla dojem, že září víc a víc. Otočila jsem se na Lea. Ten jen zvedl ruku v lehké mávnutí a usmál se na mně. Jeho výraz byl nervózní. Otočila jsem se zpátky k dívce a nechala se táhnout bůhvíkam. Protáhla mě velkou vstupní halou, lidé se za ní otáčeli. Škola vypadala úplně jinak než zvenku. Uvnitř byla zřízena majestátně. Stropy byly vysoké, ozdobené velkými lustry, stěny obložené světlým dřevem, podlahu pokrývala béžová dlažba. Od studentů bych čekala, že se budou tvářit vážně, ale všichni byli veselý a šťouchali do sebe. Několikrát kolem nás proběhli honící se studenti. Holky se hašteřili s kluky, kluci je tahali za vlasy a smáli si, když je nějaká praštila po hlavě učebnicí. 

Byla jsem překvapená z toho, jak svět vypadal.

 

,,Tak, jsme tady,“ Usmála se na mně Eli svým šiřokým úsměvem a vtáhla mě do třídy, ze které vycházel obrovský ruch. Vtáhla mě do třídy a hlasitě za sebouch zabouchla dveře. V třídě se najednou rozhostilo ticho. Vtáhla mě rovnou za katedru. Cítila jsem na sobě několik párů očí. Moje ruce začaly být podivně vlhké a v žaludku se mu usadil nepříjemný pocit. ,,Poslouchejte, všichni! Tohle je Nina. Ode dneška je to naše spolužačka, chovejte se k ní dobře!“ 

Pak se obrátila ke mně. ,,Vím, že se nechceš sama představovat.“ Řekla mi tichým hlasem. V tu chvíli jsem jí byla nejvděčnější na světě. Znovu se na mně usmála a znovu mě chytla za ruku. Ukážu ti, kde budeš sedět. Všichni na mně zíraly, kromě skupinky dvou dívek a dvou hochů úplně vzadu. Ti si pořád mezi sebou povídali, jakoby se nic nedělo. Eli mě přitáhla k dívce, která ležela s hlavou opřenou o lavici. ,,Budeme hned vedle sebe, přes uličku,“ Na tváři jí pořád zůstaval ten zářící úsměv. Obdivovala jsem jí. Sedla jsem si vedle spící dívky, ale ta jakoby mě vůbec nepostřehla. Eli si sedla do vedlejší lavice a přitočila si židli ke mně. ,,Ještě nemáš učebnice, že?“ Zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Tady máš zatím moje. Až bude pauza, skočíme pro tvoje.“ Znovu se na mně usmála. Přikývla jsem a zabodla oči do podlahy. ,,Ty toho moc nenamluvíš, viď?“ Její úsměv teď zmizel a mezi obočím ji naskočila starostlivá vráska. Pokrčila jsem rameny. Pak zazvonilo. Všichni se vrátili na svoje místa a stouply si do pozoru. Do třídy vešel učitel. Byl vysoký, s pískovými vlasy, které měl stáhnuté do hladkého culíku. Vypadal velice mladě a podle toho, jak se děvčata na něj dívala, byl pro ně něčím speciálním. Eli se ke mně naklonila. ,,Jmenuje se Gurovský. Je nejmladší z učitelského sboru. Učí matiku a jazyky. Je hodně oblíbený.“ Přikývla jsem na znamení, že rozumím a podívala jsem se na něj zpět. Přešel přes třídy a stoupl si za katedru. Položil si svoje učebnice na stůl a rozhlédl se po třídě. Jeho pohled se zabodl do mě. 

,,Zdravím vás,“ Když jsem uslyšela jeho hlas, přejel mi po těle mráz. Měl sladký, protáhlý hlas, který mě naplnil strachem. Najednou jsem se bála, měla jsem sto chutí utéct domů, skočit do postele, schoulit se pod peřinu a už nikdy nevylézt. ,,Slyšel jsem od vašeho třídního, že k nám nastupuje nová kolegyně.“ Jeho oči se zabodly znovu do mě. ,,Doufám, že tu budeš spokojená.“ Usmál se na mně. Za jeho úsměvem jsem cítila nepřátelskost, čirou nenávist. ,,Posaďte se.“ Vybídl zbytek třídy. Posadila jsem se se zbytkem třídy. Dívka vedle mě měla blonďaté vlasy na ramena a nepřítomně zírala z okna. 

,,Hej, Nino,“ Ozvalo se po mé pravici. Otočila jsem se k Eli, která mi vrazila do ruky blok s propiskou. ,,Sázím, že sis tohle zapomněla.“ Šokovaně jsem se podívala na papír. ,,Piš tam všechno zásadní, co bude říkat.“ Mrkla na mně a vrátila se zpět ke svému. Otevřela jsem blok. Na jeho první stránce bylo ozdobným písmem napsáno Nina. Její písmo bylo tak úhledné. 

Učitel začal výklad. Mluvil svým protáhlým hlasem a vysvětloval různé rovnice. Nesoustředila jsem se. Pocit, který se do mě skrz jeho hlas vléval, byl paralyzující. Chtěla jsem se zvednout a utéct domů. Háček byl v tom, že jsem nemohla. Ruce se mi chvěly a za celou hodinu jsem nebyla schopná napsat ani čárku. Soustředila jsem se na to, abych se uklidnila. Nešlo to. 

A pak najednou zazvonilo. Učitel se s třídou rozloučil a odešel. Najednou ze mě všechno spadlo. 

,,Vůbec nic jsi nenapsala,“ Nahla se ke mně Eli. Lekla jsem se jejího hlasu a trhla s sebou. Přitom jsem nechtěně strčila do své spolusedící. Ta se ke mně otočila s podzviženým obočím. ,,Dávaj si bacha.” zamrmlala, sebrala svoje věci a odešla. Mezi dveřmi se otočila a podívala se na mně znovu. Její pohled byl zaujatý. Přejela mě zkoumajícím pohledem a odešla. Ztuhla jsem. Zmocnily se mě stejné pocity, jaké jsem měla v přítomnosti Gurovského.

,,Nechápu, co jí je. Vždycky se se všemi bavila, byla jednou z nejoblíbenějších. Teď je jako ropucha.“ Postěžovala si Eli. ,,Na, tady máš moje poznámky. Přepiš si to a nauč se to.“ Položila mi na stůl růžový blok. Kývla jsem a schovala si svůj i její blok do tašky. Eli se na mě zadívala starostlivým pohledem ,,Neboj, časem se zvykneš. A teď pojď, musíme jít na další hodinu.“ Sbalily jsme si věci a odešly. Když jsme procházely chodbou, lidé se po mně ohlíželi. Celou dobu jsem svírala popruh tašky a přála si zmizet. ,,Všichni po tobě koukají,“ Smála se Eli. ,,Neboj, zvykneš si. Všichni jsme se potkávali už na nižším, takže se všichni známe alespoň od vidění, ale ty tu jsi teď novinka. Usmívala se a dál něco povídala, ale já ji neposlouchala. V hlavě se mi pořád objevoval učitel Gurovský a jeho přeslazený hlas. Děsil mě a já se téhle představy nemohla zbavit. 

,,Halo, Leo!“ Vykřikla najednou Eli. Trhla jsem s sebou. Podívala jsem se před sebe. Skrz studenty se k nám prodíral Leo s dalším klukem v zádech. Leo byl oproti ostatním hodně vysoký, většina studentů mu automaticky uhýbala. Někteří ho zdravili, ale on na pozdravy odpověděl zřídkakdy. 

,,Díky, Eli, že se o ni staráš.“ Pak se otočil na mně. 

,,Tak co první hodina?“ Jeho koutky se zvedly do úsměvu. Uhla jsem pohledem. Nechtěla jsem promluvit a bála bych se mu to říct. Nevěděla bych, jestli by si ze mě neutahoval. Pravděpodobně by to udělal jako otec. Přičetl by to tomu, že jsem se s moc lidmi nikdy nepotkávala a že moje reakce je přirozená, i když přehnaná. Jsou lidi, kteří mi sednou a kteří ne. Tak to prostě chodí, Nino. Ozvala se mi v hlavě jeho klasická věta, když přišlo téma na svět venku. ,,Děje se něco?“ Zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. 

,,Nezdržuj, Leo.“ Odstrčila ho Eli, znovu mě chytla za ruku a táhla mě pryč. 

,,Nebyla jsi to ty, kdo mě zavolal první?“ Zeptal se pobaveně Leo, ale jeho hlas zanikl mezi studenty, kteří se vzájemě překřičovali, aby se v hluku navzájem slyšeli. 

 

,,Víš, trochu se ti divím,“ Řekla mi Eli, když jsme vešly do další třídy. Podívala jsem se na ni nechápavým pohledem. ,,Leo je tu jedním z nejoblíbenějších lidí. Každá holka by dala cokoli za jeho pozdrav. A ty s ním ani nemluvíš.“ Jako odpověď jsem znovu pokrčila rameny. ,,Leo říkal, že jsi nikdy nemluvila. Prý tě zná už dlouho. Chtěla bych někdy slyšet tvůj hlas.“ Usmála se na mně. Usmála jsem se na ni zpět, ale v hlavě jsem se zapřísáhla, že ho nikdy neuslyší. A to rozhodnutí jsem bohužel hned druhý den porušila. 

---