Chtěla bych slyšet její pláč.

Tikot hodin nikdy nebyl hlasitější. 
Zašustění papíru když otáčí stránky, každý prudký nádech,
pohyb zad, když potřebuje na chvílí změnit polohu, 
jen aby se za pár vteřin znovu shrbila nad rozloženými listy.
Sedáme tu takhle večer co večer. 
Ona čte.
Já píšu.
Ona čte.
Není to příjemné ticho, 
jako když si člověk s přáteli řekl už všechno.
Ne.
Na posteli vedle mě sedí cizí žena. 
A jestli já jsem němá, pak ona se narodila bez úst, bez srdce, bez duše.
Měsíce. 
Už měsíce posloucháme ten stejný tikot, 
precizní odkrajování času který nám zbývá, 
vteřinu po vteřině.
Jednou se zastaví a nezůstane z nás už vůbec nic.
Chtěla bych slyšet její pláč.