Perpetuum mobile

 

 

Kdysi jsem viděl symboly ve věcech jako perpetuum mobile.

Bez vhodných metafor už nedokážu lidem kolem mně popsat slovy tuto myšlenku dostatečně precizně.

Přirovnal bych ten trapný okamžik k projekci filmu o oběšenci.

 

Chtěl bych dnes psát o konci světa a mojí lepší přítomnosti.

Místo toho na tržišti vidím hezké mladé děvče, jež kupuje u stánku hrnec s povidly.

To už stojím za ní.

Kritiku střídá úsměv, když cítí žár vycházející z mého srdce.

Blouzním z ní do posledních nervových buněk.

Objevují se u mně náhodné příznaky schizofrenie.

Ona zatím medituje pro mou spásu.

 

„Děkuji, ale soucit není to, co bych si od Vás chtěl zasloužit“, povídám ji.

„Odložíme snad někdy Váš životopis“, říká ona mně.

„Byl stejně plný cizích chyb“, pokračuje.

Souhlasím.

Její něžné dotyky mi opět zasely sluneční paprsky v duši.

 

Na cestě za novým světlem života přemýšlel jsem také o konci absolutní svobody, ale i nesmrtelném bytí v náruči té, kterou miluji.

Vystoupal jsem na horu, kde existuje dokonalá energie.

Ten den jsem zapomněl na pitomé perpetuum mobile.

Našel jsem totiž místo něj pravou lásku.

 

---