Hrad z písku

Toto není prolog, ale pokus nasměrovat vaše uvažování nad tím dílkem.

Zajímá mě především, jestli to funguje jako jednoaktovka, nebo jde-li jen o první dějství. Přijde vám to neuzavřené, nebo tam ta nedořečenost sedí? V případě, že byste pokračovali, které motivy cítite potřebu rozvinout/uzavřít?

Vítám ale samozřejmě i jiné komentáře..

HRAD Z PÍSKU

(divadelní hra)

 

 

Zadní projekce.

Prázdnou a potemnělou nádražní halou se rozléhají rychlé kroky, které se dutě odrážejí od vysokých stěn. Chůze se brzy mění v běh. Zpoza rohu vidíme vybíhat mladého muže v bílé mikině a s velkým batohem na zádech. Vráží do dveří, přebíhá nástupiště a ztěžka naskakuje do vlaku společně s hvizdem výpravčího. Prochází poloprázdným vagónem a zahýbá do prvního kupé, v němž se svítí.

 

Dlouhý detail hnědých ženských očí. Vyzařuje z nich lehká roztěkanost; hledí poněkud nepřítomně. Záběr pomalu odzoomuje, a my zjistíme, že žena je úplně nahá, sedí s koleny od sebe a z rozkroku jí vytéká tmavě červená hustá tekutina, která pomalu kape na podlahu.

 

Slyšíme, jak se vlak rozjíždí. Zatím sledujeme detail, jak se z kalužky na podlaze s cuknutím odděluje stružka a pomalu přetéká na druhou stranu kupé. Na půli cesty však krev narazí na hrad z písku. Kamera lehce odzoomuje a odhalí, že do nejvyšší věžičky hradu je zapíchnutá vlaječka Východního Timoru. Krev se pomalu mísí se zrnky písku a začíná vzlínat nahoru. Slyšíme odbíjet zvony. Jedenáctá. Jedenáctá menstruující žena, kterou dnes potkal.

 

Rozsvěcují se světla na scéně.

Ta je pojata jako směrem k publiku otevřená kopie staršího vlakového kupé. Vínové koženkové sedačky, omšelé nahnědlé stěny, stahovací okno v pozadí lemované těžkými tmavě zelenými závěsy. Na stolku pod oknem leží krabička cigaret a zapalovač. V kupé napravo sedí nahá žena. Nemá při sobě nic, jen nad ní v polici na zavazadla leží malá kabelka. Zleva vstupuje muž v mikině. Mezi nimi stružka krve a hrad z písku s vlaječkou Timoru na nejvyšší věži. Je šero.

 

On hází batoh nahoru a ztěžka dosedá naproti ženě. Chvíli vydechuje a zatím si ji bez známky rozrušení pozorně prohlédne. Do rozkroku se jí ovšem nepodívá. Pak naposledy dlouze vydechne a zeptá se:       “Nemáte cigaretu?”

Ona sedí napůl rozvalená, ani se neobtěžuje nějak zakrýt či alespoň dát kolena k sobě. Hlavu lehce natočenou ven pootočí k muži, zpříma na něj pohlédne a nezúčastněně opáčí:       “Jen s příchutí kiwi.”

 

Následující hovor se nese ve spíše lhostejném tónu. Oba velmi šetří na intonaci i na emocionálním zabarvení. Baví se jako dva cizí lidé ve frontě na přepážku.

 

On: “Kde se tady vzal ten písek”?

Ona: “Už tu byl.”

…

On: “Víte, co to je za vlajku?”

Ona: “Nevim. Vietnam?”

On: “Východní Timor”

Ona: “Cože?”

On: “Nejmladší stát na světě.”

Ona: “Jak to víte?”

On: “Viděl jsem to v televizi.”

…

Ona: “Dáte si teda to cígo?”

On: “Jo, dám. Promiňte.”

Žena se k němu nahne jen nepatrně, on se musí natáhnout mnohem víc. Když mu zapaluje, zahlédne na jejím zapalovači palmu a všimne si, že má nehet prsteníčku na zeleno.

Ona: “Už jsou trochu vyčichlý.”

On: Já tam cítím spíš limetku.”

Ona: “Říkám, že jsou vyčichlý. Kdyby byly čerstvý, tak byste to poznal.”

 

Dlouhou dobu jen tiše sedí a hledí z okna. On kouří a popel oklepává do víčka od marmelády, které vytáhl z kapsy a položil na stůl vedle cigaret. Občas na ni pohlédne. Ona sedí rozvalená bez hnutí, jen bezvýrazně zírá z okna. Vlak ujíždí nocí. Scéna je protažena na hranici divákovy trpělivosti. Pak zaskřípou brzdy a vlak zastaví.

 

Vchází průvodčí.

Průvodčí: “Proč je tady ta krev?”

On: “A ten písek vám divný nepřijde?”

P: “Ta krev spíš.”

Ona: “Menstruuju.”

P: “A lístek máte?”

Podá mu ho.

Průvodčí (při razítkování): “Limetkový?”

Ona: “Kiwi”

P: “A vy?”

I on mu podá jízdenku.

P: “Budeme mít zpoždění, vlak srazil srnu.”

Odchází.

 

On: “Vidíte? Taky tam cítil limetku.”

Ona: “Srnu. A to kvůli tomu musíme stavit?”

On: “Než to odklidí a tak..”

…

On: “Jste už dnes jedenáctá.”

Ona: “Jedenáctá jaká?”

On: “Jedenáctá menstruující.”

Ona: “No jo, to my děláme.”

 

Vlak se dává opět do pohybu, krev zatím prosákla hradem a pokračuje na cestě k němu. Podrážkou odkloní směr stružky stranou. V okně je vidět jeho skloněná hlava. Ona ji pro změnu zakloní a natáhne se nad sebe pro kabelku, ale omylem ji shodí a věci se rozsypou na zem. Některé z nich leží v krvi. Ticho kupé se po tom ostrém zvuku zdá o něco naléhavější.

 

Ona: “Sakra, bude to špinavý.”

On: “Rozbil se vám mobil.”

Ona: “Ne, to jenom vypadla baterka.”

On: “Můžu otevřít okno?”

 

Prostorem zavane vítr a shodí vlaječku Timoru. Žena má kolena stále od sebe. Trochu se zachvěje.

 

On: “Nechcete aspoň něco přes ramena?”

Ona: “Asi jo.”

…

On: “A přes kolena?”

Ona: “Vy kšeftujete s dekama, nebo co?”

On: “No, trochu.”

Ona: “Já mám ale nazbyt jenom dvacku.”

On: “Tak vám dám malou.”

…

Vstane, shodí batoh a vyhrabe z něho maličkou hnědou deku. Znovu ho hodí nahoru, deku podá ženě a sedne si. Vlak jede a oni na sebe hledí. Ona má hnědé oči a černé vlasy do čela, a teď už deku přes ramena; ta však pomalu nestačí ani na zakrytí ňader. On má kšiltovku a modré oči. Taky bílou mikinu s nápisem Lonsdale. Vstane a zavře okno. Limetku a kiwi nahradil vlhký vzduch a vůně deštěm smáčeného prachu. Nějakou dobu jedou mlčky. Po chvíli se opět ozve skřípění brzd a vlak zastaví ve stanici. Doléhá sem nesrozumitelné hlášení, jinak je ale ticho. Chodbou se ozvou kroky,  načež se zleva přišourá žena. Je jí asi padesát, má trvalou a kruhy pod očima.

 

Trvalá (Nakročí do kupé a s nelibostí přehlédne ten nepořádek. Písek, krev, rozsypané dámské propriety. Pak se otočí na muže): “Proč je tady ten hrad z písku?”

On: “A ta krev vám divná nepřijde?”

Trvalá: “Ten písek spíš. - Ten z tý ženský asi nevytek´.”

Ona: “Už to tu bylo.”

Trvalá: “Máte zpoždění.”

On: “Vlak srazil srnu.”

Trvalá: “A to se kvůli tomu musí stavit?”

On: “Než to uklidí a tak..”

 

Trvalá odchází a muž v kšiltovce začne konečně sbírat rozsypané věci.

 

Ona: “Chudák srna.”

On: “Takovejch je.” Zvedne peněženku, vytáhne z ní dvacetikorunu a strčí si ji do kapsy.

Ona: “Jedenáct?”

On: “Co jedenáct. Víc asi.”

Ona: “Ste říkal, že už jste dneska potkal jedenáct ženskejch s krámama.”

On: “Však vy jich taky máte,” podává jí hrst zakrvavených propriet.

Ona: “Jak to poznáte?”

On: “Cítím to.”

Ona: “Jako krev?”

On: “No jo. Fakt nechcete nic přes kolena?”

Ona: “To je dobrý.”

...

Ona (štrachá se v mobilu): “Nejde zapnout.”

On: “Asi ho musíte trochu očistit a nechat vyschnout.”

Ona: “Hm.”

 

Vlak projíždí městem. Za okny se míhají světelné reklamy. Už je po dešti a světlo z reklam se odráží na silnicích.

 

Ona (uklízí zbytek věcí do kabelky): “Sakra, všechny krámy jsou od krve.”

On: “Aspoň teď máte tu deku.”

Ona: “Malou.”

On: “Ste měla jenom dvacku.”

Ona (smířlivě): “No jo.”

...

Další zastávka a další cestující. Kroky, vrznutí odsouvaných dveří a do kupé nahlíží hlava muže. Je mu asi čtyřicet a už má na temeni plešku.

 

Plešoun (zeširoka se rozhlédne po kupé): “Kiwi?”

On: “Ono je to tady ještě cítit?”

Plešoun: “Asi jak člověk přijde zvenku. - Nezbyla vám jedna?” Obrací se na ženu.

Ona (nabízí mu): “Prosim.”

Plešoun (souká se do kupé): “Můžu?”

Ona: “Jestli vám nevadí ten bordel.”

Plešoun (sedá si vedle ní): “Se ještě vlezu.”

…

Plešoun: “To je Vietnam?” Shýbá se pro zkrvavenou vlaječku na zemi.

On: “Východní Timor.”

Plešoun: “Cože?”

On: “Nejmladší země na světě.”

Plešoun: “Jak to víte?”

On: “Viděl jsem to v televizi.”

Plešoun si vlajku chvíli prohlíží, pak si ji strčí do kapsy.

 

On (k Plešounovi): “Nechcete deku?”

Plešoun: “Jako na co?”

On: “Nevím, třeba přes kolena. Mám různý velikosti.”

Plešoun: “Zas tak starej ještě nejsem. To spíš tady slečna by potřebovala.”

Ona: “Mě není zima.”

Plešoun: “O to by ani tak nešlo. Můžete mi zapálit?”

Zelený nehet a palma.

 

Všichni sedí tiše, hrad tiše stojí. Vlak proráží tmu, krev pomalu zasychá. Muž zvolna kouří, obláčky dýmu vyfukuje před sebe. Občas je trochu slyšet, jak mu zakručí v břiše.

 

Plešoun (směrem k hradu): “Takový jsme stavěli taky, když jsem byl malej.”

Ona: “Stejně se to vždycky nakonec rozsype.”

Plešoun: “Hm, no jo no.”

 

On: “My už jenom chlastali.”

…

 

Zastávka, kroky, hlava nahlížející do kupé. Žena. Asi čtyřicet, blond přeliv, zachovalá.

 

Zachovalá: “Romane?”

 

Plešoun na blondýnu překvapeně hledí. Ta mu hlavou naznačí, ať jde za ní ven. Spěšně vstane, vyjde a zatáhne za sebou dveře. Spolu odcházejí.

 

On: “Asi bejvalá.”

Ona: “Jaktože se nikdo nezajímá, proč jsem tady nahá, a proč krvácím na zem?”

On (hrabe se v kapse s hlavou skloněnou): “Každej máme dneska ňáký svý problémy.”

...

On (vítězoslavně vytáhne žvýkačku a vrazí si ji do pusy): “Můžu vám nechat ještě jednu deku. Mi to pak někdy dáte.”

Ona: “Není mi zima.”

On: “O to by ani tak nešlo.”

Ona: “Beztak už se nikdy nepotkáme.”

On: “Tak mi dáte číslo a nějak se domluvíme.”

Ona (s lehkým úsměškem): “To určitě.”

On: “Tak to asi deka nebude.”

Ona: “Stejně mi není zima.”

On: “O to by ani tak nešlo.”

 

Oba dlouze pohlédnou z okna.

 

On (obrací se zpátky na ni): “A proč mi nechcete dát číslo?”

Ona: “Ani ste se nezeptal, proč jsem tady nahá, a proč pouštim krámy na zem.”

On: “Tak vám to upadlo no. To se stane.”

Ona (ironicky): “Haha”

...

On (ke hradu): “Třeba mi do toho nic není.”

Ona (také k hradu): “Třeba chci aby vám do toho něco bylo.”

 

Do kupé nahlédne průvodčí, je to postarší obtloustlý muž s brunátnými tvářemi a bodrým, byť prostým výrazem.

 

Průvodčí: “Přistoupili?”

Ona (otráveně): “Už šel.”

P: “Kdo?”

Ona: “Takovej asi čtyřicátník. Plešatej.”

P: “Toho jsem neviděl. Jestli nezalez´ na hajzl zase.”

On: “Odvedla si ho taková blondýna.”

P: (otáčí se spěšně k odchodu se slovy): “Tak že by na hajzlu byli dva?”

Ale ještě na moment strčí hlavu zpátky do dveří.

P: “Jo a už tady prosím nekuřte, smrděj z toho pak závěsy.”

On: “Promiňte.”

Průvodčí přikývne a odchází.

…

Vlak jede, krev schne, hrad stojí.

Žena si začne opět nervózně hrát s mobilem.

 

On: “Nechcete aspoň přinožit?”

Ona: “Bolí to. - A! Už naskočil!”

On: “Samsung?”

Ona: “Sony.”

On: “Hm, ty sou taky dobrý.”

 

Vchází Roman. Očividně rozrušen. Chvíli hledí na ženu s dekou, a pak se posadí vedle ní.

 

Plešoun: “Nemáte ještě jedno cígo?”

Ona: “Prej tu už nemáme kouřit, smrděj závěsy.”

...

Plešoun (ke hradu): “Je v tom.”

Ona (stále hledí do mobilu): “Hm.”

Plešoun: “To je v píči.”

On: “Hledal vás tady průvodčí.”

Plešoun (obrací se na ženu): “Můžu si od vás zavolat?”

On: “Myslel si, že jste se schovali na hajzlu.”

Žena mezitím na Romana bezvýrazně pohlédne, vteřinku na něj civí, a pak mu mobil podá.

Plešoun: “Dík.” Odchází.

 

Dovnitř nahlédne padesátnice s trvalou.

Trvalá: “Nemáte někdo prosimvás cígo?”

Ona: ”Běžte už doprdele s těma cigárama všichni!”

Trvalá: (k muži nechápavě) “Co je?”

On: (provinile) “Závěsy.”

Trvalá zmatena odchází.

 

Jedou dál. Za okny teď dokonalá tma. V kupé zase začíná být dusno.

Žena se podívá na muže, který zírá do tmy venku.

Polkne. Vypadá, že mu chce něco říct. Nadechne se.

Vtom vrazí do kupé průvodčí.

 

P: “Nejsou tam. Nechápu.” Sedne si vedle nahé ženy.

P: (po chvíli pohlédne na muže v kšiltovce): “Limetkový cigára. Taková kravina.”

Ona (podrážděně): “Jsou kiwi.”

On: “V Timoru maj prej i čokoládový.”

Průvodčí: “Vy jste tam byl?”

On: “Viděl jsem to v televizi.”

...

Průvodčí (ke hradu): “Taky jsme mohli srazit člověka.”

Ona: “To přijde nastejno.”

On: ”Nemůžu zase na chvíli otevřít okno?”

Ona: “Bolí to.”

Průvodčí: “Jako jedno jestli člověka nebo jelena?”

On (otevře okno a sedne si): “Srnu.”

Průvodčí: “Srnu nebo jelena, to přijde nastejno.”

Ona: “Nepřijde.”

Průvodčí (vytáhne vlaječku z kapsy a prohlíží si ji): “To jako v Timoru tolik hulej?”

On: “Prodávaj to ven.”

Průvodčí: ”Kdo si může koupit limetkový cigára? Taková kravina.”

Ona: “Jsou kiwi.”

…

Průvodčí (ještě chvíli hledí na hrad nasáklý krví): “Třeba budou vzadu.”

Zvedne se a odchází.

 

Žena se po přílivu vlahého nočního vzduchu zachvěje, deka je ale moc malá na to, aby se do ní trochu zahalila. Tak si ji jen přetáhne o maličko níž přes ramena.

 

Do kupé vchází zachovalá blondýna.

Zachovalá: “Kde je?”

On: “Šel si zavolat.”

Zachovalá stojí ve dveřích a dál zamyšleně hledí na muže.

On (neví co říct, a tak po chvíli rozpačitě vyhrkne): “Gratuluju.”

Zachovalá (rezignovaně): “Prdel si dělejte z někoho jinýho.”

Z: (přisedá si vedle muže): “Nemáte prosimvás cigáro?”

Žena s dekou nadskočí, ale muž rychle vytahuje krabičku Spartek a Zachovalé podpálí.

Zachovalá: “Díky.”

Ona: “Dyť ste chtěl prve sám.”

Zachovalá: “Můžu zavřít to okno?”

On: “Normální způsob jak navázat, ne. Navíc máte limetkový.”

Zachovalá: “Trochu tady táhne.”

Ona: “Jsou kiwi kurva.”

Zachovalá vstává a okno zavírá, když se vrací na místo trochu podklouzne po krvi a tak tak, že se vyhne hradu z písku.

On: “Když vyčichnou, jsou jako limetkový.”

Zachovalá: Co tady sakra dělá ten hrad?

Ona: “Budou smrdět závěsy.”

Zachovalá: “Na to zvysoka seru.”

On (k Zachovalé): “A ta krev vám divná nepřijde?”

Zachovalá: “Ten hrad spíš.”

Ona: “Limetkový neexistujou. A ten hrad už tu byl.”

Zachovalá: “Nechápu, že ještě stojí.”

On (překvapeně k nahé ženě): “Vy jste to viděla taky?”

Ona: “Jasně že jo. Všichni přece pořád čumíme na bednu.”

Zachovalá: “Asi ho slepila ta krev.”

Ona: “Zkoušeli to, ale nikdo to nekupoval.”

On: “Tak místo toho začali s kiwi.”

...

On: “A proč jste se teda prve tak divila?”

Ona: “Normální způsob jak navázat, ne.”

 

Zachovalá (pohlédne ženě na prsa): “Nechcete pučit aspoň bundu?”

Ona: “Není mi zima.”

Zachovalá: “O to by ani tak nešlo.” (Schoulí se do sebe a zadívá se na podlahu)

…

On (k Zachovalé): “A vy nechcete deku?”

…

Zachovalá (řádně potáhne ze spartky a pronese k hradu): “Limetkový cigára. Taková kravina.”

 

Do kupé vchází Plešoun. Když spatří kouřící blondýnu, co už zase není bejvalá, trochu se zarazí, ale nakonec si přisedne. S díky vrací nahé ženě mobil. Ta jen kývne.

 

Zachovalá (smířlivě mu nabízí šluka): “Dáš si?”

Plešoun: “Budou smrdět závěsy.”

Zachovalá: “Na to zvysoka seru.”

 

Do kupé vpadne průvodčí.

P: “Tak tady ste sakra. Lístky, dělejte.”

Oba mu rezignovaně ukážou jízdenky.

Průvodčí (zatímco je kontroluje): “A koukejte to típnout. Budou smrdět závěsy.”

Zachovalá: “Na to zvysoka seru.”

 

Průvodčí to vzdá, pokrčí rameny, vzdechne a přisedne si k ostatním. Zachovalá mu nabídne šluka, a tak si dá s nimi. Pak pošlou spartku kolem. Všichni v zamyšlení shlížejí na hrad.

...

Chvíli na to po chodbě prochází Trvalá, směřuje asi na záchod. Otočí se do zakouřeného kupé a naštvaně prohodí:

Trvalá: “Prej závěsy!”

 

Pomalá zatmívačka. Těsně před tím, než se setmí úplně, ozve se do tmy:

 

On: “Nechcete někdo deku?”

 

Světla zhasínají zcela.

 

KONEC (?)

 

 

 

---