V ústech

Já, dítě světla a tmy
námořník z lodi Země, který teleskopy vyhlíží břeh 
s rukama od ryb a jiných gest 
v čase kdy obilí je zelené a ještě po kolena 
jak moře na Helu  
poznávám stíny andělů mezi jinými 
kdy vítr hází žabky na hladině trávy a sahá pod sukně 
a déšť přichází z mraků velikých jak cukrová vata  
budeme se líbat na místě zbořených jatek
a bezděky ti pod šaty přetrhnu řetízek s přívěskem
abych se pro něj potopil 
do hlubiny ňader a hloub
to vím 
neboť zatajíš pod jeho chladem dech 
pak na špičkách jak baletka z toho slavného ruského divadla
kam se chodil dívat balerínám na zadek i opilý Stalin 
protože jsem vysoký chlap
přijdeš si pro nekonečné slovo, které mám na jazyku 
a přibodneš mne tím svým 
skrze zátylek a vědomí až ke kmeni s hnízdy a zlomenou větví 
v perihéliu mé slabosti s níž se tak nedotýkáme   
a jedinou nití Ariadninou mi zůstanou jen tvé vlasy 
které každým vlasem vedou pryč
z tohoto místa, v němž padáme v náručích
pak si usmyslím, že ti věnuji náramek s drahokamy zvířecích očí
a sám vyberu za půlnoci ty nejlepší kameny z mord fen a nádražních běhen  
jež osvíceny září hvězd blikají jako neony hospod a bordelů 
a přesto krásné jsou navléknuty v sen 
s kterým jsme spojili, co není v sebe samé a cosi jako teď
když jako bychom se hledali dávno nalezenými dlaněmi 
pak v ruinách času se rty z písku se rozpadneme 
v těla a návrat 
abychom pochopili bolest 
s níž motýl rozevírá křídla 
v ústech ptáka