Výčitky,strach a bezmoc.

Seděla jsem nad kusem papíru s hlavou opřenou jako v hospodě a byla jsem bezradná. V hlavě se mi odehrávala 3. světová a myšlenky se hrnuly jedna za druhou. Krůpěje potu mi stékaly po obličeji a lemovaly mou tvář. Dvě žilky se prodraly na povrch a modré hrbolky dotvořily obličej ve stresu. Bílý papír ležel netknutý přede mnou a já na něj odměřeně hleděla. Nechtěla jsem snad narušit ten válečný prostor mezi námi. Vyhlásit válku? To jsem neměla v úmyslu, jenže nějaký čin jsem provést musela. Kdybych na ten papír jen tak hleděla, stejně by mě neosvítilo a vědomosti samy do hlavy nenaskákaly. Byla jsem v rozpacích. Křečovitý výraz odhaloval rozpolcenost uvnitř. Nakonec boj přemohl. Vyzbrojila jsem se otrouhanou tužkou, která bodala jako kopí. Pomalu přiblížila tuhu k papíru. Hleděla jsem na temnou čáru, kterou mé kopí zanechávalo na bitevním poli. Pak jsem se začala soustředit na taktiku boje. Jednotlivé body jsem několikrát pročítala a snažila jsem se v hlavě najít správnou odpověď. Prošla jsem celý papír a pak znovu a znovu. Nakonec byl celý papír popsán, ale byla to taktika hodna Spartě Praha, když vyrazí do evropského dění. Nestála za nic. Odložila jsem zbraně, nechtěla jsem se více trápit. Neustále mě hlavou lítaly výčitky. Jedna za druhou jako by bodala do mé duše a ta pomalu ucházela, jako když píchnete kolo. Seděla jsem na místě klidně, ale uvnitř mého těla se odehrávalo hotové peklo. Topila jsem se ve špatném svědomí, v sebelítosti a ve zklamání sama sebou. "Odložte pera, zezadu sbíráme.." Tahle věta mě odstřihla z boje. Vítězná famfára zazněla. Otázka zní, zda jsem vyhrála já,nebo ten test nade mnou..