Dům soumraku II (ukázka)

Ocitli se uprostřed vilové čtvrti na kraji jednoho z mnohých městských parků. Klaudie jela středem chodníku a usmívala se, zato Patrik cítil žaludek až v krku. Jakpak se na něj budou její rodiče tvářit? Hanka mu ráno vlévala optimismu, seč mohla, ale teď už ji to po boku neměl. Chtěl vědět, jak na tom je. Klaudiina otce znal, ale jen od vidění, když dceru nakládal do svého auta. Zapamatoval si na něm jen sněhobílé vlasy.

„Už jsme tady,“ pronesla Klaudie a ukázala rukou před sebe. Spatřil přízemní rozlehlou vilu, za níž tušil zahradu. Nad střechu totiž vyčuhovala koruna vzrostlého tisu.

Před domem byla asi dva metry široká předzahrádka. Branku otevřela dálkovým ovladačem. Skvěle technicky zařízeno, pomyslel si Patrik. Vypadalo to tu honosně. Z dálky se ozvalo radostné zaštěkání a vzápětí přiběhl pes, zlatý retrívr, vrtěl ocasem a blaženě se otíral Klaudii o bezmocné nohy.

„Hagride… to ses na mne těšil, viď? Pojď sem, ty můj čumáčku. A tohle je Patrik, toho teď budeš vídat častěji.“

Její obličej prozářil šťastný úsměv. Vzápětí spoza rohu vykoukl černý kocour a důstojným krokem, jakoby s pohrdáním sledujícím psí běsnění, se připojil ke Klaudii. Kočky jsou jiné než psi, to ony dávají svolení svému pánu.

„Severusi, číčo… no pojď ke mně taky. Jak ses měl celej den?“

Kocour ji s předením vyskočil na klín.

„V sanatoriu jsem tehdy přečetla celého Harryho Pottera,“ dodala na vysvětlenou. „A když jsem se vrátila domů, chtěla jsem psa a kočku. To mi rodiče tehdy nemohli nesplnit.“

Vzala kocoura do náručí a jemně ho hladila. Hagrid skákal kolem ní a neustával ve štěkotu. Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil bělovlasý muž střední postavy.

„Ahoj tati,“ řekla Klaudie.

Přistoupil k ní a objal ji. Nebyl vysokého vzrůstu, z jeho osobnosti však vyzařovalo cosi, co vzbuzovalo respekt. Měl vysoké inteligentní čelo a na to, že mu Patrik podle vrásek v obličeji hádal k sedmdesátce, měl ještě docela hodně vlasů.

„Jaká byla cesta? Mrzelo mne, dcerko, že jsi mi nedovolila tě odvézt.“

„Bylo to v pohodě. A měla jsem s sebou Patrika,“ pronesla zasněně.

„Dobrý den. Já jsem Patrik Markys,“ pronesl poněkud přiškrceným hlasem.

Pevný stisk rukou a pátravý pohled do očí. Patrik si připadal, jako by jím projel rentgen.

„Těší mne. Dcera mi už o vás vyprávěla. Já jsem inženýr Jindřich Němeš. Dříve jsem byl v bance vrchním ředitelem, jistě jste o mně slyšel.“

Přátelsky se usmíval, ale Patrik cítil jeho pátravý pohled až do morku kostí. Byl to bezesporu sebevědomý muž zvyklý na vysoké postavení. A co proti němu znamenám já? Ptal se.

„Manželka má ještě sezení, přijde vás pak také pozdravit. Račte dovnitř,“ pronesl stařec.

Patrik v duchu počítal. Jestli je mu kolem sedmdesátky… to musel mít Klaudii hodně pozdě. Jiné sourozence neměla. Vstoupil do předsíně. Jestliže se domníval, že už se jakž takž uklidnil, čekal ho další šok. Dlouhá místnost byla lemována ozdobnými vázami odněkud z Orientu jako stromořadím. Mezi nimi zahlédl drahé mahagonové sochy a obrazy na stěnách. Ústila do obrovské haly, snad společenského pokoje, který mohl mít dobrých osmdesát metrů čtverečních. A z něj vedly dveře do každého ze tří přilehlých pokojů. Ale jakých pokojů! Stěny byly odděleny sklem. Patrik se rázem cítil jako ve velikém teráriu a jeho úzkost se stupňovala. Jakou hlášku by na tenhle bejvák pronesla jeho prostořeká sestra, se ani neodvážil pomyslet.

„Nenechte se rušit,“ pronesl otec a zmizel ve svém pokoji. Jeho silueta se promítala za průhlednou stěnou jako by se tu procházel duch. Sporé světlo z malé lampičky ozařovalo rozsáhlou knihovnu, která sahala až do stropu. Do zahrady vedlo jen jediné dvoudílné okno, které však bylo zastřeno žaluziemi. Jako v zakletém zámku, vytanulo mu na mysli. Otec sedl za psací stůl, bezesporu drahý historický kousek, a začal listovat v rozevřené knize.

„Tak co tomu říkáš?“ zašeptala Klaudie.

Patrik zíral málem s otevřenými ústy.

„Tohle… TOHLE jsem ještě nikde neviděl,“ pronesl a snažil se, aby to vyznělo neutrálně.

V hlavě mu šrotovalo, kdo probůh mohl přijít s tak ujetou myšlenkou udělat z vily demoverzi Velkého bratra z Orwelova románu. Jeho tíseň narůstala a vžíval se do pocitů laboratorního potkana za sklem, kterého sleduje suita vědců. Bude žít? Píchnou mu něco? Jaký to bude pokus? Zemře?

Hleděl kolem sebe jako v transu. Klaudie si všimla jeho rozpaků.

„Tak tady bydlím,“ pronesla a Patrik se z tónu jejího hlasu snažil postřehnout, jak to myslí.

Na jediné cihlové zdi o šíři asi dvou metrů visela obrovská plazmová televize před honosnou sedačkou s černým, lesknoucím se stolkem.

„Tadyhle je můj pokoj,“ dodala a ukázala ke dveřím poblíž východu. Patrik pohlédl do jejího terária. Obruba plastových dveří byla zabudována přímo do skla.

Vtom za sebou uslyšel zvuk odemykaného zámku.

„To je máti,“ upřesnila Klaudie.

Patrik se bleskově obrátil. Spatřil ženu nevysokého vzrůstu, štíhlou až nepřirozeně. Měla tmavým odstínem obarvené vlasy, které milosrdně přikryly všechny šediny, a vrásčitou tvář se starostlivým výrazem. Ústa měla pečlivě lemována sytě rudou rtěnkou. Šedomodrýma, pátravýma očima si jej prohlížela.

„Vy budete Patrik Markys, viďte? Jsem doktorka Marie Němešová, odborná dětská psycholožka.“

Podala mu ruku s prsty ozdobenými dlouhými nalepenými nehty a třemi masivními prsteny. Stisk dlaně byl takový vláčný, snad až moc připomínající leklou rybu. Takovým není co věřit, říkávala Hanka.

„Moc mne těší. Ano, Klaudie mne dnes pozvala.“

Snažil se zapříst zdvořilostní rozhovor, ale skrytý laboratorní potkan v něm znovu propadal panice. Co to bude za pokus?

„Ráda vás vidím. Nenechte se rušit. Mám postavit na čaj?“ obrátila se na Klaudii.

Nečekala na její odpověď a už vytahovala čajový servis ze sekretáře. Klaudie přikývla.

„Dík mami… chceme teď být chvíli sami.“

Uchopila Patrika za ruku, popostrčila ho ke dveřím. Procitl ze své strnulosti a následoval ji. Klaudie zmáčkla tlačítko na svém ovladači – dveře měly speciální ovládání, aby se nemusela vyčerpávat nahmatáním kliky – a ocitli se uvnitř. Patrik spatřil malou knihovnu, za kterou – krytou skrovným výčnělkem cihlové zdi – byl umístěn stůl s počítačem. Na opačné straně z pelesti pečlivě ustlané postele na něj lhostejně shlížela parta plyšových zvířátek a Patrik si s hrůzou uvědomil, že na postel je přes skleněnou stěnu zřetelně vidět nejen z haly, ale i z ostatních pokojů. Tísnivý pocit zvyšovala jen dvě malá okénka směřující do zahrady. Skryté okno do skryté zahrady, vytanul mi znenadání na mysl jeden z titulů spisovatele Stephena Kinga. Okénka měla napůl stažené závěsy. Panovalo tu chladné šero.

„Tak tady žiju,“ pronesla polohlasem.

„Už mne poznáváš i tady… chtěla jsem, abys tu byl.“

Patrik se stále nemohl úplně vzpamatovat, ale postupně aspoň nacházel řeč. Taková zvláštní tíseň ho však provázela dál. Když zrovna probírali dnešní pracovní příběhy, otevřely se za nimi neslyšně dveře.

„Mami, prosím tě… říkala jsem ti, ať klepeš,“ protestovala Klaudie a Patrik si všiml, jak v nesouhlasném gestu sevřela pěst.

„Tady máte čaj, zlato… skvělý bylinkový, je pro posílení imunity. Jak se dneska cítíš? Nemáš tenzi? Zdáš se mi taková napjatá.“

  Matka obřadně položila porcelánový servis na stůl. Lžičky cinkly o talířek.

„Prosím tě mami… tady nejsi v práci. Jsem v pohodě jako už dávno ne. Ale teď chci být s Patrikem přece jen o samotě, rozumíš?“

„Nenechte se rušit… ještě přinesu cukr.“

Patrikovi se zbystřeným smyslem pro vnímání to připadalo, jako když jedou současně dva vysílače, ale jejich signály se míjí. Tichounce jim zmizela za zády a jako duch se její obrys vynořil ve zšeřelé hale. Klaudie nervózně a vcelku zbytečně zakvedlala lžičkou v čaji.

„Ještě chviličku… a už nás nebude vyrušovat,“ dodala omluvně.

Patrik se snažil představit si každodenní život v tomto domě a pocítil mrazení v zádech. Nevěděl, co si o tom má myslet, jak zareagovat. Ještě dvakrát vešla matka do jejího pokoje. Dvakrát a ani jednou nezaklepala, sdělilo mu jeho racionální, svobodné já. Pokaždé se mile usmívala. Ale oni chtěli být sami. Zastesklo se mu po jeho domě se sestrou. Ještě dvakrát… jednou cukřenku, podruhé čajové pečivo. Čajový dýchánek… jako někde v Anglii… Myšlenky se mu honily hlavou. Strčil lžičkou do kostky cukru. Ta se rozpadla jako při konci světa. Čajový dýchánek… kočka Šklíba, která se zjevuje a mizí, když to zrovna nečekáš. A Klaudie je tou Alenkou v říši za zrcadlem… nebo za sklem… Tajemná něžná Klaudie, jakpak jen žiješ v tomto průsvitném zámku ze zlata? Průsvitném? Jen uvnitř. Zvenčí s opevněnými hradbami, za které nepohlédneš, se svěšenými závěsy, skrývajícími svá tajemství. Povídali si a ona mu pátravě pohlížela do tváře, jako by vytušila, co se mu honí hlavou.

„Jsem tak šťastná, že tě mám,“ řekla a v očích jí zažehly ohníčky. Už znal jejich lesk.

Čaj už měli dopitý, pečivo snězené. V kouzelném, zakletém zámku. Dobra? Zla?

„Teď sem nepřijdou,“ vydechla.

A když spatřila, jak mu jihnou oči při pohledu do jejích, pověděla: „Tady… za mnou… tady nás nikdo neuvidí.“

Přitáhla si ho k sobě. Dlaň měla tak drobnou a pulzovala v ní touha. Aniž se stačil pohnout, rozepnula mu pásek od kalhot.

Vteřina se protáhla ve věčnost.