Neklidná figura

Galerie hlavního města Prahy, v objektu knihovny na Mariánském náměstí, nabízí výstavu s názvem Neklidná figura. Předvádí se tu řada kvalitních plastik, počínaje Myslbekem a konče desátými lety 20. století. Z výběru děl je patrné, že autorem výstavy je vynikající český kunsthistorik Petr Wittlich, jehož doménou je právě moderní české umění.

Výstavní prostor otevírá připomínka mistra všech mistrů Josefa Václava Myslbeka. Několik studií slavné jezdecké sochy sv. Václava, neméně proslulá Hudba pro Národní divadlo nebo Ctirad a Šárka.

Následují práce řazené do období akademismu a novobaroka, z větší části reprezentované Myslbekovými přímými nebo ideovými žáky. Půvabná je sádrová busta Tanec z roku 1891, zapůjčená ze slavné hořické školy, v níž se koncentrovala celá sochařská elita přelomu století. Podobně hodná pozornosti je slavná Kociánova Šárka, byť v alabastrové variantě dosahuje většího účinu, zde v bronzu drží podstatné místo. Přítomné jsou rovněž práce francouzských sochařů z českých sbírek, z nichž dominuje Géromova Tanagra nebo Bareauvova Diana na orlu.

Po ukázce tvorby klasicistně uzavřené do hladkých a přesných linií následuje prezentace symbolistního uvolnění forem, a to především pracemi Františka Bílka a Augusta Rodina. Bílkovy extatické figury proroků snáší k zemi Rodinova portrétní tvorba, jakkoli neméně nervní, přece jen stojící mimo náboženská hnutí. Přelom věků diváka nemůže nezasáhnout: umění už nadále nebude sledovat ideály určované akademickým kánonem, ale stále více se bude otevírat individuálním postojům autora a experimentu.

Následují oddíly naturalismu a impresionismu, jimž dominují na první pohled nenápadné práce raného, ale už nepochybně mistrovského období Jana Štursy. Mezi nimi uvozující dílo české sochařské moderny Melancholické děvče z roku 1906, ale také další obrazy dívčí něžnosti jako Puberta a Před koupelí v moři. Počtem vystavených děl tu patří prim Josefu Mařatkovi, ale můj soukromý zájem je plně na straně Štursy. 

V části nová antika a moderní klasicicmus čelné místo opět zaujímá Štursa. Zastoupen je i svými klíčovými a téměř monumentálními díly jako jsou Eva, Sulamit Rahu nebo Koupání vlasů. Z prací s přímým odkazem k antice asi přitáhne největší pozornost nezaměnitelný styl Jaroslava Horejce, zde předvedený v jeho Tanečnici, nebo Šalounova polychromovaná Messalina, věrná chladnému odstupu starého římského portrétu.

Pro své sympatie k Francii, jakkoli měly být spíše gestem antipatií k Německu, se Praze podařilo získat, kromě již zmíněného a vystaveného Rodina, i několik děl významného představitele francouzského sochařství E.A. Bourdella. Ten je zde zastoupený slavným Lučištníkem Heraklem, byť jen ve verzi studie (originál v životní velikosti chová Národní galerie). 

Početně asi nejvíce zastoupena je sekce expresionismu. Tu opanoval, stejně jako průřez tvorbou symbolistní, heretik Bílek a opět Bourdell. Zastoupeni jsou Quido Kocián se svými sžíravými alegoriemi Nemocná duše nebo Umělcův úděl a Otto Gutfreund s ukázkou české invence v kubismu – kuboexpresionismu.

Nad výstavou není třeba činit závěry. Sochy hovoří samy. O tom, že se v sochách, v těchto, ale ani v jiných, divákovi obvykle nepředkládá jen umělecký padělek, manýra a postmodernistická lež, svědčí jeden zásadní důkaz: práce. Udělat sochu není jako vzít kyblík s barvami a vylít ho na plátno. Udělat sochu stojí příliš námahy a konečně i nepoměrně více materiálních prostředků na to, aby se dělalo jen „jako“. A připočtěme k tomu i historku tradovanou o mistru Myslbekovi, který měl často osobně ničit již dokončené sochy svých žáků, když se mu i jen v detailu nezdály dost kvalitní. Takže namísto závěru bychom mohli o vystaveném díle, jakkoli jen jeho část byla dozorována velkým učitelem, prohlásit, že je kvalitní nadruhou: námahou v práci a námahou v korekci mistrů.