A...

Viděl jsem vítr, vteřinu a stín
v okamžik Prahy
jež z poloviny bolí světlem a z druhé temnotou
a změněn v barvy s nimiž neony velkých měst
unikají šedi
mne vidíš 
však jak se obejmout 
když bezruký jsem jako žebrák 
jež podoben sousoší s uraženými pažemi 
mi klečí u nohou a s čelem na dlažbě 
se líbá s holuby 
a ve tvářích kamenných andělů 
se nepohne nic
že podobny jsou obličeji pinkla, který točí pod míru
a kupuje kradené věci 
pak na žlutém metru vystoupám vzhůru 
budu se dívat ženským na nohy a těm protijedoucím do očí
což bolí jako pohled do elektrického oblouku
a na konci eskalátoru se skloním jak před Bohem
abych si nerozbil hlavu o první hvězdy 
jež jakoby vypadly ze semaforů či hnízd
a z tramvají zvoní k večerní modlitbě
jejíž slova znám nazpaměť:
A odpusť mi mé hříchy Pane
všechna rozbitá okna i kradené ovoce
a taky první ňadro v mé chlapecké ruce, 
s nímž jsem se ti tolik přiblížil.
Vím, někdy trhám ve tvých zahradách 
ale svými básněmi to vracím zpět,
nebo se o to alespoň pokouším.
Ale tvé anděly poznám bezpečně.
Když jsi mi tichem.