Mozaiky příběhů

Mozaiky příběhů

Mnoho příběhů vyhoří s půlnocí, pár jich přežije ráno a jen nepatrný zlomek se promění v kameny mozaiky života. Někde vysoko sedí Editor, který už z pozice svého místa vybírá jako vhodné příběhy „vysoké“. Jejich přehled pak poskytují fotografie v rámečcích a ve vitrínkách obytných stěn: svatba, děti, automobil, dovolená v Řecku. A taky listiny na dně šuplíku: rozsudek o rozvodu, složenky s alimenty, exekuční příkaz. Takový je život, říká Editor a ukládá kámen ke kameni. Ty mozaiky jsou pak jedna jako druhá. Ale copak kolem nás nepluje spousta „nízkých“ příběhů, docela barevných kamínků pro nové uspořádání obrazů světa?

Černé kočičky

Jejich bratři možná jsou Tamilští tygři, ale ony jen takové černé kočičky. Mluví anglicky, dávno přesídlily do Londýna, a tou smělou angličtinou si teď razí cestu Václavákem. Pod lehkými overaly jsou celé nahé, a když se ti podaří nalézt malou mezeru nebo ohyb v látce, máš šanci zahlédnout tajemství indonéské divočiny.

Voní si citronádou

Na lopatce svých mohutných zad má vytetovanou Marilyn. Vlasy vyholené až do copku na způsob čínského mníška. Jede s kamarádkou tramvají, obě voní citronádou a vedou ptačí řeči. Představuji si, jak se večer k sobě mají: mohutná sedí rozkročena v křesle, menší před ní klečí, už si nic neříkají, jen si voní citronádou.   

Dívka myjící si prs
 
V galerii. Myla si prs ta dívka. A jak ho tak ždímala v dlani, zachytil ji sochař. Jenže si u toho prozpěvovala. Stojíš před sochou Jana Štursy a jako bys ji slyšel. Skutečné dílo: má i to, co nemá.

Cesta bez ohledu

Ještě pořád v nás žije něco z té chvíle, kdy člověk poprvé v kolmici k nebi vztyčil menhir, aby penetroval oblohu. Ještě pořád námi smýká vůle proniknout tajemství, jakkoli zjemnělá až k nanohodnotám, a být u toho nepřehlédnutelní. Kam až dojdeme tou cestou bez ohledu?