Holka v dávné žízni

Holka v dávné žízni

Mlíko pije přímo z krabice, vždyť tahle tramvaj jede ránem. Holka v dávné žízni. A s každým hltem si vzpomíná. Jak ještě nejezdila za prací do ofishausu a neřešila, jestli zvládne o poledni pauzu. Ne, prostě jen tak zachrastila hračkou, vyplivla dudlík a všema dvěma zuby se zaculila na svět. Jako že by z něj už mohlo téct mlíčko! 

Horké maliny z Limy

Stíhací pilot Vojta už letí do světů. „Potřebuješ vypnout, mezi obláčky najdeš klid,“ řekl mu velitel, „leť až do Limy a dej si tam s holkama horké maliny.“ Tak teď míjí ty sněhobílé spousty, Petra i Pavla, a na jednom zahlédne i Ivana Jonáka v bílé haleně, jak sedí a zpívá alelujá. To se v přetížení stává. No a pak už jej vítá Lima, holky, maliny a vůbec vlídné klíma. 

Kuřáci z Lyonu

Stojí u Vltavy pod lipkou, nedaleko Mánesa, a dopřávají si kouř. A je ten kouř jurý, tančí kolem nich a pouští pálenou. Pár z Lyonu. On Claude, ona Vanessa. Balíček gitanek mají ti dva stále při ruce, stačí párkrát potáhnout a zas jsou hotovi projít dvě tři ulice.

Dva bronzy

Pláž. Ty prsa, slunce po nich stéká, dva bronzy pro pana Myslbeka. A on přísně by je bral, jak měl ve zvyku, a ony by stály vstříc jeho romantizujícímu jazyku.

(Myslbek prý říkal: Nemám rád mramoru, to je starý paprika. Bronz, ten má barvu, ten patří alespon mně a ne kameníkovi.)

V rozmoklém mezičase

Ulice rozmokla deštěm, lampám a opozdilcům nastavuje zrcadlo. A pod jedním stromem taxík, už tam stojí dobrou půlhodinu. V kterémsi bytě si neznámá dává na čas, v koupelně dlouží černou svých řas, a snad teprve skládá účet šumivému vínu. Řidič to vzdal, už neřehtá do okolí svou touhu pustit se autotrádou po gumových kopýtkách, odnést neznámou dámu v koženkovém sedle k dalšímu flámu. Tak už jde.