On court off court pokračování

12/

Jen stěží se probírám k životu, víčka mám těžká jako balvany a slova nejsou dost silná, abych dokázala pohnout rty. Už po několikáté upadám do hlubokého spánku, kde se mi míchá skutečnost s vidinami, a když se probudím, snažím se dát dohromady obraz událostí, které předcházely mé hospitalizaci. Je to únavné a často si nejsem jista, co je sen a co skutečnost. Přesto se kdesi hluboko v mém podvědomí zjevuje vedle Zuzčina ustaraného obličeje i obličej někoho jiného. Usnu však dřív, než jej stačím pojmenovat.

Stále mně zmáhá obrovská únava, ale možnost, že můžu kdykoliv usnout a pokojně spát, aniž by mě budil stres z toho, že jsem na něco zapomněla, mi dává nepopsatelný pocit úlevy. A čím víc spím, tím rychleji nabírám sílu, a tím víc si přeji, abych tu už nebyla sama, nebo abych mohla odsud co nejdříve odejít.

Když přijde na návštěvu Marie, rozpláču se hned, jak ji uvidím ve dveřích.

„ Neplač, děvenko, moje, „ chlácholí mně mateřsky, drží mě za ruku a hladí po vlasech.

Vždycky mi chyběla máma, odešla příliš brzo, ale snažila jsem se to přemoci, abych nebyla slabá, jen kvůli handicapu z mládí. To jsou takové frustrační záležitosti, probírala jsem to s psychology donekonečna. Vždycky jsem od nich odcházela jako hrdinka, až teď vím, o čem jsme se tenkrát přeli, vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži. Marie je Zdeňkova žena, a jestli je on skvělý člověk, nevím, co lepšího říci o ní.

U Marie v náručí je mi dobře, pořád něco vypráví, tím svým měkkým chlácholivým hlasem. Je milé jen poslouchat, a když přestane mluvit, vezme si hřeben a začne mi rozčesávat vlasy. I když se minulost a současnost už spojily, není třeba o ničem zbytečně debatovat. Ona mi rozumí, jí nemusím nic vysvětlovat a vím, že ona ví. Stejně jako teď, když mi kartáčuje vlasy.

Slibuji si, že se jí příště zeptám na život, který zůstal venku před tímto pokojem. Je mi mnohem lépe a možná bych se cítila i na to, jít už domů. Ale pořád mám pocit, že si potřebuji odpočinout a že nejsem dost silná.

Třeba jen na to, abych vzala do ruky skleničku a praštila s ní vzteky o zem, aby se rozbila na tisíc kusů, a já si ulevila.

Nebo na to, abych dodělala věci, které jsou rozdělané a nezačínala další dřív, než je dokončím.

Nebo na to, abych dala do pořádku svůj život a přesvědčila Roberta a vůbec všechny o tom, že ho miluji.

„Zítra by chtěl za tebou přijít Zdeněk,“ vyruší mě Marie z mého rozjímání, ale říká to jakýmsi zvláštním hlasem, jako by mi chyběla noha. Je mi spíš divné, že už tu dávno nebyl. Vzpomenu si na Davida, na naši drsnou hádku a zamrazí mě. Pokrčím rameny. Marie se usměje a já se schoulím na polštář a zavřu oči. V dlani svírám její drobnou ruku a spánek mě brzy přemůže.

Zdeněk se objeví o pár dní později. Přesto, že pořád cítím vleklou ospalost a únavu, mám obrovskou radost z jeho návštěvy. Brebentíme jako dva vrabci, on má bohatý dar řeči, tak náš rozhovor nemůže ani na chvilku uváznout. Dozvídám se pár novinek z klubu i nějaké drby ze života lidí, kteří se pohybují kolem a zároveň i to, že kvůli klidu ke mně primář nikoho nepouští. Tak proto jsem tu pořád sama! Myslela jsem si, že mě všichni zatratili, ale pravda je jiná. Už před nějakou dobou jsem pojala podezření, že je moje ospalost záměrně udržovaná, ale když se na to zeptám, Zdeněk mi neodpoví.

Nakonec seberu všechnu svou odvahu a zeptám se na Roberta. Když vyslovím jeho jméno, srdce mi buší jak kovářské kladivo. Do žil se mi vylije adrenalin a má letargie mě na chvilku opouští.

„ Snad dobře. On je teď na turnaji v Itálii a docela se mu daří, vrátí se příští týden.“ 

„Aha,“ hlesnu, jako by se mě to netýkalo. Najednou jsem zase slabá a nechci už nic vědět.

Zdeněk vidí, že mne ta zpráva zaskočila a snaží se to všemožně omlouvat. Vysvětluje podmínky jeho účasti, ale já vím, že odjel proto, aby se se mnou nemusel vidět. Zírám prázdně před sebe a vzrušení vystřídá ten divný hluboký strach, že už jsem o něj přišla.

 

Druhý den ráno přijmu do ruky léky, které mi sestra přinese. Čeká, až je polknu, tak si vezmu skleničku, vložím je do úst a hltnutím vody nechám tobolky sklouznout do žaludku. Sestra se usměje a odejde. Když za ní zaklapnou dveře, překotně vyplivnu tablety ven z pusy. Vyskočím z postele, vhodím je do záchodu a rychle spláchnu. Ještě se přesvědčím, zda jsou skutečně pryč a vrátím se zpátky do postele.

Podle očekávání se únava a ospalost nedostavují tak rychle, jak jsem byla zvyklá, a mé podezření dostává jasné obrysy. Při vizitě položím primáři jasnou otázku a očekávám jasnou odpověď. Zřejmě je zaskočen mým střízlivým uvažováním i rozhodností, se kterou mu kladu otázky a také i nesmlouvavý požadavek na přítomnost mého mobilního telefonu a ipadu. A především chci vědět naprosto konkrétní datum mého propuštění.

Při večerním podávání léků podniknu stejnou kamufláž, a když neusínám ani v jednu v noci, a mou mysl jitří nepřeberné množství myšlenek, především na práci, vím bezpečně, že už zde nemám co pohledávat.

 

13/

V sobotu ráno přinese sestra mé propouštěcí doklady a já opouštím nemocnici s diagnózou nazvanou jednoduše přepracování a celkové přetížení organizmu. Je jasné, proč mě udržovali skoro v umělém spánku, aby si tělo skutečně odpočinulo a zregenerovalo se. Ale teď, když už je mi dobře, mi ta terapie přijde zvrácená. Těším se do práce, ale hlavně na Zuzku, a především na to až si budu moci zahrát tenis. Doktoři mě od toho sice zrazují, ale já vím, že to je jediná věc na světě, která mně opravdu dokáže postavit na nohy.

Je sobota odpoledne, víkend začal, a já řeším, co udělám. Nakonec volám Zuzce. Má obrovskou radost, že mě už pustili, ale k ničemu mě nepřemlouvá. Když se snažím opatrně vyzvídat, ona je zase o krok dopředu, mizera, a na moji nezřetelnou otázku zcela jasně odpoví:

„Robert tady není, ještě je pořád v Itálii, chceš se vidět aspoň se mnou?“

Samozřejmě, že chci, ale nemám chuť nikam chodit, tak ji pozvu k sobě na večeři. Vzbudí to ve mně povinnost jít nakoupit a uvařit a myslím, že se na to už docela těším.

 

---