Podivuhodná praxe slečny Dombrovské

A skleněnej medvěd s šesti nohama a rotující kedluben a myš co hrála na buben.

Amerika, země rozporů. Na jedné straně konzervativní, vzešlá z askeze prvních kolonistů, na druhé straně fantasmagorická svým sektářstvím, a poskytující ideji svobody bezbřehost. Postmoderní éra nalezla v Americe, přesněji Spojených státech, ideální zázemí: blahobyt, mnohost forem, toleranci. A – vylila se z břehů.

A tak k nám přes oceán, byť s pochopitelným zpožděním několika desítek let, dorazily všelijaké fenomény, jež si nezadají s tím, co viděl Chvastoun Pražského výběru na Miami Beach.

Tak nedávno na jedné internetové televizi mluvila slečna Dombrovská o své praxi. Spočívá v tom, že svým klientům radí, jak si mají vést diář, v kolik hodin by měli ideálně vstávat a jak si „udělat revizi v životě za 28 dní“. Zejména ona časově vymezená metoda „revize života“ je  komická, připomněla scénu z bláznivé komedie Něco na té Mary je, v níž hlavní hrdina jako stopař nasedne do auta šílence, který mu vypráví o podnikatelském záměru prodávat kazety s meditací nikoli v 7 minutách jako konkurence, nýbrž zázračně redukovanou na 6 minut, tzv. šestiminutovky!

To, co se na jinak seriozně se tvářícím internetovém kanálu probíralo, není až tak úplnou novinkou, říká se tomu koučink a jak jsem se už dříve dozvěděl, je to velmi nákladná záležitost. Ponejvíce si koučink objednávají velké nadnárodní korporace a neváhají prý utratit stovky tisíc za to, že jejich zaměstnancům koučové radí, jak správně sedět u počítače a jak po práci komunikovat s manželkou. Můj skromný tip je, že za objednávkou takových služeb je buďto nějaké sektářské blouznění šéfa z USA, nebo jde o pohodlný způsob, jak „optimalizovat daně“, resp. jak si ve spolupráci s kouči uplatnit nadměrné odpočty.

Na podivuhodné praxi slečny Dombrovské bychom mohli najít mnoho neuralgických bodů současné společnosti. Mohli bychom si všímat znejistění člověka, který přišel o všechny dříve platné referenční rámce; mohli bychom si všímat úpadku vědění, neboť pokud někdo bez zjevné mentální vady potřebuje druhého, aby mu sdělil, jak si vést diář, jde o tristní stav; mohli bychom na koučinku nebo parapsychologii, esoterice nebo jak onu praxi nazvat demonstrovat krizi pojmu práce a úbytek smyslu vůbec. Taková úvaha by ale nebrala konce.

Formulujme závěr v poněkud obecné rovině: Mohli bychom s vattimovským optimismem v takovém až bláznivém množení možností a znepřehlednění světa vidět příležitost k emancipaci. Anebo se můžeme jako zastánci tradičních pozic hněvat na postmoderními silami zapříčiněné rozbití symbolických rámců, z jejichž střepů už pevné představy o světě a společnosti, natož o pravdě neposkládáme. Druhá cesta je pravděpodobně nemožná, neboť návrat by znamenal popření mnohého z toho, co víme, a pokud by snad mohl být zrealizován, vědění, jemuž můžeme říkat třeba pokrok, by nám vězelo v mysli jako zapřená rybí kost v krku. První cesta je cestou naprosté afirmace, o níž snil ve své pojmové postavě nadčlověka Nietzsche; možná ne nadarmo se jeho prorok vyskytoval ponejvíce v horách, kam všechen tok možností vylitých z břehů nedosáhl.

Kterou z výše nastíněných cest se společnost vydá, nevíme. Náhoda leccos mění. Co si ale uvědomit můžeme je, že podobným bizarnostem jako jsou revize v životě za 28 dní je nejlepší se smát, neboť ony jsou tím posledním, co by nám ukázalo směr. To už snad spíše rotující kedluben!