Výplody choré mysli

Noční můra č.1

  Je léto. Je také docela teplo. Docela hodně teplo. Člověk má pocit, jakoby mu s každým nadechnutím pronikal do těla doušk silné lihoviny.V koutu naší zahrady překonávám stud plynoucí z mé fyzické ošklivosti a odkládám propocený oděv. Krupičky potu mi stékají po pažích. Asociují ve mně výjevy z kulturistických přehlídek - opálená těla pomazaná dětským olejíčkem, mohutné svaly napjaté k prasknutí, zuby zaťaté námahou.

  Po chvíli této představě podléhám a začínám předvádět náznaky svého svalstva udivené drůbeži. “EEEH, UUUH, to čumíte, krávy, co?“ Po dvou, třech pózách cítím silnou únavu. Ulehám do trávy - ne, do trávy ne, jsem silný alergik - jdu si pro deku a teprve potom spočívám v kýžené poloze. Slunce + teplo + námaha = usínám.

  Probouzí mě směcice podivných hlasů. Spíš je to jakési žvatlání, ale ne to dětské ňa ňa ňa, nejvíce se to podobá tomu, co lze slyšet na každé tržnici - hang chin čung, moc dobrý kalhoty. \\\"Kde se tady berou Vietnamci,“ říkám si a rychle otvírám oči. OH. “Co se to tu sakra děje, kde to doprdele jsem ?“ Stojím po kotníky v blativé vodě. Jsem nahý. Všude kolem vidím jen nekonečné řádky podivných zelených rostlinek a něco přes miliardu nažloutlých postaviček. Jakýsi stařík mi rákosovým prutem naznačuje, že bych měl trochu pohnout svým velkým nahým zadkem. Došlo mi to. “Ah tak, jsem v rejži.“  Stranou pole pracně doluju své zeměpisné znalosti; rýže - Velká čínská nížina - Čína. Bingo. Ale co se to do hajzlu stalo? A co mám teď asi tak dělat?“

  Rezignace, beznaděj, zoufalsví. Jsem totiž sám, nahý a v Číně.

Jisté jsou akorát dvě věci; neumím čínsky a nesnáším rejži...Néééééé