Nad jedním unáhleným soudem

Pod jedním ze zdejších „polemických“ příspěvků (autor Mkbaby reaguje na autora R.L.) jsem zaznamenal několik vzájemně se podporujících hlasů, jimiž byl kritizovaný autor hnán až k trestnímu soudu, přinejmenším k přestupkové komisi. Důvodem měl být jeho ne zrovna lichotivý, přesto zjevně v nadsázce vyjádřený názor na okruh jiných autorů.

Připomněl se mi v Právu nedávno publikovaný článek Václava Bělohradského Právo na divná přirovnání. Bělohradský v něm na příkladu Kláry Samkové, která se po svém radikálním prohlášení na účet islámu dočkala zájmu „orgánů činných v trestním řízení“, upozornil na nebezpečí ukrytá v omezení svobody slova. Píše: „… mezi autoritarismem, cenzurou a kolapsem veřejných prostorů je úzký vztah – co je zakázáno vyslovit, oslabuje imunizační funkci veřejných prostorů.“

Písmák je veřejným prostorem. A protože naše společnost čím dál více směřuje k životu v digitálních nikách, je tento server dokonce významným veřejným prostorem, alespoň pro komunitu několika desítek či stovek přispěvatelů. Tak jako na starověké agoře to nebylo vždy snadné a nepochybně i tam často hořely spory, ani tady to není jiné. Ostatně spory o umění, a literaturu a poezii zvlášť, jsou dobře známým fenoménem. Stanislav Komárek v jedné eseji vtipně poznamenává, že diskuzi mezi básníky začasté předchází úder sekeromlatem. Abychom si zachovali „imunizační funkci“ svého společenství, a tedy v jejím rámci možnost a schopnost interpretovat sdělení co možná nejpřesněji, v jejich kontextu, a porozumět tak jejich prostřednictvím i sobě navzájem a zároveň nepodlehnout výkladům pokřiveným, je třeba opustit netolerantní názory, nabádající k cenzuře nebo dokonce vykazující autory do sféry trestajících instancí.  

A ještě jedna, poslední meditace závěrem. Mám rád jednu z principiálních myšlenek hermeneutické filosofie: skutečná diskuse je ta, v níž jsme se dozvěděli i to, co jsme vědět nechtěli. Tedy, posouvat své porozumění světu můžeme jen za předpokladu, že ze svého horizontu předem nevyloučíme žádný názor, ani ten, který se v prvním čase zdá být příliš příkrý.