I kdyby tisíc televizí...

I kdyby tisíc televizí…

Snad těmto nedělím chybí chvilka poezie. Zato řízků a pudinků je víc než dost. A taky všech těch útěků za zábavou a výletů za dálavou To se pak snadno s jistou pýchou řekne: My nemáme televizi. Jak by ne, když v placce telefonu nosí tisíc televizí. Už se nevrátí ty podvečerey, kdy z obrazovky známá tvář vážně recitovala verše, ne nevrátí. Už navždy budou neděle zbaveny své chvilky. I kdyby tisíc televizí…

Digitální ticho

Bývaly byty, v nichž bimbaly nástěnné hodiny. A když ne ty, alespoň ohromný plechový budík tikal tichem. Dnes je tomu konec. Byty jsou digitální. O hlubokých nocích jimi nejde zvuk času, jen svit displejů. Jako bychom žili na konci věků a nevěřícně si na tu divnou dobu chtěli posvítit.

Podělit se o mléko

Podělit se s kočkou o mléko, je první povinnost člověka. Teprve pak Bůh řekne: Teď si jdi. Propouštím tě.

K sobě klíč

Metro. Nohy do dívání a pusu k uzívání. Je bronzová a plavá. Muži z protější řady sedaček dumají, jestli je taky hravá. Z čeho to vyčíst? Na Národní se zvedne a je pryč. A muži ještě chvíli hledí do prázdna, jako by tam nechala k sobě klíč.

Projít Prašnou bránou

Celetná. Němka štěká do skupiny svých svěřenců: „Až budete na hotelu, v klidu se ubytujte. Na pokoje si můžete vzít vlastní potraviny a věci osobní potřeby. Večer se seřaďte před umývárnami, vyčkejte instrukcí. Do sprch si s sebou nic neberte.“ Nikdo z turistů nic nenamítá, všichni spořádaně visí na té tváři plavého dobrmana. „A teď jdeme!“ Zazní závěrečný povel. Skupina projde Prašnou bránou a náhle z ní není nic.