O náhlém konci jedné hysterie

Hysterický záchvat. Co dělat, je-li jím stiženo dítě? Strčit ho pod ledovou vodu. Je to recept účinný a navíc humánní, neboť si při něm člověk neotluče ruku. Jak se ale zachovat, postihne-li hysterický záchvat dospělou osobu? Strčit ji pod ledovou vodu reálna.

Včera se tady objevil titulek: Movsar lže. Velkými písmeny, neboť hysterie je často provázena křikem. Tak tedy už titulek křičel. Text pod ním nebyl nijak zajímavý, ani v nejmenším literární, rekapitulovala se situace s jedním komentářem o vulgárnosti jistých autorů a pak má zpráva, že jsem se mohl zmýlit. Neuvědomil jsem si, že nejen na fórech sdružujících psychiatrické pacienty se mohou vyskytovat lidé, kteří berou svou elektronickou identitu smrtelně vážně. Ale s vážností nepředbíhejme, jak se ukázalo, byla součástí hysterické epizody.

Mohli bychom nyní odbočit a připomínat význam Nietzscheho juvenilního spisu O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním, mohli bychom s Václavem Bělohradským dekonstruovat prezidentské motto o lásce, kterou lze mnohdy udržet jen za cenu lži, a pravdě, která se tak často pojí s nenávistí. Tak hlubokou reakci si ale příspěvek nezasluhuje. Přejděme rovnou k věci samé.

Snad psychiatři či neurologové prozkoumali mechanismus onoho zmíněného účinku ledové vody tišící záchvat hysterie, nevím. Pokusme se jen v absolutní zkratce myslet věc psychoanalyticky a v lacanovských pojmech. Třeba je hysterie podivným zapletením se v imaginárnu (strukturu Já formující proces), resp. jeho zmatenou retrospekcí: všímejte si mě! jsem tady! jsem to já? kdo vlastně jsem? Svět ale nejsou jen obrazy a už vůbec ne obrazy sebe sama. Svět, to je taky reálno, tedy to, co se děje mimo nás, co jsme nevepsali do symbolických forem, a tím jsme se na to nepřipravili. Třeba pro nic netušící dítě ledová voda: jsou tady jeho rozmary, jeho představy, jak je ono a jak by se měly věci kolem něj točit, ale pak je tady nečekaná – doslova ledová - událost vnějšího světa, která ho se světem, jak je, zase smíří. Třeba.

A tak jsem na onu hysterickou reakci autorky Marcely.K. použil svého druhu reálno. Ne reálno v přísném lacanovském smyslu, protože to je prosté signifikantů, zatímco to „mé“ je naopak dokonce velmi úzce spojeno se světem symbolična, totiž právo. Když se hysterie manifestovala na základě tvrzené uražené cti a důstojnosti, nabízelo se „poškozené“ řešení: bránit se žalobou na ochranu osobnosti. Na takové řešení věci jsem ji, ač potencionální žalovaný, upozornil. Ovšem to by nestačilo, bylo zapotřebí přidat ono kvazireálno, ledovou vodu. Tak tedy: podat žalobu vyžaduje splnění poplatkové povinnosti (není-li od ní za výjimečné situace žalobce osvobozen) a zejména přijetí rizika úhrady nákladů řízení pro případ neúspěchu; a ty mohou být vysoké. Finanční prvek vždy funguje dokonale, neboť jak se zpívá v Horáčkově písni „takovej východ slunce je celkem v pořádku, prachy ty mám ale radši, ty stojej za hádku“. Zafungoval i tady. Uražení a ponížení byli najednou daleko méně uraženi a poníženi a řeč sváděli jinam. Hysterie byla pryč.