TMA A STÍNY

Na město se snesla tma. Zakusuje se do domů, rve barvy fasád na kusy, přežvýkané je vyplivuje ušpiněné od své černé tlamy. I měsíc se tmy bojí, schovává se za mrakem, bojí se o svou mrtvolně nažloutlou barvu. Lidé se choulí v kabátech, někteří si marně chrání hlavy klobouky a kulichy. Ostatním do vlasů padají kapky studeného deště. Voda dává jejich obličejům zvláštní voskový lesk. Vypadají jako figuríny z výkladních skříní. Jejich stíny vstávají z hrobů. Po celodenním spánku se tyhle bestie noci drápou ven. Jsou krvelačné, chtějí vše pohltit. Nacpat se k prasknutí. To chápou jenom děti a blázni. Praha září, Pražané se tmy nebojí. Vědí, že rej stínů skončí s každým novým ránem.

            Na lavičce se choulí zubožený bezdomovec. Jeho přežraný stín je šťastný. Už sežral většinu svého pána nebo otroka ? Bezdomovec se divně klepe. Možná umírá, možná právě teď přichází ten pravý čas stínů. Tihle zubožení spolubydlící krys se nepohřbívají. Jsou uloženi do papírových rakví a spáleni. Jejich mrtvolný prach je použit jako hnojivo na trávník někde za sprejery postříkaným kostelem. V plamenech kremační pece konečně stín sežere celého svého pána. Konečně bude mít to co chtěl, pak se přežraný stín připojí k malému novorozenci v nemocnici, kterého bude provázet od narození až do smrti.

Stíny chtějí žrát.