Štěstí nebývá od kosti

Vzdalující se Barrandov

Měl jsem to tu rád. Říčka končila v divočině a skály držely pravěk, vláček hýkal rychlostí. Tak teď jedu stodvacítkou a sleduju holky, co si vyrazily s pejsky do lesa. Řidiči hraje z rádia píseň Woodcarft, „zvláštní znamení touha, v nohách tisíce mil, obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil“. Co mají ty holky v očích, těžko říct. Jejich tváře ale zalamují linky něžných úsměvů. Mám z toho drobnou radost. Nic jsem nepochopil.

V koruně lipky

Šatičky má do volánků, tvářičky do červánků. Dívenka z radosti udělaná. Teď jde s kamarádkou kolem řeky a kdejaký muž by z toho vylezl na lipku, co jich tu je, a jako strýček z Amaracordu vydával skřeky. Jak taky nebýt rozrušen vprostřed symbolu české státnosti. 

Dočasné trdýlko

Tesco, řada u pokladen. Stojí jako trdýlko Lili. V džínovém overalu a s první kabelkou přes rameno. Když ta oplácaná bílá stehýnka tiskne k sobě, je to kouzelný motiv, všechno umění na něm stojí. A ještě je rozmilá, ale přijde čas, kdy bude toužit, ať se jí muži bojí. A bude z toho opilá.

Náplavka

Náplavka ještě hostí děti velkoměsta. Pijí pivo nebo barevné koktejly, mluví, smějou se, píší ímejly. A do nálad vyhrávají poslední hity. Ryby v řece je neslyší, jen občas jim někdo dopřeje trochu alkoholu. To pak mluví, smějou se, jen ímejly zatím nepíší.

Přes všechny zákazy

Neváhá kouřit na zastávce tramvaje, navíc pod dohledem Anděla. V ohybu paže zavěšenou kabelku, v ruce ajfonek. Co všechno na sebe naplácá tahleta paňáca. Jako zkušený čtenář žen snadno rozpoznáš znaky, které tento typ utvářejí. A tak doplňuji: nohy od sluníčka, černé brýle a pod nimi unavená víčka.

Štěstí není od kosti

Pátek večer a obzor bere nach. A v něm naděje, že čas zhojí každý člověčí krach. Tak se tady pod skleněným domem chodci šinou každý za svým, a jen někdo zaslechne: „Zastav se.“; a dá si šáteček do medu, neboť ani vteřinu nemáme v kapse. Štěstí ostatně málokdy bývá od kosti.