Dům soumraku II - ukázka

Usínala až někdy před jednou. Navázala neklidným spánkem, když se jí události posledních měsíců neustále honily hlavou, nečekaný objev parte Sářina otce se jí pořád promítal před očima, na dosah ruky tušila řešení, které nepřicházelo. A ještě ke všemu  ten měsíční kurz, který jejich pátrání tolik zbrzdí. Nikdy neodjížděla do neznáma na tak dlouhou dobu. Nesmírně ji to traumatizovalo, tím spíše, že se oddalovalo její pátrání. Vzpomínala na rodiče, jak tehdy řekli: „Buďte tady hodní a v pátek nebo v sobotu se zase uvidíme.“

A už je neviděla nikdy.

Úzkost jí svírala srdce. Snažila se rozumem přesvědčit, že nemá žádný důvod k panice. Ale duši se nedalo podvést. Přímo hmatatelně cítila, jako by se blížilo cosi zlověstného, něco, co nedokázala pojmenovat. Chvíli uvažovala, že vklouzne k Patrikovi do pokoje, jak to dělávala ve stavech naprosté krize. Její pokoj se zdál náhle v temnotě tak rozsáhlý, obrovský, jako by ani neměl hranice. Nakonec však zůstala ležet ve své posteli. Nemůže být přece takový strašpytel.

Postupně únava utlumila napětí a upadla do neklidného, úzkostného spánku. Jako by se propadala kamsi do mezisvěta, kam ji doprovázely ruchy ulice.

Netušila, kolik uplynulo času. Když v tom ji něco vytrhlo z mrákotného snění.

Ležela v posteli se zavřenýma očima a cítila každý atom v místnosti. Něco se změnilo. Zaskřípění dveří ji vrátilo do panické hrůzy. Pomaličku se otevíraly. Vnímala ten pohyb v polospánku, ale tak jasně, jako by na ně hleděla jakýmsi skrytým, vnitřním zrakem. Chtěla otevřít oči, zoufale se o to pokoušela znovu a znovu, ale víčka jí držela pevně zavřená. Připadala si zcela paralyzovaná. Nebyla schopna sebemenšího pohybu.

„Patriku?“

Byl to její hlas, nebo jen odlesk myšlenky? Aniž by zaslechla kroky, ozvalo se zavrzání postele. Někdo se posadil vedle ní! Cítila jeho blízkost, musel být na dosah ruky. Jedno však věděla jistě, že Patrik to není.

„Mami? Tati?“ vyšlo jí z úst. Někdo mlčky seděl vedle ní.

Musím se podívat, poručila svým nervům, ale ty znovu odmítly poslušnost. Dál tu ležela ztuhlá jako na pitevním stole. Tenhle příměr se jí vkradl do duše jako nevítaný zloděj. Pocítila narůstající paniku. Opravdu, někdo seděl vedle ní, to nemohla popřít. Co od ní chtěl?“

„Jsi to ty?“

Pak ucítila, jak se jakési přízračné tělo vedle ní zvedlo. A zaslechla, jak se dveře zase tiše zavírají. Pohnula se klika. A nastalo ticho jako v hrobce.

Nedokázala popsat, jak dlouho takhle ležela. Do rukou a nohou se jí postupně vracel cit. Prudce se posadila na posteli a mžourala kolem sebe do tmy. Vše v pokoji bylo tak, jak si pamatovala, než šla spát. Strach ji přesto neopouštěl. Temnota ji děsila, jako nikdy. Rozhodla se. Ne, sama tu nezůstane. Opatrně položila chodidla na podlahu, jako kdyby se pod postelí skrývalo cosi děsivého, co ji odvleče pryč a už ji nikdo nikdy nespatří. Jako Sáru. Dotkla se něčeho chladného. Vykřikla a málem shodila lampičku z nočního stolku. Blahodárné světlo ozářilo místnost. Vrhla pohled do temných koutů. Když byla hodně malá, bála se bubáků číhajících ve tmě, aby pod rouškou noci vylézali a unášeli děti do strašidelných světů. Teď, po mnoha letech, se jí ten animální děs vrátil. Pohlédla dolů. Na chodidlo se jí zespodu cosi nalepilo. Sehnula se a v ruce třímala fotku, na níž se usmívali rodiče. Byla to poslední fotka, kde je měla uchovány živé. Musela jí vypadnout a zapomněla ji s ostatními věcmi uklidit do krabice. Spadla pod postel a teď o ni zavadila. Tak se to snažila sama sobě vysvětlit. Ale jak je možné, že ji přehlédla, když ještě předtím pečlivě prozkoumala zem? Přece sama sbírala všechny rozsypané fotky.

A nebo? Otřásla se. Mystický zážitek jí nešel vytěsnit z hlavy. Noční košili měla úplně propocenou. Svlékla se a ve chvatu hledala ve skříni čistou. I když bylo v pokoji třiadvacet stupňů, třásla se zimou. Když dýchla, od úst se jí vypustil obláček páry. Co se to jen děje?

Věděla, že tady už dnes neusne. Otevřela dveře protějšího pokoje, zapomněla i zaklepat.

„Patriku?“

„Co se děje, sestři?“ Byl vzhůru stejně jako ona. Všiml si rozrušeného tónu jejího hlasu.

„Já… mohu dneska za tebou?“

„Posluž si.“

Vkouzla do postele.

„Máš nohy jako led.“

„Zahřeješ mi je? Víš… já… hrozně se bojím… já jsem zažila…něco tak divnýho… nechci dneska spát u sebe.“

„Noční můry?“

„Ne… já nespala…“

A začala mu líčit, co před chvilkou prožila.

Rozsvítil lampičku na svém stolku a už ji nezhasl. Stejně toho už asi mnoho nenaspí.

Patrik měl ve tváři vážný výraz.

„To je zvláštní… že jsme měli stejné sny,“ řekl po chvilce.

„Jak to myslíš?“

„Mně se taky zdálo, jak si ke mně někdo sedl na postel… chápeš, vůbec jsem předtím neslyšel kroky… ale slyšel tebe, jak říkáš Patriku a pak mami, tati.“

„To jsi slyšel? I jak se otvírají dveře?“

„Ano. Byl to tak živý sen… jako by se to skutečně odehrávalo. Ale byl to jen sen. Nemohl jsem se ani pohnout. Ani otevřít oči.“

„Já taky ne. Patriku, to nebyl sen.“

„Co jiného by to mělo být?“

„Měla jsem teď pod postelí fotku rodičů. Tu poslední. Šlápla jsem na ni, jak jsem vstala. Málem to se mnou šlehlo. Nemohla jsem ji přece včera přehlédnout, byla přímo před postelí, ne pod ní. Jinak bych na ni nešlápla. Patriku, to oni nás navštívili. Chtěli nám něco říct,“ prosila úpěnlivě.

„Uklidni se. Duchové přece neexistují. Byl to jen sen.“

„Nemůžeš vědět. Nikdo netuší, do jakých světů lidé odcházejí. Zemřeli násilnou smrtí, Patriku. Odešli dříve, než měli. Co když tu jejich duše stále ještě bloudí?“

„Byl to jen sen, Hani, hodně živý, ale jen sen. Včera ses prohrabovala starými fotografiemi, měla jsi v ruce parte rodičů, objevila jsi, kdo byl otcem Sáry. A tak se ti to dostalo do podvědomí, do mozku a odtud do snů. Byla jsi rozrušená, dlouho jsem tě slyšel se převalovat. Já o tom taky přemýšlel. Jsme svázáni sourozeneckým poutem hrozně moc, a tak nás potkal společný sen. Zvláštní, ale vysvětlitelné.“

„Oni nám chtěli něco říct,“ vyjekla Hanka zoufale a pevně se k němu přitiskla. „Mám strach. Cítím, že nás chtěli před něčím varovat.“

„Klid, sestři. To si jen namlouváš. Jen ses poslední dobou až příliš často střetávala s násilím. Dvakrát ti šlo o život, jednou o zdraví. To všechno se pak v tobě hromadí… no aspoň se ti už zahřály nohy.“

Hanka si přitiskla přikrývku až k bradě.

„Ne, vím to určitě, před něčím nás chtěli varovat, nemůžeš mi to vymluvit. Jenže proč nic neřekli? Proč? Co nám chtěli naznačit?“

„Snaž se uklidnit. Rozrušilo tě to. Není to tak, jak si namlouváš. A měla by ses snažit usnout. Zítra máme náročný den.“

Pokoušel se sestru i sebe uklidnit pragmatickými slovy. I on však cítil úzkost, kterou před ní přece nemohl dát najevo.

Tu noc už stejně nezamhouřili oka.