Zajatci tichomořských ostrovů

Jsem uprchlý podnikatel Vilém T. Před svou cestou do podnikatelského exilu jsem si změnil jméno, takže mi teď říkají Ramon Sauer. Zní to univerzálně a navíc trochu romanticky, pokud dotyčná neumí německy; myslel jsem na vše, neboť večery v Tichomoří bývají dlouhé a teskné.

Berte toto malé představení jako dostačující, nikdy jsem netoužil po publicitě. Ovšem dostalo se mi jí vrchovatě – odříkaného chleba největší krajíc, znáte to. A tak mi policie a novináři zpracovali desítky, ale spíše stovky medailonků, obvinění, útržků z mého života a prý už se chystají napsat celou knihu.

Stal jsem se tedy jednou z hvězd internetového nebe. Nevadí, člověk se prý může poznat jedině skrze řeči druhých; už toho tak o sobě vím vcelku nemálo. A za další, díky internetu mohu být s blízkými, které jsem musel opustit, permanentně: ráno si zapnou počítač a jsme spolu. Vymoženost nových médií. Už se mě takto snažili dopadnout ostří hoši, jenže bezúspěšně – nejsem pokémon.

A jak vypadá den psance? Obvykle ho zastihnete, jak dopíjí další kokosový drink a hladí zas jinačí kakaovou dívku. Na těch je krásné, že mívají zuby jak padlé sněhy a náladu do nepohody. Horko uspává, síť natažená mezi palmami příjemně kolébá. Oceán šumí písničku o dálkách, do toho padá soumrak, o němž ryby nemohou říct nic a přítulné dívky se raději vysloví tancem.

Tady na ostrově je každému jedno, proč psanci utíkají, neboť slovo vina je tu neznámé. Jediné, co mě budí z těch horkých spánků na ňadrech dívek, je otázka, jak dlouho si tenhle tichomořský státeček udrží svou právní autonomii před zbytkem světa. Anebo taky – jak dlouho ještě budu vítaný host. Kokosového drinku není nikdy dost.