Stal se

Je chvíle kdy noc se mění v černé ptáky, jimž za dne řekl bys smutek 
když věčně hledají můj jih  
to ještě svítí lampy na stožárech jako majáky zbloudilým duším
jež na tenkých provázcích kolébají se nad těly jako mořská tráva
kdy jazyk milencův podoben hadovi v něžných uštknutích obrací hlínu ženy
jako pluh na podzim i s červy   
jen já jsem mezi světy a nechci se rozhodnout ani pro jeden z nich 
zde čekám na šelest padajících listů 
na spirálu semen javorů, jež zhlédla se v ohni i v kruzích 
na slovo, kterým se začíná ticho 
hovořím modlitbou k atomům mého srdce 
piji na žal i na chandru, neboť to se básníku sluší a patří  
a vůbec, básník nemůže mít dobrou pověst  
dívám se do očí tramvajím i do oken, jež se skly podobny jsou žalu
spaluji tajné dopisy, které se píší na rozloučenou nenarozeným
a v metru se dívám ke světlu na konci eskalátorů i pod šaty žen
v naději na osvícení i slepotu  
abych nikdy nedohlédl neboť úhel, kterým vede je pastí  
a pak toho rána 
na dvorku činžáku kam svítí jenom Měsíc 
se pražští holubi spolu s havrany servali o mé sny 
a já se navždy probudil a přiznal se k svému já 
jež čímsi smutné je jako hotel nad píseckým nádražím, v jehož pokojích se zastavil čas
a jehož zdi soumraku mi nikdy nedovolí vstoupit ani odejít 
že již nedovedu bez bolesti nastavit tvář světlu 
které mne jindy přivedlo ke stínům všeho 
a ony jediné jsou skutečnější než pochybná jistota hmoty  
a stal se