Otázky

Stojím na největším rozcestí svého života, nebo stojím na největší křižovatce svého života?

Rozcestí mi evokuje dvě cesty a podle mě člověk většinou ví, kam která z nich vede. Já? Já nevím nic.

Křižovatka, na které stojím je neznačená. Nacházejí se na ní jen semafory mého svědomí a všechny do jednoho jsou vypnuté. Nebliká ani oranžové světlo.

Občas mám pocit, že mě přemýšlení nad životními záležitostmi brzdí, brzdí mě v rozvoji, brzdí mě v pohybu... Brzdí!

Spálit mosty, nechat vše za sebou, nebo formálně pomoct a doufat, že se to neobrátí proti mě a jinak si jít novou cestou?

Hledat si vztah, nebo se soustředit jen na sebe a být sama. Být sama na vždy nebo jen na přechodnou dobu?

Zhubnout nebo se dál cítit dobře ve svém těle.

Co dělat? Co bude další krok? Který semafor je ten správný? Který se rozsvítí první a bude svítit správně?

Mám spoustu otázek a žádné odpovědi. Mám jen domněnky, sny, vize, utkvělé představy, plány, možnosti. Bez záruk, bez jistot. Potřebuji ty jistoty a záruky vůbec? Není to zase mozek, co mě brzdí? Ne, že bych chtěla přemýšlet srdcem (ha-ha-ha) nebo vaginou (lepší možnost).

Kde začít po téměř 10 let trvající objížďce objížďce končící cedulí– tudy cesta nevede – znova... Na začátku. Psát! Psát když to bolí, psát až to bolí? Nebo se nechat nést proudem...

Zkouška číslo 1: tyto značně nejasné signály bych ráda převedla z formy monologu, do formy dialogu. Přidá se někdo?