Straka

Seděl jsem na židli v místnosti s vysokým stropem. Činžovní dům upravený na kanceláře měl jakési kouzlo. Čtyřicátník za stolem se jmenovkou Michal Svoboda, psal email s takovým nasazením, že jsem přemýšlel jakou má roční spotřebu klávesnic. Po pár dlouhých minutách si vydechl, odhodil brýle na stůl, div se nerozbily a podíval se na mě. 
"Jedná se o pozici manipulačního pracovníka a budete asistovat vykonavatelům při exekučních řízeních." na vteřinu se odmlčel a zadíval z okna, jako by poslouchal co se za ním děje. 
Zvedl se a s pokynutím ruky, abych šel za ním, vyběhl z kanceláře. Prošli jsme do druhé místnosti, kde byly čtyři stoly postavené proti sobě a za každým seděl chlap. Každý z nich byl jiný, ale upřený výraz měli všichni stejný. Následoval jsem Svobodu a měl okamžitě možnost si jejich upřenost vychutnat. 
"Tohle je pan Votroubek, který bude ode dneška jezdit s Milanem," vyhrkl. 
Od stolu se zvedla atletická postava s nataženou pravicí. 
"Milan Kadlec," zaznělo jako facka. Obešel jsem zbytek vykonavatelů a vyměnil si potřesení ruky a jméno. Když Svoboda rozdal spisy na každý stůl a odešel zpět do svojí kanceláře, vykonavatelé si mezi sebou vyměnili pár poznámek během jejich listování. 
"Pan Konvička má 'céóčko' na obecním úřadě a žádnou další adresu. Toho budu hledat do večera, do prdele!" prohodil Tomáš podrážděně a zadíval se na dveře svobodovi kanceláře.
Než si Milan vytiskl tři papíry do každého spisu, byli už všichni pryč. Otočil se na mě, dal mi do ruky koženou aktovku a vyrazili jsme ke dveřím.

Sotva jsme vyjeli z parkoviště, vysvětlil mi Milan ranní rutinu. Před tím, než všichni vyjedou z města, dávají si spolu snídani v jednom motorestu. Nezapomněl zmínit, že o tom se na úřadě nemluví. 
Když jsme na místo přijeli, Tomáš a Petr čekali s objednávkou. Čtvery míchaná vajčka a čtyři černé kávy. Nechtěl jsem vystrkovat hlavu ani v jídle ani v konverzaci. Ta se stáčela od tělesných kvalit pracovnic účetního oddělení až po nadcházející dražbu. Ještě jsem si stihl odvodit, že Tomášův kamarád Matěj půjde, takže pokud něco ze seznamu chtějí, musí se mu ozvat. Všichni, se zdá, měli jeho číslo. 
Zeptali se mě co jsem dělal dřív a nebylo mi příjemné přiznat, že jsem automechanik, ale zjistil jsem, že ani jeden z nich nemá kvalifikaci pro práci exekutora. Teda snad kromě Petra, který je bývalý policista. Milan byl prodejce v elektru a Tomáš manažer v chemičce. Hned jsem se cítil trochu líp.

Po snídani jsme se vydali na první spis. Povinný, což je ten co dluží, jak jsem se dozvěděl, by se měl zdržovat na adrese z registru. Zaparkovali jsme kousek od staršího, jednopodlažního domku, Milan vzal do ruky desky s papírem a spis a zapálil si cigaretu. Byla to už aspoň sedmá a to bylo teprve půl deváté ráno. Ze spisu si vypsal pár detailů, dokouřil a vyskočil z auta. Cestou ke dveřím udělal fotku domu a než propiskou zazvonil na zvonek, vytáhl si průkazku z kapsy. Stál jsem tam s aktovkou vedle něj a nevěděl co se bude dít. Pulzování srdce v uších pomalu přehlušovaly stále více hlasité kroky za zavřenými dveřmi. Obtloustlý padesátník otevřel tak rázně, že byl okamžitě cítit zápach jdoucí z domu. Stál tam v trenýrkách a tílku se znuděným výrazem. 
"Kadlec, Exekutorský úřad, hledáme pana Otakara Srdničku, narozeného třetího ledna, devatenáct set šedesát jedna," řekl Milan tak rutinně, že jsem měl problém rozumět i když jsem slyšel každé slovo.
"No to jsem já, ale to bude omyl, páč já jsem si žádnou exekuci neobjednal," řekl Srdnička skoro stejně rutinně a třískl dveřmi. 
Překvapeně jsem se podíval na Milana, který si jen odfrkl a vytrousil: "Tak pán je vtipálek," a začal bušit pěstí na dveře. Ty se otevřely téměř okamžitě. 
"Podívejte se vážený pane, takhle to nefunguje," spustil Milan autoritativním tónem.
"Kdybychom chodili jen tam, kde nás chtějí, asi bychom té práce moc neudělali, že? Budeme muset dovnitř," a udělal krok směrem ke stojícímu muži, který pod náporem slov ustoupil dozadu a s úšklebkem dodal: "Však tady stejně nic není."
Šli jsme v řadě chodbou, zápach zesiloval. Směsice zatuchlé moči, potu a vařeného masa.
V hlavní místnosti domu byla stará televize s oproti stojícím gaučem, jeden malý stůl a po zemi poházené oblečení a obaly od jídla. Milanův monolog o původu dluhu, úrocích a postupu exekučního řízení byl přerušován pouze úšklebky na výraz odporu. Srdnička se pohodlně usadil do gauče a pokud na kladené dotazy odpovídal, očima zůstával na televizi. Milan si fotil prostory, procházel do další místnosti a já jsem byl jako jeho stín. Když jsme vešli do ložnice, zápach dosáhl maxima. Musel jsem si dát ruku přes nos a pusu. Na posteli ležela hodně stará žena, přikrytá špinavými duchnami, hlavu otočenou na bok a bez hnutí těžce oddychovala. Šedivé zorničky nás ale sledovaly. 
Srdnička přišel za námi do pokoje a naučenou frází nám sdělil, že se stará o nemohoucí matku, za což pobírá důchod. Milan se rozhlédl se stejným výrazem odporu jako předtím, udělal fotku a z místnosti jsme odešli. Procházel zbytek domu za účelem zajištění movitých věcí vhodných k náhradě dluhu, jak odůvodnil, ale byl by blázen, kdyby tomu opravdu věřil. Na záchodě si vyfotil mísu a lavor pokrytý výkaly. To už jsem se musel vydat směrem ke vstupním dveřím, abych se nepozvracel. Na jeho tváři byl pořád ten samý výraz. 
Nechal Srdničku podepsat splátkový kalendář na tisíc korun, předal mu nějaký dopis a mohli jsme odejít. Jen co se za náma zavřeli dveře, podíval se na mě strkajíce cigaretu do pusy a řekl: "Ty vole, tak to bylo maso, co?"
Pokýval jsem hlavou a i přesto, že kouřím jen pokud piju, jednu jsem si od něj vyptal. 

Další spis byl jen o půl hodiny dál. Ještě jsem se ani neprobral z první zkušenosti. Milan zase vytáhl desky a cigaretu. De javu. 
"Povinný, Roman Žiga, dluh za Českým telekomem pro jistinu osum set jedna korun, k dnešnímu dni sedumdesát dva tisíc…" začal mumlat.
"Počkej, jak může kvůli osmi stovkám platit sedumdesát tisíc?" nevydržel jsem.
"Tak každá sranda něco stojí a náš úřad to nedělá zadarmo. Nehledě na to, že mu tam napálili úroky jak prase. To je těch několik řádků mikro písmem na konci smlouvy," zakončil s ušklebkem. 
Dokouřil, vyskočil z auta, fotka domu, průkazka a propiska na zvonek. 
Otevřel asi dvoumetrový rom se zjizveným obličejem. Milan mu řekl kdo jsme a co jdeme řešit a on nás pozval dál. Po vstupu do haly mi spadla brada. Starožitný nábitek, mramorová podlaha a na stěně asi dvoumetrová plazma. Zvenčí ten dům vypadal úplně průměrně, ale zevnitř byl jako palác.
Posadili jsme se ke stolu a Milan se ujal vysvětlovat. Pomalu přicházeli další obyvatelé domu podobného vzhledu i vzrůstu. Začal jsem se bát. Když řekl Milan povinnému, že pokud nebude dluh uhrazen, budeme brát všechny cennosti, situace se vyhrotila. Žiga vstal od stolu, stáhnul si tričko a začal křičet. I my jsme vstali. Milan popadl aktovku a hlouček přihlížejících nás dostrkal ke dveřím. Ulehčovali jsme jim to snahou o útěk. Před domem jsme si ještě vyslechli pár výhrůžek a nadávek, ale už v relativním bezpečí. 
Naskočili jsme do auta a já viděl, že i Milan je ve stresu. Nemohl jsem se dočkat, až budeme pryč.
"Tak to ne. Mě nikdo vyhrožovat nebude, kurva," oznámil naštvaně a vzal do ruky telefon. 
Vysvětloval co se stalo a teprve až když žádal o podporu jsem pochopil, že mluví s policií a hlavně, že se budeme vracet na místo. Žaludek se mi sevřel. Vyptal jsem si druhou cigaretu. 
Do patnácti minut na místo přijela hlídka policie. Oba strážníci byli podobné velikosti jako naši známí od naproti. Milan jim předal několik papírů, vysvětlil co se doposud událo a řekl, že budeme muset zpátky dovnitř vybrat dluh nebo odvézt věci. 
"To jste tam šli sami provádět exekuci a dostali jste se ven?" zeptal se s nevěřícným úsměvem starší z hlídky. 
Naše mlčící pohledy na výraz souhlasu odměnil uznalým pokývánim hlavy. 
"Tak to máte odvahu. Tohle je největší vymahačská rodina v okolí. Mají pod palcem celé město."
Pokud jsem před tím cítil strach, teď to byla hrůza. 
Milan jim vysvětlil, že od nich jen potřebuje zajistit, aby nás nikdo nenapadal. Nechtělo se mi zpátky ani trochu. Při návratu na místo nás vítala stará známá skupinka česko-rómskou směsicí nadávek. Strážníci trochu uklidnili situaci a můj vedoucí jim vysvětlil celou situaci ještě jednou. Znovu se zvedla vlna nevole, ale tentokrát narazila na dvě uniformy, které se sice nezalekly ničeho, ale já jim nezáviděl ani trochu. Po dalších deseti minutách řevu začal Milan s obtížemi fotit vybavení domu. 
To už Žiga pochopil, že Milan neblufuje a hodil na stůl svazek pětitisícovek. Nikdy jsem tolik peněz pohromadě neviděl a on je vytáhl z kapsy tepláků jako kapesné. Několik papírů, výpočet nákladů na výjezd a doklad o platbě bylo mezi námi a dveřmi. Když Žiga všechno dostal, přečetl si Milanovo jméno na záznamu a zakřičel: 
"Do týdne máš zlomený nohy, Kadlec. Aj tam u vás máme lidi."
Začal jsem si plácat po kapsách jestli jsem někde nevytrousil peněženku s doklady.
V bezpečí u auta Milan děkoval hlídce a vypisoval jim nějakou součinnost. Zeptal se jestli už byli na obědě a když řekli, že ne, zdůraznil, že jim tam napsal jednu hodinu navíc. Všichni byli spokojení.

Oběd, v našem případě bageta a redbull z benzinky, snědený za jízdy byl malou vsuvkou mezi posledním spisem. Zaparkovali jsme u paneláku, desky a cigareta, fotka a průkazka, propiska na zvonek a už jsme jeli do pátého patra. Ve výtahu mi Milan řekl, že tam už na výjezdu byl, paní nesplácí splátkový kalendář, takže to s největší pravděpodobností dopadne svozem věcí. 
Otevřela třicátnice s ustaraným výrazem a pozvala nás dál. V kuchyni u stolu jsem sledoval probýhající rozhovor mezi povinnou a vykonavatelem, ale neverbálnímy gesty spíše připomínal rozhovor učitele a žáka. Vnímal jsem, jen jako by z pozadí, křik tří pobýhajících dětí. Paní Svobodová vysvětlila, že dluh půl milionu korun způsobil manžel a utekl do Anglie, ona má rakovinu ve třetím stádiu a je na invalidním důchodu doma, a proto není schopna splácet. Ani to, ale Milana neobměkčilo. Sice klidným, ale neúprosným hlasem jí sdělil, že dnes musíme věci odvést. 
Hlavou mi problesklo, co by se stalo kdybych to odmítl udělat. Kdo by pro mě přijel do sto kilometrů vzdáleného města? Ty dva měsíce doma mě celkem zmohly, takže ani nevím jestli bych měl na vlak. Začal jsem odnášet věci na které Milan ukázal, ke dveřím. 
Nevěřil jsem, ale pod Milanovým vedením jsme do dodávky naskládali skoro celé dva plus jedna. Zkušenost se pozná. Zůstaly tam postele, jeden stůl, dvě židle a lednička se sporákem. Poslední půl hodinu nám svými nadávkami asistoval druh Svobodové. Nejhorší bylo, že jsem si minimálně jako polovina těch slov, co na nás křičel, i připadal. 
Zastavili jsme až po deseti minutách na benzince. Vzal jsem si od Milana třetí cigaretu, on si dnes rozbalil už druhý balíček.

Věci jsme vyložili ve skladu a zapsali. Viděl jsem jak si prohlížel jedno ze svezených aut. 
"Vidíš to, musím zavolat Matějovi," řekl znuděně.
Po návratu do kanceláře mi za dnešek poděkoval a pozval mě na pivo. S chutí jsem přijal. Potřeboval jsem se napít. A zároveň jsem byl zvědavý, jak se s takovou prací vyrovnává. Za chvíli jsem se dozvěděl, že enormním množstvím alkoholu. 
Hospodský v pivnici za rohem se na nic neptal a začal točit. S Milanem si tykali. První kolo panáků bylo na můj první den a to druhé na "vymahače".
Ani nevím mezi kterým kolem přišla jeho přítelkyně se psem. Hodila po něm vodítko a beze slova odešla.
"No to je můj malý pejséééék, že?" začal si hrát se čtyřiceti kilovým pittbullem uprostřed hospody.
"Z toho si nic nedělej. Panička má krámy," konejšil ho jako malé dítě. 
"Proč to vlastně děláš?" zeptal jsem se.
Přisunul si židli a chytil mě za rameno jako bychom se znali léta. Kopl do sebe čekajícího panáka a podíval se mi zhluboka do očí. 
"Zkus tady sehnat práci za pětatřicet jen s maturitou," dostal ze sebe konečně. 
Uvědomil jsem si, že tolik jsem neměl v minulé práci ani za dva měsíce. Objednal jsem si krabičku cigaret a další kolo panáků
Ten večer jsem málem prolomil svůj rekord v množství zkonzumovaného alkoholu. Milan se nabídl, že mě kousek doprovodí. Procházeli jsme přes Okružní ulici do Svatojánské, když se rozběhl se psem na vodítku do nádvoří pavlačového domu. Čtvrť sociálních bytů, notoricky známá jako "cigánov", byla na opilecké výlevy zvyklá. 
"Tak si pojďte pro mě! Pořád stojím na nohách!" vyřvával do oken a odkrýval si bundu na pravém boku, kde jsem mohl vidět černou zbraň. Po několika dalších výkřicích se na pavlačích začali shromažďovat nájemníci, ale nikdo neřekl ani slovo. Milan si je změřil opilým pohledem a odešel. 

Probudil jsem se s obrovskou kocovinou. Dokázal jsem do sebe dostat jen hrnek kafe. Cestou na úřad jsem ve schránce našel druhou upomínku za elektřinu. Když jsem dorazil do kanceláře, zaklepal jsem na Svobodovi dveře. Ten trestal klávesnici dalším mailem. Na chvíli se zastavil, podal mi sepnuté papíry a levnou propisku a s pohledem zpátky na monitoru mi řekl:
"Tady je pracovní smlouva, jednu kopii si vemte, druhou mi tu nechte podepsanou." 
Když jsem přišel zpátky do kanceláře za ostatníma, Milan se na mě podíval od počítače rudýma očima.
"Pojď, jdem si ještě zapálit."
Podíval jsem se na hodinky, bylo čtvrt na osum. Šáhl jsem do kapsy a vytáhl svoji krabičku Peter.