Den dvacátý první až čtyřicátý

Jedenadvacátý den mne pohladilo Slunce

mraky mi ukázaly nový směr a já

já znovu vyrazil na cestu se svým

pohledem nových očí s ospalkami na víčkách.

Dvaadvacátý den vzhlédl jsem k horám

vysokým tak, že se jejich vrcholky ztrácely v nebi.

Shora mne sledovaly přísné chomáče stromů.

Třiadvacátý den potkal jsem třínohého pejska

tulil se ke mně jako ke svému ochránci a já si

vzpomněl na domov.

Čtyřiadvacátý den ptal jsem se sám sebe

zdali  někdy dojdu konec své cesty a zda naplní se

slova staříkova, zda má osmahlá tvář ještě někdy

spočine na měkkém polštáři povlečením jako od

maminky a s políbením na dobrou noc.

Tak krátce jsem se zasnil a přečkal  den Pětadvacátý.

Dvacátý šestý den jsem kráčel s očima

plnýma slzami a steskem po mém městečku klidu

Po Hrabalově městečku v němž by se pro mne

alespoň na chvíli zastavil čas!

Dvacátý sedmý den ulehl jsem na holou zem

a nechával se obklíčit obrazy mé osamělé mysli

Kéž spatřil bych sám sebe v zrcadle

Fatamorgany.

Dvacátý osmý den propustil jsem se ze samovazby

orámovaných vzpomínek a snažil se nabrat síly k těm

stovkám mil, kterými mé kročeje obdaří stařičké boty

beztak úplně rozedrané!

Devětadvacátý den opustila mne

konečně deprese temných komnat,

které mne přiváděly k šílenství a neschopnosti vydržet

se sebou samým.

Třicátý den ušel jsem snad třicet mil

a pohlédl jsem na vodopád stékající

 po křídlech mrtvých havranů jejichž skřeky ve smrtelné

křeči zbarvily vodu doruda!

Třicátý první den trpěl jsem

pomyšlením na všechny jimž jsem  kdy ublížil

na ty, které jsem činil nešťastnými a na ty

kterým jsem kdy lhal.

Třicátý druhý den pomyslel jsem na všechny

dívky, které jsem miloval,

a které se to nikdy nedověděly, na všechny své lásky neprožité!

Třicátý  třetí den vzpomínal jsem opět na domov!

Na maminku, na tatínka a bratry.

A na zahrádku plnou mečíků a hyacinthů!

I na ně jsem si vzpomněl!

Třicátý čtvrtý den  zpovídal jsem se  sobě samému.

Za hříchy nepřiznané za úskoky v neprospěch druhých lidí!

Za křivdy neprávem vykonané!

Třicátý pátý den odpustil jsem si

Sobě i všem vinným

Ospravedlnil jsem své činy nemaje jiné možnosti k vykoupení!

Třicátý šestý den  padla na mne únava nocí probdělých

a dnů vyprahlých samotou.

A modlil jsem k úsměvu, k té malé růži dvou rtů.

Třicátý sedmý den došel jsem k řece.

K proudu dávných snů nesněných. K řece s vodou tak čistou

jako  křišťál a svěží jako jarní ráno protkané rosou.

Třicátý osmý den věřil jsem sobě a přešel

řeku ve vidině brodu.

Na druhém břehu jsem se poklonil dravému proudu

řeky věčnosti a zapomnění.

Třicátý devátý den spatřil jsem v dáli strom...

S košatými větvemi připomínal starce moudrého a vážného.

Po mnoha a mnoha dnech jsem konečně usedl do jeho stínu!

Čtyřicátý den jsem opět odpočíval a připravoval se na cestu

nedalekou pouští jejíž srdce větrné smršti jsem spatřil

v dunící dálavě.

Poušť, temnou kmotru smrti.