Dojemný epos o dívce a chlapci

Nikolka vaří mola, vzpomíná
na mola v přístavu, ach, velké kontejnerové lodě,
ach, velký posprejovaný hřbitov!
Z oka si mne padlý sníh.
Oknem proletí vrány nebo gripeny.
Nikolkova dívka Lama přichází, vršek zakrytý
krabicí překypující kostmi,
položí ji na zem, všimne si Nikolky,
beze slova vyloví z krabice kávu

a nasype mu trochu do hrnku. Nikolka zalije hrnek molem,
jeho mysl je v nedotknutelných dálavách, vzpomíná dál a ještě dál,
jak byl šťastný, že našel dívku, která i vaří,
která se ho nevyptává na nic ohrožujícího
a navíc se podobá
Valentině z Noci od Antonioniho – ach, ty nepodstatné povrchy,
jimiž je Nikolka fascinován, ale neodbočujme – ,

tedy, zatímco mu Lama skoro vypila obsah
hrnku, on vzpomíná, jak vařila a všechno ostatní,
i jeho matka, která občas navštívila byt
v těch dávných časech bez molů,
byla okouzlena a žádala o několik receptů,
dívka Lama ovšem

s rozpačitým úsměvem řekla:
Když já to tam kydnu jen tak baj voko.
Tato věta byla určující.
Nikolkova matka zamrkala, chvíli se tvářila
pohoršeně, postupně výraz přecházel
přes jízlivost do hlubokého obdivu,
to jsem nikdy neuměla, přiznala dokonce a Nikolka byl šťastný,
ani nevěděl, jak byl šťastný. Jenže:

Lama už třetí týden vaří pouze kafe,
kam sype podivné aromatické směsi
sebrané ve zdravé výživě nebo na bleším trhu,
připomíná anatomickou pomůcku,
Nikolka taktéž, ale ten si přece jen najde čas
něco sníst, zatímco ona se boří

do zlých knih a do krabice,
otáčí v rukou holenní kost a vzteká se, že nevidí,
jestli je pravá nebo levá, nutí Nikolku,
aby si s ní házel zápěstními kostičkami,
protože prý je jasně dokázáno,
že Velké Bílé Zombí bude chtít vědět, jestli je pozná podle trajektorie letu,

mumlá podivné modlitby, pije šesté kafe, vyjekne,
když spatří jeho ruku s loďkovou kostičkou z nohy
kroužit na měsíc, od nějž ho dělí okno –
loďka přece není člun
a v ruce vypadá jako lžička,
prská Lama a nemůže ji najít,

později se vzduch
mění v ohňostroj, vybuchující nervové buňky,
pyramidová dráha 
Nikolkových čajových víček se chvěje – zlá dívka Lama
mu zakázala pít Její Kafe,

bojím se orbity,
ucho je na konci, snad ho nedostanu,
ztratila jsem architektoniku mozkové kůry,
vyráží Lama do souzvuku hrnku s nehty

a Nikolka se cítí zasažen,
zdá se mu, že ji slyší
mluvit o zombí lezoucím z květináče,
nebo o tom, že bydlí ve velké rybence,
účastně naslouchá, pojídá housku,
chce zavřít zlé knihy a otevřít okno,
postavit pro Lamu stan z hodných knih, ale nakonec
jen uvaří asi deváté kafe
a jde spát na mollový gauč.

___

vzkaz pro lamu:
zorientuj navikulárku tohoto textu.